Blesk
Povídky - Harry Potter


Kapitola pro věrné komentátor(k)y i pár nováčků!: agata, annie AS, argsa, barb, dablinka, Fido, DarJee, Garis, GwenLoguir, Charli, Chavalierka, Jarka, Jiťa, KM, Lilly Potter ml., Lili, Lucilla, Mei, Midnight, Monika, nunus, Ronnie, Sandy, saty, smack, Vendik, zuzule


27. Mezi řádky

„Paní, musíte jít dolů, jinak se stane neštěstí.“
Neštěstí.
To bylo všechno, co si z toho Hermiona odnesla. Dlouhé dvě vteřiny zírala na vypouklé skřítčí oči za postelí a v hlavě jí bublaly všechny příšernosti, které se dole mohly dít. Od útoku Smrtijedů po srdeční kolaps, vše v pestrých barvách a řevu. Popadla župan a vydala se na chodbu. Snad ještě nikdy svůj stav neproklínala tolik, jako teď. S tím pupkem se fakt nedalo běhat a ani si to po schodech netroufla.
Dole zahlédla Alfréda, hleděl na ni zoufalým pohledem. A potom se zamračil, tak nenávistně, že jí tím až sebral řeč. Udělala snad něco? Nenašla sílu ani odvahu na to se zeptat, jen sledovala jeho pohled do přijímacího salonku.
Z místnosti nebylo nic slyšet, což jí děsilo ještě více, než kdyby slyšela zvuky boje. Tohle totiž mohlo znamenat, že jde pozdě. Že Severus už je…
Hermiona vpadla do salonku… a zarazila se.
V místnosti byl její muž, opřený oběma rukama o krbovou římsu zády k ní, a nějaká žena sedící na pohovce. Ani v nejmenjším to však nevypadalo na bitvu. Naopak tu panovalo napjaté ticho.
„Ehm… dobrý den?“ zkusila to.
Její manžel jí neodpověděl, slyšela z jeho strany trhané nadechnutí, ale zarytě odmítal se byť jen pootočit. Strnulá záda bylo vše, čím ji zdravil. Raději se otočila na ženu na pohovce. Seděla tam, v upnutém růžovém kostýmku a její posed s nohou přes nohu ukazoval nejen její dlouhé nohy, ale také značně nadzvedával bujný dekolt. Očividně tyto skutečnosti však nikdo nehodlal ocenit.
„Paní Grangerová? Výborně,“ podala jí ruku, její hlas zněl pevně. Vůbec se nehdil k tomu růžovému zjevení, kterým se žena zdála. „Evženie Abandová, rozvodová právnička.“
Stisk Hermioniny dlaně strnul. „Rozvod…“ Střelila pohledem po manželovi, ten se však ani nepohnul. A ona už začínala chápat, proč se na ni nechce dívat. On se chtěl… rozvést?
Proč? zakňoourala v duchu jeho směrem, její povzdech však zůstal nevyslyšen. Co udělala tak hrozného? Vždyť jen…
… se mu vyhýbala.
…odříkala mu přístup k dítěti.
… odmítala jeho doteky.
… vyhýbala se jeho polibkům.
… odpírala mu manželské povinnosti.
Proč že s ní vůbec zůstával?
Naprázdno polkla a cítila, jak se jí do očí hrnou slzy. Najednou se jí sevřeolo hrdlo a jen představa, že o něj přijde začala podivně pálit.
Očividně s ní zůstat už nechtěl.
„Obvykle nám trvá příprava jen pár dní, ale jistě pochopíte, že u Vás to zabrala příprava trochu déle. Ale nemusíte se bát, jsme připraveni na vše. I na to, že se Váš muž s rozvodem očividně nechce smířit.“ Poslední větu věnovala Severusovým zádům a podle tónu hlasu odkazovala na něco, co si spolu řekli před jejím příchodem.
I když moment? … Váš muž se nechce smířit? To znělo, jako kdyby to byla ona, kdo požádal…
„Nebojte se, i na takové případy jsme připraveni. Pokud chcete, hned Vás odtud odvezeme, aby na Vás nemohl být vyvíjen tlak. Zajistíme Vám patřičnou ochranu i zázemí. Nemusíte mít strach, Vašemu případu se budou věnovat naše nejlepší právničky, i sama slečna Brownová. Ale ve Vašich materiálech jsme našli mnoho nevyplněných informací. Některé jsme sice dohledaly, ale jiné potřebujeme od Vás. V první řadě samozřejmě chybí podpisy, uvedla jste jen jeden.“
Předložila před Hermionu dokument a té se zatočila hlava.
A v tu chvíli pochopila.
To ona byla ta, které žádala o rozvod. To ona tam tehdy nechala ty zpropadené papíry, když hledala Levanduli. Dokonce je i podepsala, na to se už ani nepamatovala. Ale copak ji mohlo napadnout, že to dojde až sem?
„Ale to není…“
„To není problém,“ ujistila ji hned právnička, „nic, co by se nedalo zvládnout. Jen potřebujeme Vaši spolupráci.“
„Ne, ne… ty papíry jsou celé špatně.“
„Celé ne, jen nejsou kompletní. Jakmile kompletní budou, dáte nám zmocnění a my Vás odtud hned dostaneme.“
„Ale já nechci, abyste mě odtud dostávali.“
„Paní Grangerová, věřte mi, že to tak bude lepší. Víme, v jaké jste situaci a ve Vašem stavu je velmi jednoduché na Vás vyvíjet nátlak, v čemž je Váš manžel jistě plně zběhlý.“ Všichni věděli o smrtijedí minulosti jejího manžela a očividně hodně lidem ležel v žaludku.
Hermiona se chtěla ohradit, ale přerušil ji zvuk tříštění skla. To její manžel srazil vázu z krbové římsy, nevěděla, jestli úmyslně, nebo náhodně, teď však ležela na podlaze a její muž ji sledoval… nedokázala ten výraz rozluštit. V jeho tváři se nepohnul jediný sval a přesto měla pocit, že na ni křičí záplavu emocí. Dokonce se nadechoval, nejspíš ke křiku, nakonec se však jen otočil a vyřítil se ze salonu pryč.
„Severusi…“
Slyšela jen prásknutí dveří.
„Opravdu byste se mnou měla odejít. Pro Vaši vlastní bezpečnost.“
„Vy to nechápete,“ otočila se na ni Hermiona, „ta žádost byla omyl.“
„Já chápu, že mohl slíbit, že se polepší, to se stává často, ale věřte mi, že ze zkušenosti…“
„Já to myslela doslovně, tu žádost jsem nikdy nechtěla podat.“
„Ale když už jste ji podala, je škoda.“
„Sakra ženská, posloucháte mě?!“ už se vytočila, „Já se nechci rozvádět! Tu žádost mi strčili mezi dveřmi. To, že není vyplněná a podepsaná, to není proto, že bych na to neměla čas, ale proto, že místo toho, aby ji ta vaše recepční vyhodila, tak ji dala pořadový číslo a strčila ji, kam neměla. Já jsem po ní pouze chtěla, aby dala Levanduli vědět, že s ní chci mluvit,“ poslední větu už slabikovala. Snad aby ta ženská pochopila, snad aby uklidnila sama sebe.
„Vy se nechcete rozvést?“ vypadlo z ženy, její sebejistý úsměv pohasl.
„Ne. Já-se-nechci-rozvádět.“
Žena zmlkla. Zřejmě pochopila, že všechny provize, které by získala z tohoto lukrativního rozvodu, mizí v nenávratnu. „Ale podepsala jste žádost!“
„Ne, vidíte?“ popadla inkriminované dokumenty a zamávala jí s nimi před obličejem. Naštěstí měla pár vteřin, aby stránku sama přelítla pohledem. „O tom to právě je, nic jsem nepodepsala. Ten podpis tady na první stránce stvrzuje, že jsou výše uvedené údaje pravdivé – jméno, stav, datum narození, nikde ani slovo o rozvodu.“
„Ale… ale…“
„Žádné ale. Ta Vaše kolegyně to prostě zvrtala a vy, místo toho, abyste mě kontaktovali a zeptali se, tak jste automaticky počítali s tím, že manželka Severuse Snapea se automaticky bude chtít dát rozvést.“ Odhodila dokumenty na stůl. „Ale to máte smůlu.“
Abandová zírala. „Ale my už jsme se Vaším případem měli výdaje! A práci!“
„Tak to nevím, kdo Vám to zaplatí. Já ne. A nesnažte se mě žalovat,“ dodala hned, „sama jsem právnička, víte, že byste nic nezískali.“ Tedy, ona to nevěděla, ale doufala, že jí tím odradí.
Právnička cosi prskla.
„Dveře jistě najdete, prosím.“
Žena popadla svoji kabelku, která jistě stála více, než mnozí vydělají za rok, a odkráčela ze salonku. Hermiona slyšela dusot jejích podpatků, dokud je nepřehlušilo prásknutí vstupních dveří.
Hermiona schovala tvář do dlaní. Oddechla si, ale srdce j stále bušilo jako splašené.
Co to provedla?
Netušila, jestli tohle celé nebude mít nějakou dohru, ale to teď nebylo podstatné, musela ještě něco vyřídit.
„Severusi?“ zaťukala na dveře od jeho laboratoře. Sem neměla chodit, ale věděla, že je uvnitř. Skřítka jí nenápadně navedla, než se ztratila.
Dveře mlčely. Na podruhé i napotřetí.
„Severusi!“ zabouchala naposledy do dveří a když ani tentokrát neotevřel, nezbývalo jí nic jiného, než vejít do pokoje pomocí hůlku. Nechtěla to říkat, ale měla strach. Strach, jestli neudělal nějakou hloupost, protože to, jak se choval nahoře v salonku bylo… děsivé.
Stejně jako děsivé bylo to ticho panující tady, i dveře děsivě vrzaly, když se dovnitř pokoušela dostat trochu světla. Svého manžela však nikde neviděla.
„Severusi?“ zeptala se do prázdna. Merline, kde je? Vždyť Dinky tvrdila, že je…
„Už jsi to podepsala?“ ozvalo se za ní apaticky.
Její manžel seděl v rohu za dveřmi. Byl nahrbený, lokty opřené o kolena a vlasy padající do tváře. Hermiona nevěděla, co má dělat, takhle ho ještě nikdy v životě neviděla. Nevzal si něco? Nebyl opilý? Nic by však nezačalo účinkovat takhle rychle.
„Ne,“ dostala ze sebe jen.
„Proč ne?“ zeptal se dutě. „Máš taky strach, že bych tě přikoval dole v žaláři a znásilňoval bych tě, dokud by nás soud nerozvedl jako ta ženská?“
„Severusi…“
„Mohla jsi to u Merlina alespoň říci. Pak bych se to nemusel dozvědět od tý právnický kurvy, která se přímo pásla na tom, že mi to může vmést do tváře.“
„Severusi.“
„Nebo si myslíš, že bych tě za to zabil?“ hlas se mu pohnul, poprvé za jeho proslov a Hermiona měla pocit, že zaslechla… slzy? Dají se zaslechnut? Nebyla si jistá, ale vidět v té tmě je nešlo.
„No jistě, pro Smrtijeda nic nového, že?“
„Severusi!“ nechtěla to poslouchat, ale vždyť on ji vůbec nepustil ke slovu a ona neměla dost dechu, aby ji překřikovala. Přiblížila se k němu, chtěla se ho dotknout, ale byl rychlejší. „To není… Ááá!“
Vykřikla, když si ji k sobě přitáhl a tvář zabořil někam do záhybů jejích šatů. „Neopouštěj mě, prosím…,“ šeptl. Řekl to tak tiše, že to snad ani nebylo slyšet, ta tři slova byla plná zoufalství.
Zarazila se. Nikdy ještě svého manžela neviděla v takovém rozpoložení a popravdě si myslela, že to ani nikdy nezažije. Vždy si myslela, že ať se mu stane cokoli, je schopen si zachovat dekorum, vše skrýt za svoji masku. Teď se k ní však tiskl a zdálo se, že jestli ho teď odstrčí, zhroutí se mu celý svět.
To ho skutečně ta zpráva o rozvodu dostala tak, že bych ochoten prosit?
To ji opravdu tak… miloval?
„Severusi?“ pohladila ho po vlasech a donutila ho, aby se na ní podíval. V očích neměl slzy, jak čekala, jen nekonečné zoufalství. „Já nikam nejdu. Kdysi jsem se u nich stavila a vyplnila jim jméno, aby to dali Levanduli až ji uvidí a oni si to vyložili, že chci rozvod.“
„Takže ty…“
„Nechci se rozvádět,“ usmála se na něho, i když jí samotnou se do očí hrnuly těhotenské slzy. „Poslala jsem ji pryč. A nevím, jestli teď nebudou žalovat mě.“
Severus se na ni chvíli díval, než opět sklopil tvář k zemi a dívka jen cítila jeho dech na svém břichu.
„Dobře,“ zvedl se náhle a už to opět byl on, Severus Snape, se svým pevným hlasem i vystupováním. „Myslím, že bych se měl vrátit k práci.“
Chvíli byla překvapena jeho náhlou změnou chováním, ale přeci jen už ho trochu znala, aby poznala, co jednotlivé aspekty jeho chování znamenají. Když jí míjel, vzala ho za ruku a odmítla ho pustit. Nejdříve se zastavil a podíval se na ni tázavým pohledem, ale nesnažil se vykroutit. Místo toho po chvíli pochopil její pohled a vrátil se zpět k ní.
Objala ho. Pevně. Tak pevně, jak jí její břicho dovolilo.
A on se rozhodně nebránil. Před chvílí se skutečně děsil toho, že mu odejde. Když mu ta ženská řekla, proč tam je a ukázala mu papíry vyplnění Hermioniným typickým rukopisem, svět se mu začal drolit pod nohama.
Sevřel ji ještě pevněji a nikdy ji už nechtěl pouštět. „Nevím, co bych bez tebe dělal.“
„To ti musím pohrozit rozvodem, abys mi řekl, co cítíš?“ zeptala se po chvíli.
„To ti to musím říkat, abys to věděla?“ odpověděl otázkou.
Dívka se pro sebe usmála. „Nemusíš.“ Už pochopila, že u něho jsou činy víc než slova. Stejně jako pochopila, co znamenají jeho ruce ve vlasech. Hladil jí po skráních, po tvářích… chtěl ji políbit, ale nevěděl, jestli smí.
Sama se postavila na špičky a vydala se jeho rtům vstříc.
Překvapila ho, ale nehodlal si ji nechat utéci, přisál se na její rty a líbal. A vlastně si vůbec neuvědomoval, že pro Hermionu to je druhý polibek jejího života. I když tenhle byl rozhodně lepší, než ten od Kruma ve čtvrtém ročníku. Ale možná by se mohl držet trochu zpátky, ten jazyk…
Ucukla zpět.
„Promiň,“ omluvil se Severus, nechal se unést.
„To já se omlouvám.“ A nemyslela jen ten polibek.
Přikývl a odtáhl se, nehodlal se však vzdát jejího doteku. Stále svíral v dlaních její tvář a užíval si každou vteřinu.
„Ehm… ehm…“ ozvalo se ode dveří, snad za to byl Severus i rád, nevěděl, co si říci a nechtěl, aby se celá ta úžasná situace proměnila v trapnou chvíli. Alfréd stál ve dveřích, možná už nějakou chvíli, a zřejmě váhal, zda je má vyrušovat, nebo ne. „Ehm… omlouvám se, pane. Ale v krbu čeká paní McGonagallová a má starost, kde jste.“
Severus zaúpěl, šel pozdě do školy. To se mu nestalo už roky. Ale ta ženská, co se ráno objevila ho tak vyvedla z míry, že na prkotiny jako jeho práce úplně zapomněl.
„Běž.“
„Budeš tu, až se vrátím?“ Hloupá otázka, ale vypadal, že to myslí zcela vážně. On měl strach, jestli se nesbalí a hned po jeho odchodu nezmizí.
„Budu tady,“ ujistila ho.
Přikývl. Na vteřinu zaváhal, než se sehnul a zkusil si ukrást další polibek. K jeho velkému překvapení ho nechala. A to překvapení bylo skutečně velké, protože zůstal stát a čekal… jen netušil na co.
„Běž,“ popohnala ho nakonec.
Chvíli mu asi trvalo, než si uvědomil kam, ale nakonec drze ukradl ještě jeden polibek a zmizel z místnosti.
Hermiona si přiložila prsty na rty, podivně svrběly. Teprve poté si uvědomila, že ji ode dveří stále sleduje Alfréd. V jeho očích stále panoval ten zvláštní výraz, ale přeci jenom se změnil. A ona už věděla proč.
„Neboj, Alfréde, žádný rozvod se nekoná.“
Vydechnutí. „Paní, ani nevíte, jak jste mě vyděsila. Skoro mě sklátil infarkt.“
„Věř mi, Alfréde, že jsi nebyl sám.“ A očividně jich bylo víc, pomyslela si, když se malý Snape v břiše vzbouřil a začal sebou mlít. Očividně i on chápal, jak blízko od katastrofy byli.

***

S., nevím, kdy tenhle dopis dostaneš.
Začíná svítat a já netuší, kdy ho budu moci odeslat. Právě jsem se vrátila a popravdě netuším, jestli jste mě víc vyděsil vy, nebo to, co se stalo. Vím, že jsem to neměla dělat, nic vám nevyčítám, nechci vysvětlení, jen… popravdě netuším, co chci. Možná jen ujištění, zda se to opravdu stalo, protože se mi tak klepou kolena, že si tím vlastně nejsem jistá. A taky ujištění, že jsi v pořádku. Prosím! Stačí jedno slovo.
A nemluvím jen o těch krvácejících zraněních.
Prosím, jedno slovo. H.


Další z nalezených dopisů, téměř jeden z těch posledních, ale tenhle se zcela vymykal předchozí konverzaci. Ta na sebe navazovala, více či méně, když už ne obsahem, tak formou. Úhledné písmo, v pravém horním rohu datum, vyšperkované oslovení a vlastní podpis, který ten druhý pak zajistí použil jako oslovení dalšího dopisu.
Tentokrát nic z toho, tenhle dopis byl psaný ve spěchu a navazoval na něco… nečekaného. Z jeho obsahu však nedokázala ani trochu pochopit, o co šlo. Severus se očividně odněkud vrátil zraněný, ale nechápala, co by mu měla vyčítat.
Povzdechla si.
Jejich dopisy byly buď velmi otevřené a formální, nebo osobní a zcela obecné. Jako kdyby oba dva měli strach, že je někdo zachytí a použije proti nám.
Hrozilo jim něco takového?
Ozvalo se klepání na dveře.
„Dále.“
Severus se objevil ve dveřích, Hermioně vůbec nedošlo, že už je tak pozdě. Po tom ranním pozdvižení si zalezla do pracovny, přemýšlela a potom četla.
„Tady jsi.“
„Jo, tady jsem,“ usmála se na něho. „Ani jsem se nesbalila, ani jsem neutekla. Ani nepodala žádost o rozvod.“
Nad tou poslední poznámkou se zamračil, asi to ještě pořád neskousl.
„Promiň mi to ráno, prostě… Nikdy by mě nenapadlo, že to může takhle skončit. Nebylo to v plánu.“
Přikývl a natáhl se po jedno z dopisů, který ležel na okraji pohovky. „Když se ráno ta ženská objevila, s žádostí vyplněnou tvojí rukou, myslel jsem, že se mi začal rozpadat svět.“ Jeho hlas zněl nezaujatě, v rozporu s tím, co říkal. „Po tom všem, po těch posledních dnech, kdy ses mi vyhýbala, od té… no… od toho, jak jsi přišla do ložnice.“
… a přistihla tě, jak si ho honíš. Opravdu ho napadlo, že by to mohl být důvod k rozvodu. I když asi by jí to mělo přestat překvapovat, jí její reakce samotnou začaly překvapovat.
„Za to se taky omlouvám.“
„Ne, já bych měl…“
„Ne!“ zarazila ho pohybem ruky. „Moje reakce byla přehnaná. Já to vím, vím, že to je přirozený a to všechno, prostě jen… Tím, že moje vzpomínky končí v šestnácti, tak tenhle aspekt dospělého života nejsem ještě tak úplně schopna přijmout.“
„To mi nedošlo,“ přiznal. „Jestli jsem tě k něčemu nutil…“
„Ne, ne… Nenutil. Tedy na začátku trochu, ale teď už ne, vážně. Jen… prostě si na to musím zvyknout. Ale to neznamená, že to nechci,“ dodala. Doufala, že tu narážku pochopí, nevěděla, jak jinak si říci o další polibek. Ten ranní jí scházel.
Nepochopil to, ne ze slov, ale z toho, jak si skousla spodní ret. To dělala vždy, když ho lákala do svých sítí. Mohl jen doufat, že to tak myslela i teď.
Natáhl k ní ruku a lehce jí pohladil po tváři, neucukla. Udělal krok k ní, přejel jí palcem přes rty… vydechla, to bylo dobré znamení… a potom se jí odvážil políbit.
A Hermiona jeho polibky přijímala, měla pocit, že tak je to správně.
„Koukám, že ses dala do čtení dopisů,“ promluvil po dobrých pěti minutách, co se od sebe vzdálili.
„Jo, Molly říkala, že jsme si psali dopisy. Byla jsem zvědavá, co jsme si tak mohli psát. Naštěstí jsem se nezměnila v tom, že bych ty dopisy vyhodila.“
„To rozhodně ne, vůbec bych se nedivil, kdyby sis nechala úplně všechny.“
Vypadalo to tak. Včetně paklíku dopisů, které byly adresované jinému muži, než byl její manžel. A i přes zběžný pohled měla pocit, že byly velmi intenzivní. Nebyly však sebevrah, aby se na to ptala Severus. Ginny bude jistě lepší zdroj.
„Zrovna jsem četla tenhle,“ ukázala mu, aby odvedla jeho i sebe od těch nebezpečných myšlenek. „Nevíš, o čem se tam píše? Není mi to moc jasné.“
Přejížděl po řádcích, potom ho otočil a hledal datum, marně. „Mám představu.“
„A?“
„Náš první polibek.“
„Prosím?“ To by skutečně neřekla.
„Řekl bych, že to je ten dopis, cos poslala, když jsme se prvně políbili.“
„A to se stalo jak? Z toho dopisu to spíš vyplývá, jako kdybychom si něco provedli.“
„Nebylo to zrovna… romantické.“
Vrátil jí dopis, ale ne odpověď. A ona po ní prahla jako puberťačka po čokoládě. „Jak se to stalo?“
„Spíš taková náhoda. Možná nehoda.“
Nedostačující.
Všiml si jejího nadšeného výrazu a snad se i nadechoval k odpovědi, než ho něco napadlo. „Řeknu ti to, ale pod jednou podmínkou.“
Jakou?
„Přijdeš večer do ložnice. Slibuju,“ dodal hned, „že se tě ani nedotknu. Jenom bych byl moc rád, kdybys přišla. Jedna noc ve společné posteli za vyprávění o našem prvním polibku.“
„To je vybírání.“
„To je obchod. Něco za něco.“ Váhal, jestli nezašel příliš daleko, vždyť ještě před chvílí se společně bavili o tom, co je pro ni nové, ale přeci jenom byl Zmijozel. „Když ti to bude nepříjemné, budeš pak moci odejít. Co říkáš?“
Strach vs. Zvědavost se v ní vzbouřily, ale ona si uvědomila, že strach už značně oslabil svoji pozici. Tak tedy večer.“
Takže co bude příště...? :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek