Blesk
Povídky - Harry Potter


Kapitola pro věrné komentátor(k)y!: agata, annie AS, argsa, barb, dablinka, grepik03, GwenLoguir, Charli, Chavalierka, Jiťa, Lady, Lilly Potter ml., Liz, Lucilla, nadin, Sandy, smack, Snapea, zuzule


25. Těžký den

„Těžký den?“
Hlas jejího manžela ji vytrhl ze zamyšlení, ani ho neslyšela vejít do jídelny. Jen zamručela. „Otcovská poradna.“
Zvednuté obočí, když si sedal naproti ní. Už pochopila, že její manžel se neptá, není přeci zvědavá babka, jen zvedá obočí.
„Byl tu Remus,“ vysvětlila.
„Oh, výborně,“ rozložil si ubrousek na klíně. „Zrzatá vlčice chce vrhnout další potomstvo a domnělý vůdce smečky může maximálně vrtět ocáskem. Dobrou chuť.“ A s povzdechem dodal. „To zas budou dlouhý noci.“
Hermiona zůstala s polévkou na půli cesty. Opravdu právě řekl to, co řekl? Dlouhý noci? A vážně to vyznělo tak, jak to vyznělo? Jak věděl, že Ginny chce další dítě? A co to říkal o těch dlouhých nocích?
Remus tvrdil, že je možné, že Peterova otce zná, ale bylo snad možné, aby její manžel…?
Promítla si tvář malého chlapce a snažila se v ní nalézt podobné rysy se svým manželem… Možná brada? Jakou má ten kluk barvu očí…?
„Hermiono…?“ ozval se Severus varovně, „okamžitě přestaň myslet na to, na co právě myslíš.“
Zarazila se. „A na co myslím?“
„S Weasleyovou jsem nikdy nic neměl a mít nebudu. A jen z té představy mě dost mrazí, tak mi ji, prosím tě, nepodsouvej.“
Nechápala. „Jak jsi věděl…?“
„Mám tě přečtenou. A těmi dlouhými nocemi jsem myslel Lupinovu neutuchající touhu mě mít poblíž, když se chce jít opít, nebo mi psát melancholické zprávy ve chvíli, kdy už opilý je. Jako by jim tehdy to martýrium nestačilo.“
„Ty víš, kdo je Peterův otec?“
„Nevím. A v rámci zachování duševního zdraví všech to vědět nechci.
„Vůbec jsem netušila, že to měli tak složitý. Myslela jsem si, že si Remus s Ginny začal, až když měla dítě.“
„Kéžby,“ odfrkl si Severus. „Mým játrům by to ušetřilo pár let života.“
Nedokázala si představit, jak se Severus účastní vlkodlačích pitek, ale ta představa byla rozhodně… zajímavá. Remus skácený pod stolem, zatímco lektvarista ho sleduje zamračeným pohledem s rukama zkříženýma na hrudi.
„Takže se docela těším, až tahle jejich bouře utichne, rozhodně něco podobného nechci zažívat znova.“
Hermiona se chvíli přehrabávala v polévce. „Poradila jsem Remusovi, aby Ginny to dítě chválil.“ Celé odpoledne přemítala, jestli to byla dobrá rada. Nebrala to třeba až příliš s ženského pohledu? Proč je pro muže tak strašně důležité, aby dítě bylo jejich krve… vždyť když to neví, jsou schopni je milovat úplně stejně.
Její manžel se trochu zarazil. „Jestli si myslíš, že to byla ta nejlepší rada.“
„Podle mě jo. Myslím, že to je jediná možnost, jak můžou být nakonec všichni šťastný, i když se to Remusovi teď nemusí líbit. Jen… pořád váhám, jestli to prostě nebylo špatně. Jestli to nebylo to nejhorší, co jsem mu jako chlapovi mohla poradit.“ Ticho. „Ty bys to dokázal?“
„Co?“
„Vychovávat cizí dítě.“
Severus se zamyslel. A zamračil se na desku stolu, možná o trochu déle, než by očekávala. O trochu déle, než bylo potřeba na obyčejnou odpověď. Už se chtěla zeptat, když odpověděl sám.
„Asi by dost záleželo na okolnostech.“
„Na čem třeba?“
Zamračil se, očividně nechtěl odpovídat. „Třeba jestli bych mohl mít vlastní děti. Což třeba Lupin nemůže. Takže pokud tě teď poslechne, tak se nemůžu dočkat chvíle, kdy se ten capart narodí. Merlin chraň, že Weasleyovi by na to rozmnožování měli mít zdrojní pas, ale alespoň bude Lupin hopkat kolem kolíbky a mě nebude tahat po putykách.“
Přikývla. Také doufala, že to tak bude. Chtěla v to věřit. „Určitě bude nadšený, i když nebude jeho.“
Zamručel. A pustil se do naservírovaného druhého chodu, do těstovin. Byla ráda, že mu chutnají, dneska vařila v rychlosti po Remusově odchodu a obávala se, aby se to dalo jíst. Ale podle toho, jak jedl a mlčel, mu chutnalo. Jen to ticho jí začínalo vadit.
„Doufám, že bude nadšený jako jsi ty byl nadšený dnes ráno,“ pokračovala, jako kdyby hovor vůbec nepřerušili.
Na chvíli se zamyslel, co má na mysli, a poté se lehce zarděl. Vzpomněl si na své téměř výskání ráno ve stájích. I na to objetí. „Omlouvám se. Bylo to ode mě… netaktní.“
„Nazvala bych to roztomilé. Nikdy jsem tě ještě neviděla takhle… nadšeného.“
„Nebudu popírat, že jsem nadšený. Byl to úspěch. I když jsem měl pořádně nahnáno, hříbě se dralo ven druhou stranou, to je vždycky průšvih.“
„Druhou stranou?“
„Hřbete dolů, bylo špatně přetočené. Ale Kyle to zvládl absolutně bravurně, bez zaváhání a díky Merlinovi i bez následků. Mládě ani Sofie nebyli zranění, ten kluk si zasloužil ohromného panáka a ten největší obdiv. Člověk by řekl, že potom, co se stalo jeho matce, bude koně nenávidět. Ale on ne. Tahali jsme ho ze stájí od doby, co se naučil chodit. Rozumí jim líp, než kdo jiný.“
Poslouchala ho a měla pocit, že ho nepoznává. Snad ještě nikdy, ani na škole, ani teď neslyšela Severuse, aby někoho chválil. A takhle. „Máš ho rád,“ odvážila se přerušit jeho zamyšlení.
„Prosím?“
„Kyla. Máš ho rád.“
Neodpověděl hned, snad si ani neuvědomoval, co všechno před chvílí řekl. „Mám,“ připustil po chvíli. „Pokud mám být úplně upřímný,“ pokračoval po chvíli, „když to vypadalo, že se nedočkám dědice, uvažoval jsem nad tím, že ho adoptuju.“
Překvapení.
„Znám ho od malička, viděl jsem ho vyrůstat. Viděl jsem ho potom, co se mu zabila matka a… Pokud bych si někdy měl představit někoho jako svého syna, byl by to Kyle.“
Hermiona se zahleděla do svého talíře a zamračila se na rajče. Cítila… žárlivost. Toho kluka měla ráda, ale v tuhle chvíli se přes ní převalila vlna žárlivost a pocit, že tuhle situaci musí změnit. Přeci nešlo, aby ho Severus měl tak rád, když má vlastní dítě! Tedy… bude mít.
U Merlina, na co to myslela?
Zvedla hlavu, ale jen proto, aby viděla, že si Severus od skřítka přebírá krátký vzkaz. Ten se uklonil a zmizel. Stejně jako se zřejmě chystal zmizet její manžel, otřel si totiž ústa a zvedl se. „Ignéz je zpátky.“

*

Stáli vzadu za domem a čekali, venku už se smrákalo a začalo se rozlézat temno a chladno. Hermiona se otřásla, ale rozhodně si nechtěla nechat ujít návrat jejich milované kuchařky. Třela si paže a sledovala Alfréda, který přešlapával u cesty a očividně se ženy už dočkat nemohl.
Náhle jí obalilo teplo. To Severus sundal svůj kabátec a přehodil jí ho přes ramena. Překvapil ji, nečekala od něho takové gentlemanské gesto. Vděčně se na něj usmála.
A potom se v dálce ozvalo kodrcání a náhle před nimi stál kočár. Ignéz z něj vykoukla, nejistá a překvapená pozorností, které se jí dostalo. Hleděla na ně však jen o vteřinu déle, než uznal za vhodné její manžel, které ji v další chvíli sevřel v náruči a na čelo vtiskl pevný polibek.
Hned na to k nim přistoupil Severus, sevřel Ignéz obě dvě ruce a potom na ně pomalu vtiskl jeden polibek. „Vítej doma, Ignéz.“ A znělo to naprosto opravdově.
Žena se na něj usmála, až se jí zvlnily vrásky okolo očí a lehce ho pohladila po tváři. Ačkoliv byl o hlavu větší, vypadala ona jako starostlivá matka. A potom přišla na řadu Hermiona. „Má paní.“
To jí však nestačila, Hermiona potřebovala objetí. Sevřela ty oblé tvary do náruče a její sevření bylo teplé a měkké. „Jsme rádi, že jsi zpátky.“
„Já taky, má paní, já taky.“ A znělo to nadšeně i bolestivě zároveň. A teprve teď si Hermiona uvědomila, jak moc se té ženě prohloubily vrásky, co byla pryč. Nedivila se. „Ale doufám, že jste mi ty malý ušatý potvory nepustili do kuchyně.“
„Nemusíš se bát, má drahá žena se té role ujala poměrně ochotně.“
Hermiona vytřeštila oči. Jak to mohl vědět?
„Paní…,“ chtěla ji kuchařka pokárat.
„Alespoň už se nebudu muset bát, že na sebe někde převrhne vařící vodu,“ pokračoval Severus a teprve v další chvíli si všiml toho pohledu, který mu věnovala. „Co? Myslela sis, že jsem to nevím?“ ušklíbl se, než se opět věnoval Ignéz. „Pokud by sis chtěla dát ještě pár dní na zotavení…“
„Ať vás to ani nenapadne,“ utnula ho. „Moji práci už za mě dál nikdo dělat nebude. Moje plotna a zástěra je to, co právě teď potřebuji,“ abych přišla na jiné myšlenky. To už neřekla, ale všichni to pochopili.
„A že už se tě tvoje plotna nemůže dočkat,“ ozval se Alfréd s kufry v rukách. „Ale to až ráno.“
Hermiona mířila do patra do k ložnicím. Slyšela za sebou manželovy kroky a v hlavě jí pořád zněla jeho slova. „Proč jsi to neřekl?“
„Prosím?“ Opravdu netušil, o čem to mluví. Hleděl na ni nahoru a jen díky schodům byla alespoň chvíli vyšší než ona.
„Proč jsi neřekl, že víš, že vařím já.“
„Myslela sis, že to nepoznám? Máš úplně jiný styl vaření, než má Ignéz. I než skřítci. Ti vaří tradiční kouzelnická jídla. Kuře ala bažant, wellingtonské závitky, yorkshirský pudding. Ty máš moderní kuchyni; těstoviny, luštěniny… A kdyby vařil Jack, tak jíme celou dobu vaječné omelety.“
Dobře, netušila, že kuchařský styl se dá podrobit logickému vyšetřování, ale očividně tomu tak bylo. Ale tím pádem musel vědět už od prvního dne, že vaří oba sama.
„Ale proč jsi nic neřekl.“
Povzdechl si. „Protože bych o tom neměl vědět.“
„Ale teď mi říkáš, že jsi o tom věděl od prvního dne.“
„Hermiono… Jsi manželka hlavy kouzelnického rodu, tvoje práce v kuchyni je naprosto… nepřípustná. A mojí povinností je tě na takové nepřístojnosti upozornit. A zakázat ti je.“
„Takže tvoje mlčení je hra. Děláš, že o tom nevíš, abys mi to nemusel zakazovat.“
„Já se nechci hádat.“ Proto nic neřekl, nechtěl se hádat.
„Nebylo by jednodušší se prostě vykašlat na nějaké zkostnatělé nařízení kouzelnických rodů.“
Zavrtěl hlavou. „O tomhle už jsme několikrát mluvili. Není tak snadné prostě potlačit to, v čem jsem byl vychovávaný. Správně mám právo na to ti zakázat práci, neměla by ses vůbec vídat se služebnictvem mimo jejich práci, neměla bys vůbec vydělávat…“
Přelila se přes ní vlna vzteku, chtěl snad ukázat, jak moc k ní je benevolentní? Nebo proč jí to teď tady říká? „Tak proč to neuděláš?“
„Protože tě nechci ztratit.“

*

Převalovala se na posteli, nemohla spát.
V hlavě jí drnčely myšlenky, překrývaly jedna druhou, ale žádná nechtěla zmizet. Její manžel byl jedna velká neznámá, na jednu stranu řízený konvencemi a pravidly čistokrevné společnosti, na druhou stranu rebelující proti těm samým čistokrevným konvencím. Gentlemen i člověk, jehož jazyk dokázal bodat stejně dobře jako lovecká čepel. A to nemluvila o muži, který jí před chvílí pohledem žádal, aby s ním šla do ložnic, s očima upřenýma na její břicho, aby v další chvíli odsekl, „když nechceš, tak nechtěj!“ a odpochodoval pryč. Jenže jak se v tomhle labyrintu měla vyznat, když ani netušila, jestli z něho je cesta ven.
Neochotně si však musela přiznat, že i jí ta postel v pokoji pro hosty začala připadat nehostinná. Včera v noci spali v hájence a ta jeho ruka okolo jejího pasu byla těžká a uklidňující. Tak proč jí tak děsila představa manželské postele?
„No tak Grangerová, nejsi přeci srab!“ rozhodla se nakonec a zvedla se z postele. Natáhla na sebe župan a s rozhodným povzdechem se vydala do společné ložnice. Přede dveřmi ji napadlo, jestli má klepat.
Nebude to blbý, co vlastní ložnice? A co když už spí?
Ale přeci jen to byla slušnost. Nakonec tedy dvakrát ťukla dřevo, aby se neřeklo a vklouzla dovnitř.
Hned vzápětí litovala, že neklepala hlasitěji.
Její manžel nespal. Naopak, ležel v posteli, v pyžamu, brýle na nose, časopis v ruce a v té druhé… vlastní penis. Jemně ho masíroval prsty, zatímco celá jeho pozornost se soustředila na obsah časopisu, na jehož zadní straně Hermiona rozeznala fotografie nahých žen.
Viděla dost.
Její pohyb však upoutal Severusovu pozornost, časopis zmizel stejně rychle jako penis v kalhotách. „Hermiono!“
Zvedla ruce na obranu, nechtěla nic víc vidět ani slyšet, raději rychle vycouvala za dveří a pečlivě je za sebou zavřela, nechtěla, aby ji následoval. I tak věděla, že bude, slyšela i jeho kroky, když za sebou zabouchla dveře svojí dočasné ložnice.
„Hermiono… No tak, Hermiono! Otevři!“
Neměla to v plánu, dosela na postel, popadala dech a uvnitř cítila zděšení, strach, vztek, ponížení i stud. Jenom netušila, která z těch emocí by v tu chvíli měla převážit. Kdesi uvnitř jí to šeptalo, že se přeci nic nestalo, že masturbace je zcela normální, i ona kolikrát usínala s rukou v kalhotkách, ale… ale ta ruka, která byla náhrada za ni, v ní vzbuzovala pobouření.
A také trochu zklamání, upřímně doufala, že až prvně spatří mužské přirození, především to manželovo, nebude to v podobné situaci.
Schoulila se na posteli do klubíčka a pokoušela se ignoroval bouchání na dveře. Ani netušila, jaké v jejím manželovi probíhá dilema. Věděl, že by mu stačilo jediné máchnutí hůlkou, aby se k ní dostal, ale zdravý rozum zvítězil, jestli k ní vleze, akorát ji vyděsí.
Místo toho jen oběma pěstmi naposledy bouchl. „Víš sakra, jaký to je?!“ A zoufale dodal. „Nemoci se dotknout vlastní ženy?“
Dveře neodpověděly.

*

Snídala sama.
Její manžel se ráno ani neukázal, Alfréd se na ni díval úkosem, takže ani nechtěla vědět, co si ti dva ráno řekli. Svěřil se Severus?
Nechtěla to vědět. Ale ráda by se nenápadně vypařila z jídelny, ale přišlo jí to nevhodné jak k Alfrédovi, tak k Ignéz, která pro ně připravila snídani, jako kdyby to mělo být poslední jídlo na deset let dopředu. Škoda jen, že malý Snape dneska neměl vůbec chuť.
Doktor Bernard a jeho pravidelná kontrola ji v podstatě zachránili. Alespoň se dozvěděla, že malý se právě otáčel, a proto jí neustále dloubal do žeber. Jinak si kromě nižšího tlaku neodnesla z prohlídky nic. Naštěstí. Po jeho odchodu jí však v pracovně čekala další návštěva.
„Co ti řekl?“
Zarazila se, Ginnyna slova k ní vypálila jako kletba, vůbec ji nepostřehla. „Prosím?“
„Co ti řekl?“ Zrzka pochodovala po salonku, nervózně jak lvice, které seberou mláďata. „Remus. Vím, že tu včera byl.“
„To byl, ale…“ Už pochopila, proč se tu její kamarádka objevila, ale jakmile otevřela pusu, rozezněl se Hermioně vzadu v hlavě alarm a před očima se jí objevila složka s Remuosvým jménem, kterou zahlédla u sebe v ordinaci. Remus byl její pacient… a Ginny kamarádka.
„Prosím tě, co po tobě chtěl, musím to vědět.“
„Gin, já to nemůžu říct.“
„Mio…“
„Je to můj pacient, přišel za mnou jako za lékařkou, nemůžu…“
„Dva dny nebyl doma,“ přerušila zrzka její začínající omluvy. „Prostě zmizel, nemohla jsem ho nikde najít. Psala jsem do práce, k Mikovi, Severusovi, všude…“
I Severusovi? Nezmínil se.
„A včera se najednou objevil, prostě jen přišel domů, v podstatě bez vysvětlení. Řekl jen, že byl u tebe a abych mu dala čas, než to druhý naučit milovat stejně jako Petera. Vůbec jsem nechápala, co tím myslí. A potom si vzal k Peterovi do pokoje židli a seděl tam až do rána. Ne u něj, nedržel ho za ruku, nic takového… seděl v rohu pokoje a zíral na něj, bez hnutí, celou noc, takhle…“ Napodobila dlouhý nepřítomný pohled, než vyděšeně pokračovala. „Snad poprvé jsem z něj vážně měla strach, strach, že malému něco udělá.“
„To by přeci…“
„Tys ho neviděla. Neviděla jsi, jak se na něj díval.“
„A kde vůbec je Peter.“
„U mámy,“ vydechla. Tam snad bude v bezpečí. „Hermiono, já… Nemusíš mi říkat přesně, o čem jste se bavili, ale potřebuji vědět, jestli to jeho chování je… zoufalství, nebo jestli začíná magořit.“
Hermiona se nadechla, aby jí hned řekla, že přeci svého manžela zná líp, než ona a musí vědět, že by jí ani Peterovi nikdy neublížil. Hned v další chvíli si však vzpomněla na všechny ty příběhy, které slýchávala v televizi, kdy člověk, do kterého by to nikdy nikdo neřekl, šel a pozabíjel půlku rodiny.
Byl tohle i Remusův případ?
A kdo byla ona, aby o tom rozhodovala?
Povzdechla si. Znovu si prošla celý jejich včerejší rozhovor a rozhodla se vstoupit na tenký led. „Myslím, že se nemusíš bát. Remus je jenom… vyděšený.“
„Vyděšený?“
„Z toho, že ho opustíš. On v tom druhém dítěti nevidí další dítě, ale další příležitost ho podvést s tím… no, s Peterovým otcem.“
Ginny zaúpěla. „Myslela jsem si, že tohle jsme si už vyříkali, já s ním nic nemám!“
„Jenom dítě,“ pronesla Hermiona skepticky.
Zrzka rozhodila rukama. „I s Malfoyem jsem ve svý podstatě měla větší pletky než s Peterovým otcem.“
Oči na vrch hlavy. „Tys měla něco s Dracem?“
Trocha váhání. „Trochu jsme spolu koketovali. A nedívej se na mě tak, tys byla jedna z prvních, kdo mě v tom podporoval.“
Hermioně se trochu podlomila kolena, když zjišťovala v čem všem měla prsty a zapsala si to na seznam věcí, které musí ještě trochu prošetřit, teď tu však byly kvůli něčemu jinému. „A… kdo je vlastně Peterův otec?“
Ginny jen zavrtěla hlavou.
„Proč mi to neřekneš? Copak ho znám?“
Dlouhá odmlka. „Setkala ses s ním. A vůbec, podstatný ale je, že Peterův otec v mým životě nefiguruje. Jak to mám Remusovi vysvětlit.“
„Těžko.“
Dlouhý povzdech. „Já prostě jenom chci další dítě, to je to takový hřích?“
„Dítě ne, ale otec jo.“
„Normální páry řeší, jak moc si budou dávat pozor a já musím krotit žárlivého vlkodlaka. Příště se na to vykašlu.“
„Příště?“
„Chtěla bych alespoň tři děti. A vážně se přesvědčuju, že chlap dá raději odpuštění, než svolení. Příště to prostě udělám jako s Peterem.“
„Nepřijde ti to trochu sviňský?“
„Hermiono, ale to Remus pořád švitoří, že by chtěl velkou rodinu. Ale ve chvíli, kdy o tom začnu mluvit já a přivedu to do reálný sféry, tak je oheň na střeše. A já vážně na nějaký vlčí námluvní tance nemám náladu.“
Dobře, tenhle fakt jí Remus včera opomněl sdělit. Určitě čirou náhodou.
„Fajn, jen… dej Remusovi čas, aby si to přebral. A potom to udělej pokud možno co nejmíň nápadně.“
Zrzka si odfrkla. „Asi tě zklamu, ale vážně jsem neměla v plánu se nechat oplodnit na našem jídelním stole, zatímco tam Remus bude usrkávat polívku.“
Skeptický pohled od Hermiony.
„Okej. Já sama nejvíc stojím o to, aby se to urovnalo. A co vůbec ty, jak rostete?“ natáhla ruku a pohladila vypouklé bříško.
„Vypadá to, že dobře. Je zdravý.“
„A co ty? Co hlava?“
Pokrčila rameny. „Funguje, ale nevzpomíná si.“
„Na nic?“
„Ani ň. A už v to přestávám doufat.“
„Nepřestávej. Už kvůli Severusovi.“
Severus. Starosti její kamarádky alespoň na chvíli dokázaly vystrnadit z mysli myšlenky na jejího manžela a jeho… ruční práci. Pořád ten obraz měla před sebou, jasný a nepříjemný. Věděla, že to je normální, ale i tak to jasně patřilo do škatulky nepatřičných zážitků.
„Co je?“ vytrhla ji Ginny ze zamyšlení. „Co se mezi vámi stalo?“
„Proč si myslíš, že…?“
„Vidím ti to na očích, máš to mezi nimi napsaný. Povídej, i psycholog se občas potřebuje svěřit.“
Nejdřív nechtěla, ale slova z ní začala sama padat a už nešly zastavit. Ginny poslouchala, přikyvovala a přikyvovala ještě dobu potom, co Hermiona domluvila. „A to je všechno? Přistihla jsi ho, jak si ho honí?“
„Jo. Já vím, že to je blbost, ale prostě mi to přijde… odporný… nepatřičný… já nevím, jak to mám pojmenovat.“
„Nežárlíš tak trochu? Že jde za levačkou a ne za tebou?“
Nadechla se k protestu, ale pak se nad tou myšlenkou na chvíli zamyslela. Bylo možné, aby jí opravdu vadilo, že ji v podstatě odstřihl ze svého života? Ale u Merlina, vždyť to byla ona, kdo si od něj držel odstup, tak proč by jí to mělo vadit?
„Jsem to já, kdo ho pořád odmítá.“
„To se nevylučuje. Teorie „je můj a nebude ho mít nikdo jiný, ani porno časopis“ by tady docela seděla. A mimochodem, co to bylo za časák?“
To ji opravdu zarazilo. „To jsem vážně nezkoumala.“
„Škoda. Hrozně by mě zajímalo, jestli je Severus horňák, nebo dolňák.“

Tak co, horňák, nebo dolňák? :-D

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek