Blesk
Povídky - Harry Potter


Opět pro mé věrné! agata, annie AS, argsa, dablinka, GwenLoguir, Chavelierka, Jiťa, KatherineStar, Lady, Lea, Lucilla, m, nadin, Sally, Sandy, smack, Snapea, zuzule


26. Dobrá rada nad zlato

„U Merlina, Mio!“ vítala ji nadšeně paní Weasleyová, jakmile ji objevila za dveřmi. Pak se zarazila. „Tedy, omlouvám se, paní Grangerová. Já jsem Molly Weasleyová, Ginnyina matka.“
„Mami, ona ví, kdo jsi,“ objevila se za nimi Ginny a dala Hermioně čas strávit ten trapný okamžik, „ztratilo se jí jen pár posledních let.“
„Opravdu?“ ujistila se u hnědovlasé ženy. Ta jen přikývla a v další chvíli se ocitla v měkké teplé náručí. „Oh, to je dobře, už jsem se lekla, že jsi na mě zapomněla, holčičko. A jak se ti to stalo? Neublížilo to miminku? Víš, že na sebe musíš dávat pozor. Přeci nechceš, aby se stalo to, co se…“
„Ehm, ehm…“
Ginny si odkašlala a kdyby se Hermiona nedusila v mateřské náruči, možná by si všimla i toho gesta, které dcera vrhla na matku.
„… co se může v těhotenství stát,“ dokončila Molly.
„Mami, nech ji dýchat. Kde je Peter?“
„Vzadu na zahradě.“
Z nějakého důvodu se tahle odpověď Ginny nelíbila. „Mami!“
„Dítě má být špinavé a šťastné.“
Ginny se nadechla jako bublina před prasknutím, než si povzdechla a odkráčela na zahradu nejspíše vytáhnout syna z bahnité kaluže.
Hermiona ji sledovala a měla pocit, jako kdyby s mladou zrzkou odcházelo i její záchranné lano. Nechápala to, nikdy neměla problémy se k Molly Weasleyovou bavit, přesto si v poslední době v přítomnosti lidí, kteří toho moc nevěděli o její paměti, připadala jako hozená přes palubu.
„Tak, pojď se mnou, děvče. A povídej, co tě ke mně přivádí?“ usadila ji ke stolu a dala se do vaření čerstvého čaje.
„Ehm… vlastně nic. Jen jsem přišla… na návštěvu.“ Neznělo to tak přesvědčivě, jak chtěla.
„Snad ne nějaké manželské problémy,“ podivila se Molly, „to by mě mrzelo.“
„Mrzelo?“
„Nebudu lhát, dlouho jsem si myslela, že nakonec zůstaneš součástí naší rodiny a zkrotíš toho našeho tvrdohlavce, takže mě to trochu mrzelo, ale to je jen povzdech matky. Jsem ráda, že jste se se Severusem našli a jste šťastní.“
„Jak se vůbec má Ron?“ zeptala se Hermiona jako by nic, ale na odpovědi ji hrozně záleželo.
Molly však mlčela.
„Ani vám nepíše?“
„Píše spíš Charlie. O tom, co dělají, jak se mají. Vždycky dodá, že Ron pozdravuje, ale popravdě… spíše doufáme, že to je pravda.“
„Takže s ním nejste v kontaktu ani vy?“
„Ron nikdy na psaní moc nebyl, znáš ho.“
„Nevíte, co jsme si udělali?“
Molly se zamračila. „Vůbec nevím, že byste si něco udělali. Jednou prostě přišel a řekl, že odchází s Charliem. A odešel. Neřešili jsme to, vždycky k Charliemu vzhlížel.“
„Mám pocit, že mě prostě ignoruje.“
„Jste dospělí, každý máte vlastní starosti.“
Povzdechla si. Jo, vypadá to tak. „Jo, starosti.“
„Copak tě trápí?“ sevřela jí Molly ruku a vypadala tak důvěvryhodně, že měla Hermiona pocit, že to ona by měla vést psychologickou ordinaci.
„Manželství.“
A Molly se smála. „To bych ti i mohla poradit, o tom i něco vím.“
„Spíš bych tedy potřebovala poradit s manželem.“
„Tak to už bude horší, o Severusovi toho nikdo moc neví. Nikoho k sobě moc nepouští. Až tebe.“
„Znáte se s ním dlouho?“
Zamyslela se. „Od první války, takže nějakých… pětadvacet let, Merline, to je doba.“
„Jaký byl?“ Nedokázala si představit svého manžela jako adolescenta.
Tahle otázka starší ženu zarazila. „V podstatě stejný. A vlastně úplně jiný. Takový vytáhlý kluk, samá ruka, samá noha, dost samotář. Nesnášel, když mu chtěl někdo pomáhat, nebo mu radit. Zvládnu to sám! Vztekal se. Objevoval se zřídkakdy, až po konci 1. války jsme se v úzkém kruhy dozvěděli, jakou vůbec hrál roli. Chtěla jsem mu strašně poděkovat, zachránil nám život. To už tehdy pracoval v Boříkovicích. Řekl mi, že si svoje díky můžu strčit do…,“ zarazila se, „mno… řekněme, že byl poměrně nevybíravý. Což byl i léta letoucí potom. A pak ses objevila ty a dokázala jsi to, co žádná jiná. U Merlina, ani ten čaj jsem ti neslila,“ vyskočila ze židle a odběhla ke sporáku.
Hermiona se zamyslela nad její poslední větou. Měl vůbec Severus někoho před ní? „Žádná jiná?“
Molly se na ni podívala a lehce se pro sebe usmála. „Jestli se ptáš, jestli měl Severus někoho před tebou, tak to tě zklamu. I kdyby na krásno byl ženatý, tak my jsme byli ti poslední, komu se to řekl. Možná tak Albusovi, možná Minervě, o nikom dalším nevím. A to u ní už tak dost váhám, nevěděla ani o tobě, a to se snažila zjistit dobrý čtvrt rok.“
„Ona se to snažila zjistit.“
„No u Merlina,“ spráskla Molly ruce, „to, že někoho má, hlásila Minerva jako největší drb desetiletí. Vyjmenovávala u toho všechny důvody od toho, že přestává dávat po večerech školní tresty, až po to, že si údajně začal drhnout nehty od přísad do lektvarů. Dobře, brzy jsme jí museli dát za pravdu, ale opravdu nás nenapadlo, že to jsi ty. Dobře,“ pokračovala dřív, než se Hermiona nadechla k odpovědi, „mě to v jednu chvíli napadlo, že by mezi vámi mohlo něco být, ale to bylo ještě dávno před Minerviným objevem, a popravdě jsem si velmi brzy podobné hlouposti vytloukla z hlavy. Že by sis ty, taková krásná a mladá holka začala s tím bručounem? Tsss, nesmysl! Nemluvě o tom, že Severus vždycky deklaroval, že studentky jsou absolutní tabu. No… a vidíš, kdybych se tehdy po těch dopisech vsadila, mohla jsem vyhrát.“
„Po dopisech?“
„To jsem neřekla? Vy jste si totiž na začátku psali dopisy.“
Hermiona jen zvedla obočí. Nedokázala si představit, jak svému profesorovi začala psát zamilovaná psaníčka, o to méně, že jí na ně odpovídal.
„Nevím, jak dlouho, já jsem si toho všimla před začátkem vašeho sedmého ročníku. Byla jsi tu na prázdninách. Přebírala jsem poštu od sov a všimla jsem si, že ti skoro každý den chodí dopisy, a to víš, byla jsem zvědaá, kdo ti to píše. A potom jsem si uvědomila, že to písmo vlastně znám.

***

„Arture?“
„Ano miláčku?“ ozval se hlas zpoza rozdělaného toustovače.
„Nepřipomíná ti tohle písmo někoho?“
„Jaký?“
„Tohle?“ strčila mu jeden z dopis pod nos.
Chvíli se na něj mračil a zkoumal tenký rukopis, než si přečetl adresáta. „Slečna Hermiona Grangerová… to je Hermionin dopis.“
„Na to jsem se neptala.“
„Molly!“
„Dobře, dobře… Ale vážně ti to nikoho nepřipomíná?“ zahrabala po chvíli prstíkem.
Její manžel si povzdechl a znovu se na dopis zahleděl, než jí ho vrátil zpět. „I kdyby mi to Severusovo písmo připomínalo sebevíc, nehodlám se v tom šťourat.“
Molly mu věnovala velký polibek.


***

„Ale jistotu jsme neměli, dokud ti ten dopis nesebrali Fred s Georgem, taky si toho všimli.“
Pro Hermionu to byl jak román na pokračování. Co všichni mohli mít na pár dopisech?
„Dobře, mohla jsem jim ho sebrat, ale přiznávám se, byla jsem taky zvědavá,“ zarděla se Molly, ale neznělo to tak kajícně, jak by asi mělo.

***

„Frede, dej mi ho!“
„Ne, dokud si ho nepřečteme.“
„Co kdyby ti psal něco zakázaného!“
„Vy blbci, je to konzultace k lektvarům!“
„Jo tak lektvary!
„Huuuuu!“
„Někdo tu zatápí pod kotlíkem. Ale co když ti ten neznámý píše nějaké prasárny…“
„…mohou být pro tvou dušičku nebezpečné.“
Hermiona stála ve dveřích, od uší jí stoupala pára, ale neměla moc na výběr. Nejenže ti dva se očividně neměli vzdát, ale měla pocit, že všichni včetně Harryho, Rona a Ginny stáli na jejich straně. Všichni chtěli vědět obsah jejího dalšího dopisu od neznámého.“
„Bratře, podrž.“
„Bratře, držím.“
„Bratře, čti!“
„Bratře, čtu! Ehm, ehm… Vážená slečno Grangerová, začíná zostra, Vaše teorie je velmi zajímavá, bohužel Vás musím zklamat, v proteinech se vyskytuje…“ jeho nadšený hlas pomalu utichal, „20 kódovaných proteinogenních aminokyselin a další tři jsou zain… zain… kor-por-ovatelné.,“ to slovo ve svém slovníku neměl a zřejmě ani nikdy mít nebude.
Pokoj ztichl, zřejmě všichni očekávali tajná vyznání a cukrování, ale rozhodně ne korporovatelné proteiny. Hermiona tam stála se zkříženýma rukama a podupávala si nohou. Ve chvíli, kdy kolem ní jeden ze zrzků procházel, mu dopis vytrhla z rukou. Ani se nebránil.


***

„A já si říkala, proč jsi to klukům nesebrala, když jsi stála na chodbě,“ objevila se v kuchyni Ginny. „A ono proto, že byla zvědavá, jak stará drbna.“
„Ginny!“
„Styď se, mami!“ vyplázla na ni mladší jazyk.
A ona se asi opravdu styděla, alespoň podle toho, jak rychle změnila téma. „Kde je Peter?“
„Ve sprše ze sebe smývá tak polovinu zahrady. A už ti máma říkala, jak se o vás dozvěděla?“ otočila se na Hermionu. „Měla jsi ji vidět, když nám to vyprávěla, nemít vlasy, tak má oči až na zádech.“
V Hermioně zatrnulo. Bylo snad možné, aby je Molly načapala v nějaké… indiskrétní situaci? To upřímně doufala, že… ne, prosím, Merline, ne!
„Je pravda, že to, co jsme tam viděli, jsme opravdu nečekaly…“

***

„… tak co ti dva zase vyvedli?“ usedla Molly na křeslo ve sborovně, kam ji Minerva pozvala. Co jiného to také mohlo být, než další z Ronových a Harryho lumpárem. Jako kdyby nestačilo, že už její dvojčata byla ze školy.
„Tentokrát to není tak vážné, ale… Letos oba dělají OVCE. A já vím, že na to, držet je nad učebnicemi, je špatná doba, ale i tak… bez vzdělání toho moc nesvedou, tahle válka nebude trvat věčně.“
„Já vím, ale víš sama, v jaké jsme situaci. A Harry zvláště. A taky…“
BUCH BUCH BUCH.
„Paní profesorko! Paní profesorko!“
Někdo bušil na dveře a jeho hlas zněl naléhavě.
BUCH BUCH BUCH.
„Kdokoliv!“
Všechny ve sborovně si vyměnily zděšený pohled, než vyrazily ke dveřím. Stál tam prefekt z Havraspáru, vyděšený. „Paní profesorko. Profesor Snape, on… on… je úplně mimo…“
„Kde je? Kde je?“
„V knihovně, tam v tý zadní části, jak nesmíme…“
Víc neposlouchaly a vydaly se za ním. Severus? Mimo? To bylo vážné.“
Ani v nejmenším je však nenapadlo to, co našly. Severus Snape, klečící na kolenou uprostřed jedné z uliček v knihovně a okolo něco… apokalypsa. Kusy dřeva a knih, které se ještě teď pomalu snášely na zem. Studenti už utekli na chodbu, knihovnice se krývala za stolem, zděšená profesorovým chováním.
„Severusi, co se stalo?“
„Nechoďte se!“ vystřelil k nim rukou a jeho splašená magie je minula jen o kousíček, odnesly to jen staré svazky za jejich zády.
„U Merlina!“
„Ale už chápaly, co se děje.“
Vlny divoké magie pluly knihovnou jako příboj, zatímco muž sám se pohupoval a podivně se zmítal kolem sebe, nepříčetně.
„Všichni ven! A dojděte pro ředitele, hned!“
Nebyl to však Brumbál, kdo v další chvíli vběhl dovnitř. To mladá Nebelvírka se vysmekla prefektovi ve dveřích a zadýchaně se rozhlédla kolem. „Co se stalo?“
„Slečno Grangerová, okamžitě odejděte!“
„Řekl jsem, jděte pryč!“
Musely se skrčit, aby je magie nezasáhla.
„Hermiono,“ chytla ji Molly za ruku, „jdi pryč, je to nebezpečné.“
Další vlna.
„Je úplně mimo,“ vyděsila se Minerva.
„Hremiono, jdi pryč. Hermiono!“ Molly se zděšeně dívala, jak se dívka vytrhla a poskočila blíž profesorovi lektvarů. I jeho magii.
Další vlna ji zasáhla a udělala ji šrám na tváři.
„Hermiono!“
„Slečno!“
Oba výkřiky však zanikly v tom dalším. „Severusi! To jsem já… Hermiona.“
Všichni přítomní zalapali po dechu, ale další vlna magie nepřišla.
„Slyšíš, to jsem já.“
Další vlna zavibrovala vzduchem.
„Severusi!“
Magie zmizela. Hermiona se pokoušela posunout o kus dál. Ale nešlo to.
„No tak, Severusi, pusť mě k sobě. Neublížím ti.“ Natáhla ruku, ale dostala ránu. Sevřela ruku v pěst, ale natáhla ji opět. „Severusi, to jsem já. Pusť mě k sobě. Prosím.“
Podruhé už ránu nedostala. Pomalu se přesunula dál, až u něho byla na dosah. K jejímu velkému překvapení, před jejím dotekem uskočil. Jako by byl překvapený. Ani se na ni nepodíval, jak se pohupoval sem a tam. „Mio?“
„Jsem tady, neublížím ti.“
„Já nevidím,“ sklouzlo mu ze rtů, jako kdyby to mohlo vysvětlit jeho zoufalý stav, „já vůbec nic nevidím.“
Sevřela ho v náručí, svět nesvět, teď nesměl zůstat sám.
Minerva a Molly vykoukly ze svého úkrytu, další vlny magie už zřejmě nehrozily.
„Hermiona?“ vydechla nebelvírská vedoucí překvapeně. Tu na svém seznamu potenciálních milenec zřejmě neměla.


***

„Co mu bylo?“ vydechla Hermiona. Opravdu netušila, že na seznamu svých nemocí má její manžel i slepotu.
„Nějaký jed. Byl na tom hodně špatně, zasáhl mu celou nervovou soustavu. Nejprve oslepl, potom se mu zrak vrátil, pak ho to paralyzovalo, potom se mu to zase zlepšilo a potom údajně začal trpět nesnesitelnými bolestmi, kdy lezl po stropu a škemral o smrt.“
Ano, vybavovala si to ze Severusova vypravování. Jak škemral o smrt. A ona mu ji odmítla. Ale tohle tu asi vypravovat nebude.
„Nakonec se z toho prý dostal, údajně i díky tobě. Minerva měla v plánu tě k sobě dotáhnout a mateřským hlasem z tebe vymámit detaily, ale nepochodila. Odmítla ses hnout z ošetřovny a údajně si poslala k šípku i Albuse, což si nějak nedokážu představit. A ve chvíli, kdy se z toho Severus dostal, tak začala válka.“ Tu poslední větu řekla se ztuhlou čelistí, ani se na ni nepodívala. Zřejmě i Molly vyprávění o téhle době neměla v lásce.
„A na zkoumání našeho vztahu už nikdo neměl čas,“ pokusila se Hermiona zlehčit téma.
„To taky. Ale hlavně Severus tvrdil, že jste se rozešli. Zvláštní, i když se dušoval, stejně jsem vás několikrát přistihla, jak si kradete objetí.“

***

Molly bolela hlava. Příliš dlouhý den, příliš napětí, příliš obav. Snad jim štěstí přálo a další den všichni přežili, i když si její manžel pár šrámů odnesl. A ona teď potřebovala lektvar proti bolesti hlavy. Potichu se vplížila do ztichlé ošetřovny na Grimmaldově náměstí. Byla už noc a ona nechtěla ty zraněné budit. Ani Hermionu, která to tu teď měla místo ní na starosti a starostí měla nad hlavu.
Jen doufala, že ta holka zase neponocuje, to by jí bylo podobné.
To, co uviděla, když odhrnula závěs okolo Hermioniny postele, ji však zarazilo. Neležela na lůžku sama. Společně s ní, těsně přitisknutý k jejím zádům, ležel Severus Snape. Ten děsivý postrach sklepení svíral jednou rukou mladou dívku v náručí a druhou rukou ji držel za ruku. A to i přes to, že oba tvrdě spali.
Molly opatrně zatáhla závěs a potichu vycouvala.


***

V kuchyni nastalo ticho. Hermiona si hleděla na prsty a připadala si… trapně. Neměla ani ponětí, že starší ženu trápí to samé, jako kdyby tehdy viděla něco intimnějšího, než jen dva spící lidi.
„Tohle jsi mi nikdy neřekla,“ přerušila Ginny ticho.
„Taky ti do toho nic nebylo,“ odvětila Molly klidně, než se otočila zpět na Hermionu. „Vidíš, s manželstvím mám zkušenosti a tajemství taky dokážu udržet. Takže ti poradím se vším, co by tě mohlo trápit.“
Hermiona se nadechla k otázce, ale potom ji zase hned spolkla, ne, nemohla se na to zeptat. „No, já… ejm…“
Ginny ji sledovala a potom lehce pohodila hlavou k mámě. Nemělo to však příliš úspěchu.
„Hermiona by se chtěla zeptat, jestli je normální, že si ho chlap honí, i když je šťastně ženatý.“
Kdyby neměla takové panděro, určitě by viděla bradu, jak se válí někde na podlaze, když zírala na mladou zrzku. To jako vážně? Ještě víc ji však překvapilo, když ji Molly jen poplácala po ruce.
„Tak to tě trápí?“ zeptala. „Zlatíčko, ujišťuji, že ruční práce je u mužů naprosto normální. Ať jsou sebevíc spokojení. Penis je pro ně jako oblíbená hračka, které se nehodlají vzdát, ani když se ožení. Neustále se k ní vrací a chodí se k ní tulit. A to buď otevřeně, nebo tajně. Pamatuji si, jak jsem jednou přišla dřív domů a Artur seděl v pokoji a v ruce…“
„Lalalalala…“ připleskla si Ginny ruce k uším, „příliš informací, mami!“
„Děláš, jako kdybys ses vyklubala z vajíčka.“
„Vědět a slyšet detaily jsou dvě různé věci.“
Molly si jen povzdechla a opět se otočila na Hermionu. „Neboj, zlatíčko. Je to naprosto normální. A jestli to mezi vám teď není kvůli tmu bříšku úplně růžové a on častěji utíká k levačce, je to jen proto, že se nechce chodit venčit někam jinam.“
To asi mělo být chlácholení, věnovala ženě mírný úsměv. A právě tu chvíli si vybral Peter, který se vřítil do pokoje, nahý, obalený pěnou od hlavy až k patě a se skřítkem vlajícím v závěsu za ním. Zřejmě se ho pokoušel nejprve utřít a obléknout, marně.

***

Strávila v Doupěti skoro celý den. Fascinovalo ji sleodovat Ginny jako matku a Molly jako rozmazlující babičku. Představovala si, jak bude ona vypadat jako matka a bude její máma rozmazlovat, nebo bude přísná jako bývala na ni?
A sledovala Petera, každý jeho pohyb, jak klopí oči, drbe se ve vlasech a krčí nos, když se mu něco nelíbilo. Nenašla však spojitost s nikým, koho znala.
Přemítala o tom i teď, když seděla ve své pracovně a před sebou měla rozházenou kupu dopisů. Našla je poměrně snadno, přeci jenom to pořád byla její pracovna a krabici se starými dopisy od kluků, Severuse i dalších lidí našla na druhý pokus.
Dopisy od jejího manžela zabraly skoro celou krabici. Ty první, zcela formální a psané strojeným jazykem, zabývající se bílkovinami a chemickými reakcemi, byly obsahově nudné, ale svým způsobem zajímavé. Pokračovaly dál, s každým dalším se měnila témata i jazyk, nenápadně se vkrádala důvěrnost.
Vážená slečno Všetečná,
Nikdy by nevěřila, že ji lze oslovit tolika jmény.
Vaše teorie Brownových prstenců je zajímavá, ale jste mimo asi jako profesorka Tralewneyová v roli rosničky. I když jen o fous.
Chápala tehdy, že jde o humor?
Dál se však nedostala, náhle se vedle ní zhmotnil skřítek, oči ještě víc na vrch hlavy, než běžně.
„Paní, musíte jít dolů. Jinak se stane neštěstí! Prosím rychle!“

Kdopak přišel na návštěvu? :-O

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek