Blesk
Povídky - Harry Potter


Za komentář a velkou trpělivost moc moc moc děkuji: agata, argsa, Barb, dablinka, Fido, Garis, grepik03, GwenLequir, Charli, Chavelierka, Jiťa, Jituš, Lady, Lilly Potter ml., Liz, Lucilla, Mumi, nadin, Ronnie, Sally, smack, Telcontar, Vith a Zuzule. A taky Javika za básničku v chatboxu. :)


23. Povídky vlčí babičky

„KYLE!“
Tohle nebylo to nejlepší probuzení, jaké si dokázala představit. Zvláště, když ten křik doprovázelo bušení a vpád muže do budovy. Jeho hlas se odrážel od kamenných zdí a Hermiona si byla jistá, že ten hlas zná. Teď se však ani v nejmenším nehodlala rozpomínat.
„Vstávej, Sofie rodí!“
Volaný vyběhl zpoza zástěny, rozespalý a jen v kalhotách I Hermiona vyskočila z ležení, jak nejrychleji mohla, ale hned v další chvíli pochopila, že to nebyl dobrý nápad.
„Hermiono!“ chytil ji manžel za loket, když začala klesat.
„V pohodě. Jen žádné prudké pohyby.“ Dobrá rada nad zlato, pomyslela si, když se místnost zhoupla pod jejíma nohama. I pod zadkem.
„Jsi v pořádku?“
Neměla nějak sílu odpovídat, právě si připadala jako na centrifuze, ale už se to mírnilo. Sevřela manželovi ruku místo odpovědi.
V další chvíli okolo nich proběhl Kyle, košili si akorát přetahoval přes hlavu, než vrhl na Severuse tázavý pohled. A ten váhal.
„Běž,“ řekla mu.
„Cože?“
„Běž, já to tady zvládnu.“
„Opravdu?“ Zdvořilostní otázka, nejraději už by byl pryč a ona to věděla.
„Jistě, běž.“
Rychlý polibek do vlasů a v další chvíli oba mladí muži zmizeli za dveřmi. Zůstala jen ona a starý Charles, se kterým netušila, co si bude povídat.
O půl hodiny později upíjela odvar, o jehož složení toho nechtěla příliš vědět a přemítala, co se teď asi děje ve stájích. Upřímně doufala, že vše dobře dopadne, ale vidět to netoužila. Zřejmě by jí to příliš připomínalo to, co ji v nejbližších měsících čeká. A co si matně pamatovala rodinnou výchovu ze základní školy, kdy jim učitelka neuváženě pustila záznam z porodu a potom se musela vypořádat s deseti vřeštícími dětmi.
„Dáte si ještě?“
„Ne, děkuji. Je mi líp.“
Sledovala, jak se Charles šourá ke k plotně, očividně už mu nesloužila kolena, a začíná cosi vařit. Špinavý hrnec jen vytřel utěrkou, poté do něj vhodil pořádný kus sádla a začal ho rozpouštět. Hermiona se ušklíbla, tohle byl takový příklad mužské kuchyně, že to víc snad ani nešlo. A to nemluvila o tom nepořádku, který kolem panoval.
Až bolestivě si uvědomovala, jak moc tu chybí ženská ruka. Manželky? Možná dcery? Seprané povlečení, v hrnku jen dvě lžíce a dva nože, otlučené hrnečky a přes okna dovnitř ještě dopadalo slunce, tak proč je mýt?
Jen nevěděla, jak se na to zeptat.
„Zemřela.“
„Prosím?“ vytrhlo jí to ze zamyšlení.
„Kylova matka. Zemřela. Je to už pár let.“
To byla tak průhledná, že jí to vrtalo hlavou. „Co... co se stalo?“
Povzdechl si, jako kdyby si to vyčítal. „Udělala tu největší chybu, jakou koňákova dcera mohla; přišla ke koni zezadu.“ Odmlčel se. „Kůň je nebezpečný zezadu, kráva zestrany a žena ze všech stran, to neznáte?“
Nevěděla, jestli je vhodná chvíle, aby se zasmála.
„Kolik bylo Kylovi?“
„Necelých pět.“
Nedokázala si ani představit, jak to pro toho malého klučinu muselo být těžké.
„Kdyby byl mladší, nevím, jestli bych ho zvládnul.“
„A otce nemá?“
Zachrčení, asi smích. „Samozřejmě, že má. Někde. Ale netuším kde. Anita, moje dcera a Kylova matka, byla neskutečně hodná a veselá. Smutnou jsem ji snad viděl jen jedenkrát, když odtud odjeli chovatelé z Ameriky. Teprve za pět měsíců jsem začínal chápat proč.“ Odmlčel se. „Co jsem měl dělat, vyhodit ji na ulici?“
„Nesnažili jste se je najít?“
„Bez výsledku. Je možné, že o odpověď ani nestáli.“
„A... Vaše žena?“
„Maria? Ta zemřela, už je to mnoho, mnoho let. Dávno předtím, než se vůbec narodil Kyle.“
Zaštípaly jí v očích slzy. Vychoval dceru a po její smrti i vnuka, s výrazem, že je naprosto smířený se svým životem i světem. Nevěděla, jestli ho mu má závidět, nebo není vlastně co.
V místnosti nastalo ticho, snad až příliš těžké. Byl čas odejít.

***

Ve stájích to žilo jak v Londýně v pravé poledne, a to bylo teprve kolem páté hodiny ranní. Kolem se to hemžilo ošetřovateli, zvířaty, které byly vyváděny ven, a Hermiona by odpřisáhla, že zahlédla i třapaté ucho jednoho z domácích skřítků.
Největší nátřesk však byl v části u porodního boxu, jak byla Hermiona před časem poučena. Okolo stěn se tiskli ošetřovatelé a další zaměstnanci panství, mezi nimi i její manžel. A všichni se zaujetím hleděli na...
„Jééé,“ uteklo jí, když spatřila toho drobečka. Hnědé hříbě, stále ještě oslizlé a ulepené, ze slámou přilepenou za uchem, se právě snažilo postavit na jak špejle tenké nohy. Nešlo mu to, žuchlo po čumáku zpět na zem. Chvělo se, ale ta snaha byla dojemná. Stejně jako byla dojemná starost matky, která se k němu vydala a začala ho zvědavě kontrolovat. Jako kdyby si sama nebyla jistá, co to je za tvorečka. Skutečně byl její?
Hermionu napadlo, jestli takhle za pár měsíců bude taky takhle zkoumat svoje dítě.
Najednou jí zezadu popadly dvě silné paže a přitáhly ji do náruče. Vykřikla, nečekala to a ke všemu neviděla, kdo to je. Ale ty ruce už poznala jistě. To její manžel jí vtiskl nadšený polibek do vlasů a zahalekal. Zahalekal? To jako vážně?
Měl ledové ruce, nejspíše umyté ve studené vodě, a podivně mastné, nejspíše potřené nějakým gelem. Alespoň doufala, že to je gel. Ještě jednou ji přitiskl k sobě a políbil zezadu na ucho, než ji pustil.
A Hermiona nevěřila vlastním očím.
Severus zářil, pokud se to o někom jako Severus Snape dalo říci. Oči mu svítili a na tváři mu pohrával úsměv. Ne široký jaký rozdával třeba Lockhart, ale upřímnější, než u něho kdy viděla. Adrenalin proudil a endorfiny mu svištěly tepnami jako tobogány, čiré nadšení.
„Dobrá práce,“ popadl Kyla za ramena a dlouze se mu podíval do očí. „Dobrá práce,“ zopakoval s důrazem na každou slabiku, než mladého muže přitáhl do náruče a krátce a chlapsky ho objal. Kyle vypadal trochu zničeně a snažil se tvářit, že mu ta pozornost vadí, ale opak byl pravdou. Nadšeně vítal každé uznání a objetí. Moc si jich v životě neužil.
Všichni ostatní ošetřovatelé se začali rozcházet za svojí prací, jen oni dva zůstali a hleděli na mládě, jak opět svádí boj s gravitací. Jako kdyby to mládě, které Sofie přivedla na svět bylo to nejúžasnější, co ho mohlo potkat. A nejspíš tomu tak i bylo.
„Až se ten malý narodí, bude jeho,“ zahleděl se na její břicho a natáhl k ní ruku. Stále však čekal na její svolení.
Přikývla.
„Můj syn bude mít toho nejlepšího hřebce v okolí,“ plánoval nadšeně, než jí vtiskl polibek do vlasů. A ona neměla teď to srdce mu to nadšení brát.

***

Narození, nenarození, s odbitím osmé hodiny se Severus musel umýt a odletaxovat se do školy. Ještě předtím stihl seřvat Jean, která se vypotácela z vinného sklípku a nebyla tak úplně schopná říci, kdo vůbec od včerejšího večera hlídá Briana. Ne že by to nevěděla, spíše to vypadalo, že jí bratrův hlas rezonoval uprostřed mozkovny a duněl na všechny strany.
Najednou však bylo dopoledne až nechutně stereotypní.
Listovala deskami svých poznámek, nejspíše na svoji další knihu, když se vedle ní zhmotnil skřítek.
Lekla se, takhle náhle to většinou nedělali. „Dinky.“
„Dinky se moc omlouvá, paní. Dinky nechtěl paní vylekat. Dinky jen přišel paní řici, že má paní návštěvu.“
Návštěvu? Ale ty většinou ohlašuje Alfréd. Taky je vodí ode dveří, ale vždyť neslyšela ani zvonek. A ke všemu…
V další chvíli pochopila, ve chvíli, kdy se rozrazily dveře do její pracovny vpadl Remus. Uřícený a rozčilený, že si ani nevšiml, jak ji vyděsil.
„Ona chce další… prostě to jen tak řekla…“ mumlal si pro sebe, zatímco rázoval po pracovně.
„Remusi,“ vydechla, když překonala prvotní šok.
„… jako by nic… ale copak to jde? Copak to jde?!“ otočil se na ni, jako kdyby ji poprvé vzal na vědomí.
„Remusi!“ zastavila ho. „Prosím tě, co se děje?“
Snad až teď si uvědomil, kde je a jak tam vpadl. „Promiň, já… neměl jsem sem tak vpadnout, ale… Já prostě nevím, co mám dělat.“ Zoufalství, čiré zoufalství.
„Co se stalo?“
Mnul si čelo a nereagoval, snad ztracen ve vlastních myšlenkách.
„Co se stalo?“ zeptala se znovu a důrazně.
Nemohl najít slova. „Ginny chce další dítě.“
A to bylo vše? Čekala toho spoustu, představovala si ty nejhorší zprávy, že někoho pokousal, že někdo zemřel, že se chce rozvést, ale ne tohle… ne fakt, že chce další dítě.
„A to je všechno? Chce další dítě? To je snad dobře ne, že Peter nebude jedináček?“
„Dobře? Ty to nechápeš? Další dítě znamená, že zase půjde za tím... tím... tím... za někým!“
Ano, jistě. Remus byl vlkodlak, nemohl mít děti. A pokud Ginny chtěla další dítě - logické, sama pocházela ze sedmi - tak to znamenalo jiného otce. Jiného než Remuse. Ale už i Peter měl jiného otce, a co stihle Hermiona vypozorovat, Remus ho zbožňoval.
Ale přesto to asi bylo téma, do kterého nebylo radno šťourat. A jak chlapovi říci, aby manželce povolil nevěru?
„A nejde to... nějak... obejít? Umělé oplodnění, nebo tak?“
„Samozřejmě, že nejde,“ zavrtěl hlavou. „Ten princip funguje jen na teoretické bázi, v reálu se magii zřejmě nelíbí, když se obchází příroda uměle a úspěšnost umělých oplodnění je asi 1:50. A je skoro jisté, že se dítě narodí jako moták.“ POvzdechl si. „Nemluvě o tom, že to je neskutečně drahé,“ dodal neochotně.
„Tak... třeba by to právě vám vyšlo.“ Blbost, ale co měla říci. Podíval se na ni se souhlasem, byla to blbost.
Povzdechla si. A asi už pochopila, proč měla Remusovu složku mezi svými pacienty v ordinaci. Jen trochu litovala, že si ji více neprostudovala, nebyla by teď tak hrozně bezradná.
„Tak jí to řekni. Že prostě... ty další dítě nechceš.“
„To nepůjde, vím, jak jsou děti pro Ginny důležité. A ke všemu i já bych další chtěl.“
Neprotiřečil si trochu?
„Tak v čem je problém?“
„Ve vlkovi. Já... on... neskousne, aby byla s někým jiným. I když logicky bych si zvládl, tak on... nedokážu to!“
„Remusi, dokázal si to zvládnout tenkrát u Petera, dokážeš to znovu.“
„To bylo něco jiného. To jsme spolu nebyli.“
Zarazila se. „Jak nebyli?“
Peter byl vždycky Remusův syn, i když ne biologický. O to víc ji zarazil fakt, že mohl být někdo další. Jak se ti dva vůbec dali dohromady? Nikdy se na to Ginny nezepteala, i když jí to zajímalo. Asi stejně, jako se osudu povedlo svést dohromady ji a Severuse.
„Zkrátka... nebyli. Rozešel jsem se s ní.“
„Proč?“
„Protože chtěla dítě.“
„A ty ne.“
„I já. Ale věděl jsem, že ho se mnou mít nemůže, tak jsem ji poslal pryč.“
„Protože jsi chtěl, aby si našla někoho jiného.“
„Ne, protože jsem zjistil, že je těhotná.“
Teď už v tom měla absolutní guláš. „Počkej, počkej...ona chtěla dítě, ty taky, nemohli jste ho mít, tak ses s ní rozešel, protože byla těhotná… “ Snad i doufala, že když mozek dostane chvíli na utřídění informací, vyplivne jí nějakou kloudnou myšlenku. Marně. „Co kdybys mi to vysvětlil trochu od začátku.“
Zamračil se.
„V rámci psychologického cvičení.“
S povzdechem klesl na pohovku a chvíli zkoumal svoje ruce.
„Vím, že jsem si s ní neměl nikdy začít, byla ještě dítě. Ale nemohl jsem si pomoci...“

***

Teplo, ticho, měkko…
Úleva.
Dokázal to. Podařilo se mu se dostat zpátky z lesa, po tom včerejším naprosto příšerném úplňku, kdy byl Brumbálem vyslán mezi ostatní vlkodlaky do Černého lesa, aby se pokusil zjistit, kolik z nich by bylo ochotno se k nim přidat. Více než o rozhovorech o spolupráci se stranou Světla nebo Temna se to tam však rozběhl boj o moc. Zuby, drápy, vytí a ruce na zadku.
Ruce na zadku?
Zpozorněl. Vytřeštil oči před sebe a teprve nyní si uvědomil mnohem více, než jen pocity. Ležel na Grimmaldově náměstí, na břiše, nahý a… někdo mu sahal na zadek. Chtěl se otočit, ale zarazila ho dlaň na rameni a zahuhlání, snad ta žena měla něco v ústech.
Ale kdo…?
Nasál. Vlna a kypřící prášek – Molly.
Trochu úleva. Hlava Weasleyovské rodiny se o něj často starala, když se vrátil z úplňku v několika kusech, měl by na to být už zvyklý.
Ale odkdy má ráda levanduli?
„Hlavně žádné prudké pohyby.“
Vytřeštil oči.
Jak by taky ne, když si uvědomil svůj omyl. To nebyla Molly, ale…
„Ginny!“ otočil se. „Auu!“ zavyl. To se tak stává, když vám někdo sešívá zadek a vy sebou prudce cuknete.
A bylo zase co sešívat.
„Řekla jsem žádné prudké pohyby!“ vypeskovala ho, raději se překulil zpět a doufal, že místo jedné díry nemá teď na zadku dvě.
Ještě chvíli úpěl zpoza zubů a doufal, že ta holka ví, co dělá. Podle toho, jak její ruce tancovali po jeho zadních partiích, tak to věděla. Ale zřejmě neměla ani tušení, co s ním provádí. Ač bylo jeho tělo unavené a zraněné, jemné dívčí dlaně a nasládlá vůně dívčího těla s ním dělaly divy. Zavrtěl se, tahle poloha začínala být nepohodlná.
„Co mi to tam děláš?“ zeptal se raději.
„Snažím se zacelit to, co jste si včera uhnal. Co jste to vyváděl? Řekl jste nějakému vlkodlakovi „polib mi?“
Zamyslel se. Ano, popral se s jedním z vlkodlaků, který ho považoval za soka, ale Remus se nechtěl rvát, nikdy to neměl příliš v povaze, ale tenhle mu nedával příliš na vybranou. Především ve chvíli, kdy se otočil, aby hrdě odkráčel a ten druhý blbec ho kousl do zadku!
„Je to zlé?“
„Já nevím… Co se s vlkodlakem stane, když ho kousne vlkodlak? Může se z něho stát double vlkodlak? Nebo nějaký vlkodlak 2.0?“
„Ne, nemůže… je to jenom kousnutí.“
„Tak to si z toho odnesete jenom jizvu po kousnutí. Pojď sem ty mrško…“ zamumlala si pro sebe a něco vydloubla ven.
Zaťal zuby. Molly bývala ohleduplnější. „Kde je vůbec tvoje máma?“
„Pokouší se dát dohromady Mundunguse, společně s Pomfreyovou, ale je to jako skládat rohlík ze strouhanky.“
„Dostal se do rukou Voldemortovi?“
„Ne, Snapeovi. Chytil ho, jak mu leze do skladu přísad. A co jsem pochopila mezi řvaním a kletbami, tak to nebylo poprvé.“
„To se divím, že přežil… AU!“
„To bylo poslední.“ Ještě chvíli se věnovala jeho levému velkému hýžďovému svalu, než ho vyčistila a nadšeně se na něj usmála. Na zadek, ne na Remuse. „Krásná práce,“ vydechla spokojeně.
„Už jsi hotová?“ objevila se v pokoji Molly. Cítil z ní krev, lektvary a pot, přišla se však přesvědčit, že její dcera odvedla svoji práci dobře.
„Právě jsem skončila,“ pronesla mladší hrdě.
„Mno, nevím, Ginny… ty stehy nevypadají nejlíp,“ zamlaskala matka. Nevýhoda být vlkodlak, velmi často si odnesete i stehy, protože pouze magie nefunguje.
„Co se ti nelíbí.“
„Třeba tenhle, není úplně stejný jako ty ostatní.“
„Tak promiň,“ odsekla dcera, „příště mu tam vyšiju monogram.“
„To neříkám, ale třeba tady jsi mohla dát ještě jeden.“
„Proč? Vždyť ta rána končí tady. Proč bych tam cpala další?“
„Protože když zatne tenhle sval, mohla by se ta jizva roztáhnout.“
„Ale mami… podívej, vždyť ten sval to vůbec neovlivní…“
„Dámy!“ nevydržel to Remus. Ne, že by mu zájem dvou žen byl nepříjemný, ale to dloubání do jeho sedací části by si mohly odpustit. „Byly byste tak laskavé a přestaly řešit můj zadek, jako kdybych tu nebyl?“
„Omlouvám se, Remusi. Ginny, pusť mě k tomu, dodělám to.“
„Jak myslíš,“ pokrčila mladší rameny, i když v hlase zněl vzdor. „Škoda hyzdit tak pěkný zadek dalšími stehy.“
Oddechl si, že už jeho zadek není v centru dění, i když… Vážně řekla pěkný zadek?

***

„Čím víc jsme se dostávali do války, tím víc jsme se spolu potkávali, na poradách, na akcích Řádu a později i v boji. Nelíbilo se mi to, ty ani kluci jste tam neměli co dělat, o Ginny ani nemluvě, bylo to ještě dítě. Alespoň to jsem si neustále myslel. Neměli jsme spolu v podstatě žádný vztah, občas jsme prohodili pár vět, ale nic většího. Měl jsem ji rád, byla to taková neřízená střela… ale nikdy jsem ji nebral jako dospělou. Nebo jako ženu,“ dodal, než se zamyslel.


***

„…řekla jsem, že to je naposledy!“ Mollyin hlas rezonoval kuchyní na Grimmaldovvě náměstí, Remus se sám divil, že ho ta hádka vytrhla ze zamyšlení až ve chvíli, kdy vešel do místnost a ne už dávno předtím.
„A jak mi v tom chceš zabránit, naplácáš mi?“ soptila mladá zrzka. A podle toho, jak rudá byla, už na sebe s matkou nějakou chvíli chrlily.
„Ginny!“
„Ginevro!“ ohradili se proti ní starší bratr otec, více se však do hádky nezapojovali, zřejmě pochopili, že to je životu nebezpečné.
A dobře dělali. V další chvíli se totiž Molly napřáhla a tvář mladé zrzky zapulzovala otiskem dlaně. „To bylo naposledy, mladá dámo. Nemysli, že když se pohybuješ mezi dospělými, že si budeš takhle dovolovat.“
Všichni zmlkli, čekali, co bude. Jestli Ginny bude pokračovat v křiku. K jejich překvapení se však zachovala zcela klidně, dospěle. I když Remus v její hlase zaslechl bolest.
„A myslíš si, že jsem tady, protože mě to baví? Nebo proto, že se už od 13 let kvůli vám stepuju v první linii.“
Ticho. Tíživé.
Než se dívka otočila a oddupala po schodech pryč.
„Ginny!“ zavolal za ní otec. Molly se sesunula na židli. „Je to pravda?“ popotáhla. „Vždyť ona je tu kvůli nám…“
„Molly…“
„Zkazili jsme ji dětství?“
Dupání se ozvalo znovu, jen průhledem zahlédli, jak Ginny v plášti a s koštětem v ruce proběhla okolo kuchyně.
„Ginny? Ginny, kam to jdeš?“
„Kamkoliv.“
„Ginny, opovaž se projít těmi dveřmi. Ginevro!“
Dveře práskly.
„Kam šla?“ zhrozila se matka, snad v hlase zazněla i výčitka, proč ji Artur nezastavil. Jako by to měl v povaze. Než však kdokoliv stačil odpověď, dveře od domu se opět otevřely. Od chvíle, co Doupě vyhořelo, měli všichni Weasleyovi dovnitř vstup povolený bez omezení. Pro Ginny naštěstí.
„Vrátila ses.“
„Ne,“ odpověděla Ginny temně. Až všechny zarazila, jak tam stála v koštětem v ruce a tvářila se, jako by tam vůbec nechtěla být. A v další chvíli pochopili proč. Skrz stěnu se vynořil zářivý patron a vyděšeným hlasem sdělil. „Byli jsme napadeni, prosím pomozte. Bernardovi, Londýnská 75.“ A rozplynul se.
„Bernardovi? Alex a Luisa!“
„U Merlina, vždyť byli pod Fideliem.“
Koncentrované zděšení, co Remus věděl, byli to blízcí přátelé.
„Bille, dej vědět Brumbálovi. My ostatní jdeme.“
Všichni popadli pláště a hůlky, dokonce i…
„Ginny, ty nejdeš.“
Otočila se na otce s protestem. „Ale…“
Remus ji položil ruku na rameno. „Ginny,“ přerušil její protesty, jen nevěděl, co říci, nebyl čas na vysvětlování. Jen zavrtěl hlavou. „Nedělej to ještě horší.“
Nadechovala se k protestu, ale nakonec nic neřekla.
Před budovou se všichni přemístili a to, co našli na druhé straně, se nikomu nelíbilo. Viktoriánská vila lehla popelem, přízemí ještě doutnalo, ale podle všeho už uvnitř nemohl být nikdo, kdo by přežil. A co jim řekl Arthur, mělo zde bydlet nejméně sedm osob. „Merline.“
„Pojďte sem!“
Nedaleko od zadního vchodu našli tělo, ohořelé a zubožené, ale k překvapení všech – živé.
„Luiso… to bude dobré, to bude dobré…“
„Dě-ti…“
„To bude dobré.“
„Kde ´sou dě-ti…“ Myšlenka na ně byla zřejmě tím jediným, co ji držela naživu.
„Najdeme je, neboj se. Všechno bude v pořádku,“ snažila se jí Molly utěšit, i když všichni věděli, že to je lež jak věž. Tahle žena už nikdy nebude v pořádku.
Remuse však zaujalo něco jiného. Vzdálené volání, křik… mami? Zahleděl se přes pozemky a jen díky svému vlkodlačímu zraku dokázal zahlédnout v dáli ty tři malé postavičky.
„Támhle!“
Uprostřed zamrzlého jezera. Krčili se uprostřed zamrzlého jezera, přitisknutí v sobě jen pyžamech a noční košili a báli se.
„U Merlina, jak se tam dostali?“
„Musíme za nimi.“
Led po okrajích jezera však nebyl stabilní, jakmile na něj došlápli, začal hned praskat. Kvůli počasí i kvůli horku z požáru. „Musíme na to jinak, přemístím se.“
„Ne!“ zarazil je Doža, „jestli se vedle nich objevíme, vyděsíme je a led praskne, nezachráníme ani jednoho. Mrazící kouzlo. Půjde to pomalu, ale…“
V tu chvíli se kolem nich něco prohnalo, nebo spíše někdo, na koštěti a přímo ke středu jezera.
„Ginny!“
Nikdo ji nedokázal zastavit, jen sledovat.
„Ahoj, děcka,“ pozdravila vyděšené bytosti, když nad nimi zastavila. „Teta Gi, pamatujete si na mě?“ potřebovala je uklidnit.
Přikývl jen ten nejstarší. Mladší dívka byla zmrzlá jako rampouch, v růžové noční košilce a s bosýma nohama, toho nejmladšího umlčel strach. Bylo slyšet, jak zespoda naráží voda. A led praskal.
„Fajn. Ehm… já, teďka kolem vás zakouzlím mrazící kouzlo, aby se trochu zpevnil led, ano?“ Jakmile však začala kouzlit, dívka začala ječet. Drobné nožičky jí začaly přimrzat do ledu. Snažila se je odlepit, dupala nohama, nejspíše si utrhla i kousek přilepené kůže, alespoň podle té krve.
„Dobře, klid… klid… klid!“
„Elisabeth!“
Přestala panikařit, ale led vedle nich pukl.
Tentokrát vykřikli všichni.
„Uklidníme se, ano?“
Dívka se rozbrečela, chlapci ani nedutali.
„Potřebovala bych, abyste od sebe malinko odstoupili, ano a položili se na led, ano? Musíme snížit vaši váhu, aby ten led tak nepraskal, ano?“
Nejstarší chlapec přikývl a udělal dva opatrné kroky do strany, nejmladší bratr se ho však odmítl pustit a šel s ním. Vyděšený, že by svoji jedinou oporu mohl ztratit. Dívka vzlykla, náhle si od bratrů připadala hrozně daleko.
„Neboj, Elis, nikam nejdou.“ Pochopila, že tady to tak jednoduché nebude. „Musím vás vzít k sobě na koště.“ Jenže všichni se sem nevejdeme a koho tu mám nechat? Dívku, která je očividně k smrti vyděšená, nebo dva chlapce, kteří se od sebe nejspíše nehnou, ale je mnohem větší pravděpodobnost, že se proboří. Na tohle rozhodnutí jí nikdo nepřipravil.
Vzpomněla si na Moodyho a jeho úmornou přednášku o životě a smrti v první linii. O sexu, touze žít a pudu sebezáchovy. A taky o prioritách. Dva jsou více než jeden.
„Bene, jsi Ben, že jo? Sletím k tobě a ty s bratrem nastoupíš, ano?“
Nejstarší přikývl, malá dívka zaúpěla. Nemohla se jí však teď zabývat. Sletěla co nejníže si dovolila a v duchu děkovala Harrymu, že je jako kapitán na tréninzích tak driloval. Prsty na noze drhla o led, ale byla to jediná možnost, jak ty dva vytáhnout nahoru. Naskočili, ale koště se povážlivě zhouplo. A pokleslo. Zřejmě na něj byli příliš těžcí.
„To bude v pořádku. To bude v pořádku!“ klidnila všechny. I sebe. Musela rychle ke břehu, to koště to dlouho nevydrží. „Elis, já se pro tebe vrátím, ano?“
Úpění, dupání nohou a slzy jako hrachy. Ale vysvětlete to čtyřletému dítěti.
„Elis, nech toho!“ okřikl ji bratr, ten jediný chápal, co se může stát.
„Elis, neboj, vrátím se pro tebe. Jen odnesu kluky na břeh a vrátím se. Počkáš tu, jako velká holka. Ano?“
Dívka sevřela rty, popotáhla a přikývla.
A potom jí nejmladší z bratrů chtěl nechat na povzbuzení hračku, dřevěného koníka, kterého tisknul v náručí. „Na.“ Jenže mu vyklouzl z ruky a jeho hrana zanechala na ledu drobnou prasklinku.
Ginny jen postřehla ten vyděšený výraz, když se dívka probořila do ledové vody.
„ELIS!“
Natáhla po ní ruku, ale bylo pozdě, nad dívkou se zavřela voda.
„Dostaň odtud brášku, ano?“
V Benovýh očích se zračil děs, neměl však příliš na výběr. „Držte se pevně!“ A potom skočila, dřív než se jí vzpamatuje rozum a ona si to rozmyslí.
Ledová voda se nad ní zavřela, pálila, bolela a připravovala o rozum. Ve chvíli, kdy otevřela oči, měla pocit, že jí někdo za oční bulvy dloube nožem, vzdalující se bělostná košile bylo to jediné, co ji dokázalo probrat. Natáhl k ní ruku a doufala, že ji zachytí napoprvé. Ozval se pud sebezáchovy, pokud ji nechytne, už se pro ni nevrátí.
Zašmátrala ve vodě a něco sevřela. Tráva, nebo vlasy. Ale podle toho, jak se pod ní rozvířila voda, řekla by, že vlasy. A dívka se bránila sevření, očividně ještě žila. Ginny ji vytáhla do náruče a kopla nohami, její plíce si žádaly kyslík. A teplo. U Merlina, alespoň záblesk tepla!
Jenže kyslík byl přesně pět centimetrů daleko, přesně taková tloušťka ledu je dělila od hladiny. A kde byla díra, kterou sem propadly? Neviděla ji, mozek věděl, že tam někde je, ale proudy vody je musely zanést pryč. Snažila se do ledu bušit, ale vody její snahy pohlcovala a svalům docházel kyslík.
Umřou tady, obě dvě.
A kde měla hůlku? Netušila… když sem letěla, měla ji v ruce, ale netušila, kam se poděla. U Merlina, Ginevro! Kdybys ji měla… mohla bys přežít!
Plíce pálily, srdce tlouklo a mozek bil na poplach, nebylo to však nic platné. Vědomí odplouvalo.
A nikdy se nevzádevejte! Moodyho hlas jí proplouval otupělou myslí. Dokud nejste mrtví, ještě žijete, tak se podle toho chovejte! I kdybyste se měli přemístit na vrchol Everestu, je lepší to zkusit, než čekat na to, až zhebnete!
Přemístit se na vrchol Everestu…
Přemístit se…
U Merlina, vždyť ona se ještě nikdy npřemisťovala. Ne sama a bez hůlky. Neměla ani zkoušky, ale přeci…
Orientace.
… jako malá se přemístila…
Opatrnost.
… když ji dvojčata zahnali na vrchol střechy a ona měla strach, že spadne.
Sevřela oční víčka i bezvládné tělo v náručí. A nikdy si nepřála nic tak moc jako být na břehu s ostatními, bez té příšerně ledové vody, bez prázdných plic.
Odhodlání.
Bolest v rameni.
To od toho, jak dopadla na tvrdou zem, z jaké výšky to spadla? Netušila, ale bylo to jedno. Se šplouchnutím se rozplácla na břehu několik metrů od zamrzlé hladiny a v tu chvíli se začala dávit. Jako kdyby si tělo najednou nevěděla se vším tím kyslíkem rady. Vedle ní se rozkašlala i Elisabetha.
U Merlina… ona to dokázala!
A to jí máma vždycky nadávala, když se s dvojčaty učila přemísťovat.
Kdyby jí nebyla tak nepředstavitelná zima, smála by se.
Jenže zima jí byla, kurevská.
Celé tělo jí vibrovalo, necítila konečky prstů ani nohy, mokrá kůže mrzla a pálila jako rozžhavené železo. Dokázala jen hledět před sebe, ani slovo o tom, že by vnímala. Někdo na ni mluvil, kdosi odnášel Elisabeth zabalenou do deky. V dálce slyšela oba chlapce i další hlasy, ale slova zamrzla dříve, než vůbec prošla ušima. Vnímala jenom zimu.
„Gin. Ginny!“ nevěděla, kolikrát s ní musel zatřást, než začala vnímat. Někdo ji zabalil do deky, možná Remus. Nebo to bylo kouzlo? Ale ani tak to příliš nepomáhalo, kůži to zahřálo, pálila, ale zbytek těla stále vibroval.
„Vezmu ji k sobě.“ Sevřel ji v náručí, i přes kouzlo studila jako rampouch. Chvěla se mu v náručí a po přemístění snad začala ještě víc. Věděl, že ve svém bytě nemá moc teplo, ale zas v takové zimě nežil. Položil ji do postele a zamyslel se. Než se ohřeje od ohně, zmrzne, jestli ji dá do horké vody, dostane šok, deka nepomáhala… Musel z ní dostat šaty.
„Neber to osobně,“ řekl jí a začal jí rozepínat košili. Usušil jí kouzlem, ale tělo to příliš nezahřálo. Stáhl jí i zbytek oblečení, ale i kdyby Ginny svlíkal sám Voldemort, nevnímala by to. Zabalil ji do deky, ale nepřestávala se chvět. A Remus měl pocit, že se k tomu všemu přidává i šok, lapala po dechu.
Se zaváháním ze sebe stáhl košili a přitiskl se k ní. Když k sobě přitiskl to studené tělo, musel sevřít zuby, ale když si uvědomila zdroj tepla a sama se k němu přivinula a její ledové ruce se kolem něj obtočily, měl chuť řvát. Podobný pocit zažil jenom jednou, když se ještě na škole vsázeli s klukama, kdo udělá větší blbost; strčit vzrušenýho ptáka do sklenice s ledem byla jedna z nich.
A přesně tak si připadal i teď.
Kdyby si po chvíli nevšiml, že se její chvějí uklidňuje, Možná až příliš. „Gin… Ginny! No tak, teď nesmíš usnout… ještě chvíli ne. No tak…“ zatřásl s ní, „Ginny!“
Zamručela. „Nech mě…“
„Nespi!“ Moc ji nepřesvědčil. Napadlo ho ji štípnout, možná praštit, ale v další chvíli ho napadlo něco jiného. Přitiskl své rty na její. Zmrzlé a rozpraskané, ale podle toho, jak vytřeštila oči, tak vnímala. Vydechla, nechápavě.
„Řekl jsem žádné spaní.“
Ač nerada, poslechla. Víčka se jí klížila, ale věděla, že teď usnout nesmí. Ne dokud se její tělesná teplota alespoň trochu neustálí. Choulila se v teplé náruči a prožívala chlad i horkost, která se jí přelévala tělem. Snad až tak za hodinu, se její tělo uklidnilo.
„Přežili?“
„Prosím?“ zvedl Remus nechápavě hlavu. Nepřeslechl se? Opravdu něco říkala.
Olízla si rty. „Přežili… ty děti?“
„Ano. Zachránila jsi je, všechny tři.“
Spokojeně vydechla, alespoň k něčemu to bylo dobré.
„To, cos provedla, bylo naprosto šílené. Mohla jsi tam umřít,“ s povzdechem si ji přitáhl blíž do náruče. „Jsi jeden z nejodvážnějších bláznů, který znám.“
Mohla jsi tam umřít… umřít… umřít… Ta slova se jí rozezvoněla v hlavě, snad poprvé si uvědomila celou podstatu toho, co provedla. U Merlina, vždyť se skoro zabila!
Rozbrečela se. Jako malé dítě?
„Co je…? Co se děje?“ Netušil, jak od té téměř apatické otázky přeskočili k slzavému údolí, dost ho to vyděsilo. Ale rozhodl se, že dělat nic, bude to správné rozhodnutí. I když… když ho začala líbat, něco by asi udělat měl. „Gi… Ginny… co to…“
„Mlč,“ políbila ho. Vášnivě a žádostivě. Tohle rozhodně nebyl polibek nezkušené školačky. „Prosím. Prostě mlč.“
Napadlo ho, že by rozhodně na to měl nějak reagovat, ale jeho mozek odmítal spolupracovat. To mladé rozpálené tělo se k němu tisklo a on nebyl z kamene. A Merline, tak rozhodně dlouho už neměl ženu. Hlavou mu proběhly všechny zápory toho, co se chystali spolu provádět, ale v další chvíli snad i poslechl její prosbu a mlčel.


Trochu odbočení od tématu, ale Remus s Ginny ještě budou hrát svoji roli. :) A taky trochu potřebuji změnit pár na chvilku. :-D

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek