Blesk
Povídky - Harry Potter


Za trpělivost a komentář děkuji věrným!: agata, argsa, dablinka, Fido, Garis, Chavelierka, Jiťa, Lady, lensha95, Lilly Potter ml.Liz, Lucilla, nadin, Ronnie, Sandy, Snapea, zuzule


24. Jenom to dítě

Všechny ty zpropadené myšlenky se vrátily hned, jakmile se krev opět nahrnula do mozku. Remus si povzdechl a promnul si čelo. Co ho to u Merlina napadlo obskočit dceru blízkých přátel. A ještě k tomu nejmladší dceru, u Merlina, bylo jí už vůbec sedmnáct?
Školačky ho nikdy nepřitahovaly, ani jako studenta, ani jako učitele a nezměnilo se to ani nyní. Jenže po včerejšku už na tu zrzku nějak nemohl pohlížet jako na dítě. To, co včera udělala, nebylo dětinské; nerozvážné možná, ale rozhodně ne dětinské. A co ho překvapilo snad ještě víc, v posteli nebyla nezkušená a panna už vůbec ne. Jen netušil, jestli ho to má potěšit, nebo spíš pobouřit.
… od třinácti v první linii.
Kolik jí asi bylo když přišla o panenství? A s kým?
Povzdechl si.
„Co je?“ zamručela vedle něj. Myslel si, že po sexu hned usnula, ale zřejmě ho celou dobu pozorovala.
„Ty nespíš?“
„Ne.“
Povzdechl si, dlouho a těžce, tohle nebude snadný rozhovor. „Ginny…“
„Remusi,“ přerušila ho rozespale, „nemohl by ten záchvat zodpovědnosti počkat na ráno?“
Zarazila ho. Slova i tón. I fakt, že on očekával úpěnlivé nářky zhrzené dívky, které zřejmě nenastanou. Otočila se k němu zády, zabalila se do jeho deky. Záchvat odpovědnosti asi skutečně počká.
S povzdechem šáhl pro náhradní deku, natáhl na sebe župan a vydal se do obývacího pokoje. Strávit zbytek noci na gauči bylo asi to nejrozumnější, co mohl udělat.
Jen co dosedl na gauč a zapálil oheň v krbu, rozžhnuly se plameny.
A v nich Molly!
„U Merlina, vyděsila jsi mě!“ hned si ještě těsněji přepásal župan páskem a přemítal, jestli je možné, aby poznala, že se právě vyspal s její dcerou. Mohl to mít vepsané v tváři? Byl si jistý, že ano.
„Remusi, u Merlina, konečně! Je u tebe Ginny? Nemůžu ji nikde najít, Doža říkal, že byla s tebou!“
„Co…? Ehm, ano. Ano je tady. Potřeboval jsem ji dostat z té zimy. Promiň, měl jsem ti dát vědět.“
„U Merlina, děkuji,“ vzlykla Molly úlevně. „Je jí něco? Je zraněná? Chci ji vidět.“
„Neboj, je v pořádku. Úplně, odnese si snad maximálně nachlazení. Ale vidět ji nemůžeš, před chvílí konečně usnula.“
Úplně nahá s mým spermatem na stehnech, ne, to opravdu nechceš vidět.
Jak rychle by to dokázal zakrýt, kdyby se Molly rozhodla sem prostě přijít, to netušil, ale zřejmě by to byla nejrychlejší akce, jakou v životě uskutečnil. „Opravdu, Molly, je v pořádku, nemusíš se bát, ale nechal bych ji vyspat. Spí v ložnici a já tady,“ zdůraznil a děkoval prozřetelnosti, že si sem přitáhl tu druhou deku. „Můžeš být v klidu, ráno ji pošlu domů.“
Hlava v krbu chvíli váhala a potom vzlykla. „Nevím, co bych si počala, kdyby se jí něco stalo. Potom, co jsme se tak hrozně pohádaly…“
„Obě jste si řekly ošklivé věci, Molly, ale ani jedna to tak nemyslela. Neboj, Ginny je v pořádku, ale všichni se teď potřebujeme vyspat. Ráno moudřejší večera, jdi spát.“
Prosím, prosím! Jdi spát!
„Dobře, ale ráno ji prosím tě pošli domů, že na ni čekáme.“
„Samozřejmě, dobrou noc.“
„I tobě.“
Plameny utichly a on se sesunul do starého gauče. Tohle opravdu nevypadalo na dobrou noc.

***

Probudil ho šramot, jako když někdo narazí stolku. Vyděsil se, nebyl zvyklý mít někoho v bytě. Ale jakmile ji uviděl, zabalenou do světlé deky, která zářila ve tmě, uklidnil se.
„Ginny? Co se děje?“
„Hledám záchod,“ zašeptala naléhavě.
„První dveře napravo.“
„Ty jsou zamčené.“
Chvíli mu trvalo, než si tu informaci přeložil. „Nejsou zamčené, jen se občas zasekávají.“ A měl pravda, tu zpropadenou kliku chtěl opravit od chvíle, co tu bydlel… mno, asi by to už opravdu chtělo. Musel pořádně zabrat, ale dveře nakonec přeci jen povolily a vpustily dívku dovnitř. Podle toho, jak rychle tam zaplula, tak to bylo na poslední chvíli.
Remus se posadil na gauč a zaklonil hlavu přes opěradlo. Ještě si přitáhl na tvář polštář, třeba bude mít štěstí a udusí se.
„Proč spíš tady?“
U Merlina, jaktože ji neslyšel?! Stála ve dveřích, na sobě jenom deku, která obepínala to mladé plné tělo, které před několika hodinami patřilo jen jemu. „Přišlo mi to lepší. Nechat ti trochu soukromí,“ dodal.
„Soukromí?“ odfrkla si. „Po tom, co jsme spolu prováděli?“
„Ginny, to, co se mezi námi stalo…“
„Neříkej to.“
„Prosím?“
„Neříkej že se to nemělo stát, nekaž to. Prosím.“
Nepokračoval, ale z výrazu jeho tváře bylo znát, že by rád pokračoval.
„Proč to vy chlapi vždycky zkazíte? Proč nemůžete prostě říci: Díky, bylo to fajn, někdy si to zopakujeme? Ne, jenom vzdychání, takže mám štěstí, že jsem vás k tomu donutila proti vaší vůli!“ v hlase jí zněl vztek a smutek, i z celého držení těla, když dřepla vedle něho na gauč. „Připadám si pak jako děvka.“
„Ginny,“ chtěl jí pohladit, ale ucukla, takže jí spíš jen odhrnul vlasy z čela, „tak to přeci vůbec není. Ani nevíš, jak jsem si to užil. A protože mě rodiče učili, že o takových věcech se nemluví, tak se to ani nedozvíš.“
Ušklíbla se, i když jen krátce.
„Jde jen o to, že jsi hrozně mladá a…“
Protočila oči.
„… i když jsem se včera přesvědčil, že nejsi dítě. A tím nemyslím…“
„Víš, kolik mi bylo, když jsem přišla o panenství?“ přerušila ho, jako kdyby to chtěla říci už dlouho. „Ani ne čtrnáct. A jemu táhlo na padesát.“ Nechala slova vyznít, ale Remus nenašel slova, aby to okomentoval. „První mrtvolu jsem viděla o čtyři měsíce později, když se ho máma pokoušela zachránit a nepodařilo se. Díval se na mě, když se se dívala štěrbinou ve dveřích, třeštil oči bolestí, než umřel. Ten pohled si budu pamatovat do konce života. Ani ne o týden později jsem měla ruce strčené až po zápěstí Moodymu v noze a držela jsem mu tepnu přitlačenou ke kosti, aby nevykrvácel. Na tohle jsem vám dospělá dost. Ale ne dost na to, abych věděla, co chci.“
Po tváři se jí rozkutálela osamělá slza.
„Ginny,“ přitáhl si ji do náruče a políbil do vlasů. V očích děs prozření. Nikdy by ho nenapadlo, čím si ta holka musela projít. Ano, věděl, že se pohybuje na ošetřovně, na Ústředí, ale vždycky ji viděl se smát nebo trousit ty její nemístné a přesto trefné poznámky. Tohle neměla prožívat…
„Vždyť my víme, že už jsi dospělá,“ řekl, když se mu přestal chvět hlas. „I máma to ví. Jen bychom si přáteli, abyste nemuseli tak rychle dospět.“
„Jsem ta poslední, která by o to stála,“ zahučela mu do ramene, než se do něj víc zabořila. Chtěla spát.


***

Probudil ho pohyb gauče. Zamrkal a pokoušel se pochopit, jak se stalo, že usnul se ženou v náručí v obývacím pokoji před krbem. Pak mu to došlo a svědomí zaúpělo.
„Měla bych jít,“ všimla si, že je vzhůru a stáhla si vlasy do gumičky. Vypadala ještě mladší než normálně. „Nebo máma zase bude hopsat, kde jsem tak dlouho.“
Zabloudil pohledem na hodiny. Pokud nelhaly, bylo sotva půl osmé. A podle jeho vnitřních hodin nelhaly. „Ty víš, že tě tu tady máma včera hledala?“
„Ona mě tu hledala? To nevím. Jen ji prostě znám.“ Zvedla se a jen s dekou přitisknutou v hrudi odešla do ložnice pro oblečení. Nutno podotknout, že se deku držela skutečně jen vepředu. Remus odvrátil pohled, ale fantasie pracovala. Dalších pět minut se pokoušel nalézt ztracenou rovnováhu.
Nakonec se vrátila, oblečená a tak normální, jak to jen šlo. „Tak… já půjdu.“ Přikývl. Popravdě netušil, co se v takových chvílích říká. Lehce se odkašlala a vydala se ke krbu.
„Ginny?“ zarazil ji ještě. Nechtěla, aby odešla bez ničeho. „Díky, bylo to fajn,“ zopakoval její předchozí slova. „Někdy si to zopakujeme.“
Věnovala mu zářivý úsměv, jako kdyby ji splnil dětský sen. Zrzavé vlasy zavířily, plameny vzplály, byla pryč.

***

„Neříkej mi, že se hned potom narodil Peter,“ podivila se Hermiona, když se odmlčel.
„Ne. Až dlouho potom. Ale chtěl jsem, abys pochopila, jak jste se dali dohromady. Nebyla to žádná romantika.“
„Většina vztahů nezačíná romanticky. Co jsem slyšela, tak já Severusovi pozvracela boty a on mě tahal v dešti bouřkou.“
„Uznávám, že vy dva taky nejste ten zářivý příklad, ale na rozdíl od nás jste do toho vztahu oba dva šli s rozvahou a ne s… rozepnutým poklopcem,“ zamručel si pro sebe. „Jediná polehčující okolnost pro mě byla, že Ginny nebyla moje studentka.“
„To byl důvod, který Severusovi bránil si se mnou začít dřív.“
„Vím. Tímhle argumentem kolem sebe pleskal ještě dlouho potom. Ještě po válce.“
„Ale v tu dobu už jsem přeci studentkou nebyla.“
„Mno,“ přežvýkl jazyk, „teoreticky byla. Nedokončila jsi poslední ročník, začala válka, a dle vyhlášky pokud školu neukončíš nebo nepřerušíš, jsi dva roky stále ještě studentkou.“
Zajímavá informace a určitě se k ní později ještě vrátí, ale teď potřebovala vědět něco jiného. „Ale Ginny tvoje studentka nebyla.“
„Ne. Jen nás dělila dvacetiletá propast.“
Hermiona protočila oči. „To, že si holka vybere staršího chlapa, ještě neznamená, že je pitomá. Většinou prostě jen chce normálního chlapa a ne pytel testosteronu.“
„Ten má doma stejně, akorát to není vidět na první pohled,“ vrátil ji Remus s úšklebkem.
Hermiona si povzdechla, o tomhle zřejmě nemělo smysl se příliš přít. „Co kdybys mi řekl, jak jste se dali dohromady?“
„Musím přiznat… že to se mnou měla až nechutně snadné. Víš, během života jsem toho měl tak málo, že jsem se naučil všechny příležitosti popadnout za pačesy, protože jsem věděl, že žádná šance se nikdy nebude opakovat. A Ginny byla úžasná šance; divoká, drzá a neskutečně živá.“

***

„… tady nás budou jistit Jonsonová a Dože. Tady nahoře hlídají Weasleyovi, Molly, zajistěte, aby neochabla protipřemisťovací bariéra, prosím,“ Brumbál ukazoval plán připravované akce a ukazoval všem jejich stanoviště. „Remusi ty budeš tady, budeš bránit vstup od severní brány.“
„Nevím, nevím,“ ozval se Moody mručivě, „nepřijde mi, že by Lupin měl na to tady vydržet.“
„Proč myslíte?“ vmísila se jim do toho Ginny a okem hozeným na mapu, „Remus má náhodou dobrou výdrž.“
Všichni se na ni otočili. Jestli to neměl být dvojsmysl, rozhodně to tak vyznělo.
I Remus na ni vytřeštil oči a byl rád, že tak učinili všichni, alespoň nebyl tak nápadný. Vážne řekla teď to, co právě řekla?
„No co?“ hodila rameny. „Myslela jsem to tak, že když je vlkodlak, tak musí mít magickou sílu i velkou imunitu vůči bolesti.“
Aha, tak to jo, otočili se všichni zpět k mapě.
„Jako kdybych mohla soudit podle něčeho jiného, že“ dodala tlumeně, než se vydala ke dveřím. Tak tlumeně, že to mohly zaslechnout jenom vlkodlačí uši.
Proto ji nemělo o hodinu později překvapit, když jí na chodbě popadla silná paže a přitáhla si ji k sobě. „Tak já mám dobrou výdrž, jo?“ Zašeptal já do ucha.
Zasmála, i trochu úlevně. Lekla se, to nepopírala.
Remus ji ihned pustl ze sevření, přeci jen si nebyl jistý, jestli i tak už nezašel příliš daleko. Ale smála se, to bylo dobré znamení.
„Jak to můžu vědět? O tomhle malé holčičky přeci vůůůbec nic nevědí.“
„Najednou jsi malá holčička?“
„Slyšel jsi na poradě, ne? Budu sedět doma a čekat, až se vrátíte.“
„Budeš na ošetřovně,“ připomněl jí.
„Ano, to je velký rozdíl.“
„Dokaž mi, že máš taky výdrž,“ vrátil se k původnímu tématu, „a zůstaň tady.“
Ušklíbla se, nikdy by neřekla, že její bývalý profesor bude na slovní hříčky. „Ale mám jednu podmínku.“ Přikývl. „Vrátíš se zpátky.“ Po hravosti v hlase nebylo ani památky.
Překvapila ho. Ona se o něj… bála?
„Jsi jediný, kdo bude na stanovišti sám. Jestli se ti něco stane, nikdo o tom nebude vědět.“
Ona se o něj opravdu bála. Nenacházel slov. Myslel si, že to mezi nimi je flirtování, hašteření, ale ona…
„A neber to nijak osobně,“ vrátila se zpět k jízlivému tónu, „jenom chci mít ještě šanci se přesvědčit o tom, jakou máš výdrž,“ zašeptala mu do ucha. Snad proto, aby je nikdo jiný neslyšel.
Škubl sebou, rozkrok i koutek úst. „Tak to se asi budu muset vrátit.“


***

„Vrátil jsem se a skončili jsme spolu v posteli dřív, než jsem se nadál. A potom zase. A zase. A zase. A já jsem zjistil, že se vždycky chci vrátit kvůli ní. V hlavě mi to bilo na poplach, že to je špatné, ale nedokázal jsem to ukončit. A Ginny si nestěžovala. A tak jsme to táhli dál, dokud se to neprovalilo.“ Odmlka. „A pak i potom, co se to provalilo.“ Pokrčil rameny a v jeho podání to znělo jako pochod pro růžovém obláčku. „Nebudu říkat, že to vždycky bylo snadný, ale nikdy nám nic nechybělo.“
„Jenom to dítě.“
„Jenom to dítě,“ přikývl. „Když s tím přišla poprvé, bral jsem to jako vtip. Podruhý jsem odmítl a zcela vážně a v klidu jsme si o tom promluvili. Potřetí už jsem byl dost nepříčetný.“

***

„Ne!“
„Ale Remusi, to přeci…“
„Řekl jsem ne!“ muž vyskočil od společného stolu, to že do něj strčil a rozlil všechny skleničky u v tu chvíli nikterak nevadilo. „Zapomeň na to, Gin! Ten nápad je úplně zcestný, kolikrát ti to mám říkat?!“
„Ale kdybychom…“
„ŘEKL JSEM NE! A to je moje poslední slovo.“ Nechal hlas doznít. „Jestli chceš dítě, budeš si na to muset najít někoho jiného.“


***

„Netušil jsem, že mě vezme doslovně. Nikdy by mě to nenapadlo, ale… za pár měsíců začala vonět. Krásně, živě… Nejdřív jsem si myslel, že to je jenom tím, jak se pořád ještě mění, až po chvíli mi to došlo. Takhle vždycky voní těhotné ženy. Svěže a živě. Všiml jsem si toho uprostřed noci, a když jsem ji vzbudil, řekla mi jen; to už to je poznat? Nevěřil jsem… nedokázal jsem…“ zarazil se a hledal správná slova. „Na chvíli mě napadlo, že se možná stal zázrak a já jsem skutečně otec, ale to by určitě byla překvapená i Ginny, jenže ona nebyla a…Jedinou další možností bylo, že je otec někdo jiný. A jelikož neměla dost peněz na to, aby podstoupila umělé oplodnění, musela…,“ hlas se mu zadrhl v hrdle, musel se odvrátit.
Hleděl z okna a okusoval koneček prstu, nepřítomně.
„Cos udělal?“ pobídla ho po chvíli.
„Poslal jsem ji k léčiteli na potvrzení.“
„A když se to potvrdilo?“
„Vyhodi jsem ji.“ Naprosto klidné konstatování, i když v jeho pozadí bylo víc, než dokázala chápat. „Slíbili jsme si věrnost, ale pro mě to očividně znamenalo víc, než pro ni.“
„A Ginny odešla?“
„Nejprve se snažila vymlouvat, že to není tak, jak si myslím. Že udělala jen to, co jsem sám navrhl, pořídila si dítě s někým jiným, ale jiného v tom prý nebylo. Tvrdila, že to nebyl vztah, ani sex, jen… jak to nazvala… jen výměna nezbytných tekutin. A potom ano, potom odešla. Asi pochopila, že by nebylo moudré, kdyby zůstala.“
„Snad bys jí neublížil.“
„Já nevím. Ale v těch chvílích bych za sebe skutečně neručil. A hlavně za vlka.“
Nedokázala s představit Remuse, který někomu ubližuje, ale očividně i on měl hranice. Zcela přirozené a mužské.
„Ale potom jste se usmířili,“ vytrhla ho po chvíli ze zadumání.
Odfrkl si. „To potom mi splývá v oparu samoty a lihu. Doma bylo k nevydržení, ticho a prázdno, takže jsem raději coural po putykách. Že to přeháním jsem pochopil asi pár týdnech, když mi barman toho největšího pajzlu začal tykat a vyptávat se, kde jsem včera byl, že jsem nedorazil. Stýskalo se mi, hrozně se mi stýskalo, ale nedokázal jsem přesvědčit vlka, aby ji vzal na milost.“
„Tak co se stalo?“
„Přesvědčil jsem vlka. I sebe. Trvalo mi to skoro půl roku. A potom další dva týdny, než jsem se odhodlal jít za ní. A prosit.“

***

Molly otevřela dveře Doupěte, ale jediné, co uviděla, byla ohromná kytice růží. Teprve za ní vykoukla hlava s pískovými vlasy a trochu ztrápeným pohledem.
Povzdechla si. Tak nějak věděla, že tahle chvíle přijde, ale vztek už z ní dávno vyprchal. Pokud někdy nějaký cítila, vlastně se mu ani nemohla divit, i když její vnitřní já stejně mělo tendenci stát na dceřině straně.
„Tak pojď, prosím tě,“ odstoupila ze dveří a vrátila se zpět ke sporáku.
„Žádný řev?“
Nereagovala hned. „Seřvala jsem ji, jestli to potřebuješ vědět. To, že chtěla dítě, chápu, ale takhle…? A tys ji taky nemusel hned vyhazovat. A vůbec, trvalo ti to půl roku! Půl roku jsi i ji tu nechal na krku!“
Odstranil z linky neexistující smítko. „Potřeboval jsem si utřídit nějaký věci.“
„Chováte se oba dva jako malý! Cos je trochu smutný, na to, že to dítě tu má být už za tři měsíce. A vůbec, co jí chceš, Remusi? Jestli cokoliv jinýho, kromě usmíření, tak si to nech, poslední, co potřebuje, je rozrušení.“
„Chci ji vidět. Přesvědčit se, že je v pořádku.“
„Jsou. Oba,“ dodala.
Znělo to zvláštně, i když to samozřejmě věděl. „Můžu ji vidět.“
„Jestli bude chtít,“ pokrčila rameny.
Jako na zavolanou se na schodech ozval dusot a rozladěný hlas. „Mami, mohla bys mi prosím zase zvětšit ty kalhoty, já už se do nich zase nevejdu,“ Ginny vpadla dovnitř, s rozepnutým zipem, který si marně snažila zapnout přes vypouklé břicho. Zarazila se dva metry od nich, mlčela.
Ani Remus nevěděl, co říci. Její přítomnost ho vábila a břicho křičelo skutečnosti, které si poslední týdny nechtěl zas tolik připouštět. Místo slov jen před sebe natáhl květinu.
„Ehm… děkuji.“ Obě ruce však stále byly okupovány stranami kalhot.
„Ukaž,“ vložila se jim do toho Molly, jinak by v té bezvýchodné situaci zůstali navěky. Pronesla praktické kouzlo a kalhoty o kousek poskočily. „Už se to musíš naučit, tohle je hrozný. A ty mi tohle dej,“ vytrhl Remusovi dárek z ruky a přivolala si vázu. A teď zmizte nahoru a koukejte si to vyříkat, než to mezi vámi urovnám já.“
Skutečně dobrý důvod si vše vyříkat.


***

„Moc si z toho rozhovoru nepamatuji. Vím jen, že asi o dvě hodiny později jsem s ní ležel v posteli a snažil se rukou zachytit, jak kope. Bál jsem se, jak vlk bude reagovat, až se dítě narodí, ale když jsem prvně sevřel Petera v náručí, celého si ho očuchal a přijal ho do smečky. Je prostě můj, i když kdesi v hloubi vím, že není.“
„Víš, kdo je otec?“
„Ne. Pokoušel jsem se to z Ginny dostat, několikrát. Už proto, kdyby se jí nebo malému něco stalo, ale nikdy mi to neřekla. Mám pocit, že ho asi znám, ale nevím… Ono možná lepší, nevím, jak bych reagoval, kdybych to věděl. Ale odpřisáhla mi, že s ním nikdy žádný vztah neměla.“
„Tak v čem je problém? U Petera jsi se taky smířil s tím, že nejsi biologický otec. Vždy´t na tom přeci v důsledku nezáleží.“
„Já to vím. Rozumově to vím, ale když…Když další dítě znamená že zase půjde za NÍM. Nebo za kýmkoliv jiným, vždyť to je jedno.“
„Takže tobě jde o toho druhého. O tu představu, že je Ginny s někým jiným.“
„Samozřejmě!“
„Dobře. A co kdyby to udělala jako minule. Co kdyby šla za ním a oznámila ti to teprve potom, co by byla těhotná, přišlo by ti to lepší?“
„Jistěže ne!“ ohradil se. „Slíbila… přísahala, že už to nikdy neudělá.“
„A taky, že to nedělá.“ Odmlčela se. „Remusi, tím, že ti řekla, že chce další sítě, jen plní slib, který ti dala. Že to nebude dělat za tvými zády.“
Odvrátil se, tohle nechtěl poslouchat.
„Remusi, podívej se na mě. Miluješ Ginny?“
„Samozřejmě.“
„Miluješ Petera?“
„Jako vlastního.“
„Chceš další dítě?“
Ticho.
„Odpověz.“
„Ano.“
„A věříš, že s tím druhým byla Ginny jenom proto, že potřebovala jeho sperma?“
Neochotně, ale přikývl.
„Tak proč nemůžeš chvíli věřit na zázraky?“
Nechápavý pohled.
„Vyprávěl jsi mi, že když jsi zjistil, že je Ginny těhotná, že jsi na chvíli i věřil, že se stal zázrak a to dítě je tvoje. Nešlo by to i teď? Jsem si jistá, že se s Ginny milujete, nemohl bys prostě jen říci, že bys taky chtěl dalšího malýho Lupina a za pár týdnů, až ti oznámí, že je těhotná, tak věřit, že se to povedlo tobě?“
„Ale vždyť… já přeci vím, že to dítě nemůže být moje.“
„To víš i u Petera, a jak jsi mi právě řekl, miluješ ho jako vlastního. Opravdu bys na chvíli nemohl zapomenout na logiku celý věci a věřit, že to druhé dítě bude tvoje stejně jako Peter? Věř mi, budeš ho potom milovat ještě víc.“

A od příště už zase Snamione :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek