Blesk
Povídky - Harry Potter


Pro věrné! Agata, Barb, dablinka, Fido, grepik03, GwenLequir, Charli, Chavelierka, Jiťa, Lilly Potter ml., Liz, Lucilla, nadin, Ronnie, smack, zuzule


22. Na dotek

Důvod žít. Ta slova jí zněla v hlavě a hlodala a hlodala.
Stejně jako hlodal manželům pohled, který jí věnoval, když večer odcházela spát. K sobě do ložnice. Navrhl jí, aby šla spát do jejich společného pokoje, stejně jako tu noc, co utíkala před bouřkou, a Hermiona věděla, že jí nic nehrozí, ale dnes si nebyla jistá, jestli by jí manželova přítomnost dala spát.
To včerejší vyprávění jí nejspíše mělo zahřát, ale spíše jí způsobovalo mrazení v zádech.
Které se ještě mnohonásobně zvětšilo ve chvíli, kdy se podívala do kalendáře.
Úterý.
Zubař!
Další bolest a další křivda vůči Severusovi. „Sakra!“ zaklela, když u snídaně rozlila hrnek s čajem. Naštěstí ne s horkým a ještě větší štěstí bylo že u toho nebyl Severus, ten už naštěstí odešel do školy. „Nervózní, madam?“ Povzdechla si a věnovala mu všeříkající pohled.
„Připravil jsem salonek vedle pracovny, aby se tam vešlo zubařské křeslo i s případnými… pomocníky.“
Chtěla se zeptat, k čemu by zubař potřeboval pomocníky, a potom jí to došlo. Aby Severuse drželi. A oa ho do celé téhle pasti má nalákat.
Ona.
Jeho žena.
Jeho důvod k životu.
Složila hlavu do dlaní. „Bude mě za to hodně nenávidět?“
Alfréd se už už nadechoval, aby ji ujistil, že tomu tak není, ale ta lež byla tak ohromná, že mu ani přes rty nešla vypustit. Nakonec jen setřel zbytek kávy a teprve poté promluvil. „Jen dnes večer.“
To jí mělo zřejmě uklidnit.
„Paní, prosím, mějte na paměti, že cokoliv dnes řekne, nebude to myslet vážně.“
Zavřela oči. „Cokoliv dnes řeknu, bude použito proti mně.“
„Prosím?“
„Ne, nic…“ zavrtěla hlavou. Nechtěla teď vést intelektuální debatu o klišé hláškách z mudlovských filmů. Možná je i Alfréd znal, ale tohle nebylo téma, o které nyní měla zájem. Místo toho se dál ďoubala ve svém jogurtu s ovocem, ale ve chvíli, kdy ji kus jahody připomněl vyplivnutý zkrvavený zub, misku raději odstrčila pryč.
„Jen, nenechávejte ho večer samotného.“
Večer…
Ten se přiřítil do jejich panství až příliš brzy. Zrovna dnes, kdy by Hermiona dala cokoliv za to, aby slunce ještě chvíli zůstalo na obzoru, se náhle přistihla, jak sedí v salonkku před krbem, jako tomu bylo po většinu večerů, a s knihou v ruce čeká na svého manžela. Co to je za knihu věděla asi stejně tak málo jako, jak se jí do rukou dostala. Kdesi vzadu v hlavě měla pocit, že slyší, jak o tři místnosti dál čekají Jean a Norry společně s vražedným zubařským křeslem, i když věděla, že racionálně to není možné.
A jí zbývalo jen čekat.
„Ahoj,“ podzravil ji manžel a lehce jí políbil do vlasů, alespoň tenhle polibek se mu občas podařilo uloupit.
Přišel dřív. Proč zrovna dneska přišel dřív?! Spílala v duchu. Jako kdyby oddalování nevyhnutelného cokoliv vyřešilo.
„Je ti něco? Jsi nějaká zaražená.“
„Unavená.“ V poslední době zjistila, že to je vhodná odpověď na cokoliv. Na co nechtěla odpovídat. „Cos dělala celý den?“
Snažila se přijít na to, jak tě předhodit lvům, a zůstat při tom celá. „Četla jsem si.“ Demonstrativně zavřela knihu v klíně a zjistila, že to je další z jejích psychologických děl. „Myslím, že brzy připravím aktualizované vydání.“
Severus si jen povzdechl, už v duchu slyšel lament nad neschopným vydavatelem, který není schopen uspokojit všechny její požadavky při vydání další knihy.
„Jedl jsi?“
Tajně i doufala, že řekne ano, ale štěstí jí dnes nepřálo.
„Měli jsme poradu, Romona, přinesla ty její masové koláčky, byla to jediná možnost, jak to tam přežít.“
„Aha.“ Ticho. „Porada zajímavá?“
Skeptický pohled. Asi jako když se matka ptá pubertálního dítka, co zajímavého se dnes ve škole naučil. „Ehm… já třeba, jestli se za dob Minervy porady nestaly zajímavější.“
„Ne, to opravdu nestaly.“
„Dobře,“ zamumlala si pro sebe. Konverzace houstla a lepila jako med, jen tu chuť měla nějakou nahořklou.
„Převlíknu se a půjdu za Sofií, už jsem tam dlouho nebyl.“
„Ehm…“ zvedla se z křesla, nesměla ho nechat odejít.
„Co…?“
„Já jen… nemohl bys se mnou jít do vedlejšího salonku? Našla jsem tam něco, na co bych se tě potřebovala zeptat.“
„A co?“
„To se dost těžko popisuje.“ Což vlastně ani nelžu.
Zvedl obočí, ale nakonec přikývl. „Tak pojď, ukážeš mi to a já potom půjdu.“
Pomalu se začala sunout z pokoje, hlas se jí chvěl stejně jako kolena, ale doufala, že ani jedno není poznat.
„A nastíníš mi alespoň trochu, co jsi tam objevila?“
„No, bude lepší, když se na to podíváš sám,“ nechala ho vstoupit do dveří a hned pochopila, že tohle bude zlé. Její manžel zmrzl jen o krok před ní, uprostřed pohybu. Otočili se na ně všichni přítomní; Jean, Norry i dva další lékouzelníci se zřejmou bojovnickou průpravou.
Severus sebou trhl, od sestry k léčiteli a zpět.
„Dobrý den, pane Snapee,“ pozdravil Norry, mladý a velmi pohledný léčitel, i když to Severus ani v nejmenším neocenil.
„To ne,“ sklouzlo jen ze rtů lektvaristovi, než se otočil ke dveřím připravený k útoku. Právě v tu chvíli za sebou Hermiona přibouchla dveře, čímž se oficiálně přidala na stranu zrádců.
A v jeho očích se objevilo zděšení.
Otočí se zpět, Jean i léčitel se vydají k němu, couvá, rozhlíží se, Hermiona stojí před ním a sleduje jeho tápání, jako zvíře lapené v kleci hledající cestu ven.
„Severusi, věděl jsi, že to přijde,“ ozve se Jean, „sám ses na tom s námi domlouval.“
Podle toho, jak zděšeně se rozhlíží, tak při té domluvě asi nebyl úplně zcela při smyslech.
„Ne…“
„Jenom prohlídka, nemusí to znamenat nic víc,“ přidal se Norry, ale snad tím jen víc přilil oheň do Severusova ohně zděšení. Stále se rozhlížel, až nakonec zcela logicky dospěl k závěru, že nejsnažší cesta k útěku je dveřmi. A přes Hermionu. V očích se mu zračila obava, souboj mezi strachem z toho, že jí ublíží, a zděšením z vlastní noční můry, která se zhmotnila v můru denní.
Vydal se k ní.
„Ne,“ postavila se mu do cesty, „prosím.“
Vytřeštil oči. Zřejmě byla jediná, kdo to viděl, ale pokud až do této chvíle nevěřila všem těm řečem, že se Severus bojí zubařů, teď pochopila, o jak neskutečnou fóbii jde. Oči vytřeštěné, ani nemrkal, snad ze strachum že za ten oka mžik ho připoutají k zubařskému křeslu. Tělo měl v křeči, chřípí se chvělo a ona slyšela, jak zrychleně dýchá. Ne Voldemort, ne vřava války… to zubařské křeslo, jen jeho blízkost v něm dokázala vyvolat tento stav.
Jemně mu sevřela předloktí. „Prosím, kvůli mně.“
Mluvila potichu, jako kdyby ho chtěla uklidnit. A taky se snažila, aby jí neslyšeli ostatní v místnosti, měla pocit, že i tak tohle musí být pro toho jinak odvážného muže značná potupa.
Nevypadal, že by ho přesvědčila. Uhýbal pohledem a ona doslova slyšela, jak mu buší srdce.
„Prosím, jen jedno vyšetření.“ Bez odezvy. „Budu tu s tebou.“
Trhl sebou, už to slovo znělo jako zvuk vrtacího kouzla. Snad i chtěl odpovědět, ale slova se mu zadrhla k krku. Polkl. „A necháš… necháš mě šáhnout?“
Za normálních okolností po podobné žádosti přiletěla facka, ale Hermiona si byla téměř jistá, že se jen přeslechla. Nebo špatně pochopila. „Šáhnout?“
Sklouzl pohledem dolů, na její břicho. A ona pochopila, o co žádal. Šlo o jejich dítě, které tam bylo skryto a od kterého ona Severus už před pár týdny odřízla. Neměla ani tušení, že po nějakém kontaktu touží, ale při vzpomínce na své divoké reakce byť na jeho přítomnost se vlastně nedivila, že to přestal zkoušet.
„Dobře,“ to by snad mohla zvládnout, „nechám. Ale musíš vydržet až do konce,“ dodala.
Opět se mu rozšířily oči, i když si byla jistá, že víc už to nepůjde.
Přikývl. „Dobře.“
„A žádné boje,“ dodala pevně. Nechtěla ho zahnat do kouta, ale skutečně se s ním nehodlala prát jako s malým klukem v obchodě.
Přikývl. „Ale ať jdou pryč,“ dodal polohlasně, stále otočený zády ke všem v místnosti. „Všichni.“
Sevřela mu pevněji ruce, než se přes jeho rameno podívala na ostatní. „Můžete prosím vás odejít?“
Dva lékouzelníci, kteří přišlo jako garda, kývli a vydali se kolem nich ke dveřím.
„Jean, ty taky.
Švagrová pozvedla obočí. „Já? No počkej, co když ti drahý bratřík něco udělá? Nebo co když o něco přijdu, vždyť…“
„Prostě vypadni!“
„Huuu, paní domu je zpět,“ zvedla ruce v obranném gestu. „Okej, půjdeme vám s klukama trochu zneuctít vinný sklípek. Kdyby něco, křič, možná přijdeme.“
Konečně za nimi zaklaply dveře a zůstali jen oni dva a léčitel Norry. „Prosím, pane Snapee,“ ukázal na křeslo a znělo to, jako kdyby prostě právě vkročili do ordinace.
Severus na ni opět vrhl ten zděšený pohled, jako kdyby ji chtěl přesvědčit, aby si to rozmyslela, ale nakonec ulehl na máry. Alespoň tak mu to připadalo. Hermioan si chtěla přitáhnout židli, ale nepustil jí ruku. Místo toho si ji přivolala kouzlem. Sedla k němu a držela ho.
„Otevřete ústa.“
Vteřina, kdy čekala, že místo toho vyskočí z okna. Pak poslechl.
Vyšetření probíhalo beze slov, i Hermiona se držela, když jí manžel drtil ruku a zarýval nehty čalounění křesílka. Cítila, jak je napjatý, dokonce by přísahala, že vidí i zaťaté prsty ve špičkách bot. Vyšetření skončilo během dvou minut, než si Norry povzdechl. „Bohužel, vzadu se vytvořil kaz, budu ho muset odstranit.“
Její manžel sebou zazmítal. Něco mezi touhou utéci a propadnout se křeslem o patro níž. „Šššš,“ snažila se ho uklidnit, i když víc se potřebovala uklidnit sama, už by to nejraději měla za sebou, ale věděla, že to na ní nesmí být poznat.
Položila si jeho ruku na břicho. Zprava, kde se nejčastěji projevoval malý Snape svými kotrmelci. Nechápavě se na ni podíval, ale uklidnil se. Zkusmo pohladil napjatou kůži, a když nic nenamítala, opět se uvelebil v křesně, naprázdno polkl a otevřel ústa, oči pevně sevřené čekající na nejhorší.
Norry pracoval klidně a systematicky, jakmile však jeho hůlka začala vydávat bručení ne nepodobný zubařské rtačce, změnil se pán domu v kroutící se žížalu. Krčil kolena, zapíral paty do křesla a vypadal, že každou chvíli léčitele kopne. I Hermiona se dost bála, aby neschytala nějakou ránu, i když si byla jistá, že jí by manžel zranit nechtěl. Držela ho, snažila se ho konejšit, ale Severusův svět se scvrkl na hůlku na jedno levé sedmičce dole.
Hermiona se začínala modlit, aby to skončila. To napětí jí začínalo dost vysilovat, už nevěděla, jak ho má uklidnit.
„Už to bude, jen provedu další ochranné kouzlo, minutu a bude hotovo.“
Ani to nebylo dost rychle, jedna z nejdelších minut, které Hermiona zažila. A také pro její ruku, která zřejmě byla zpřelámána od zápěstí po konečky, snad alespoň cit se do ní někdy vrátí.
„Jsem hotov.“
Snad nikdy neslyšela nic tak ráda. Severus se však uvolnil až ve chvíli, kdy Norry odložil hůlku a odstoupil od něho. Povzbudivě se na manžela usmála, ale ten se na ni ani nepodíval, položil si ruku přes oči a dýchal, jako kdyby právě vyběhl schodiště od sklepa až na půdu. Na čele se mu perlil pot.
„Máš to za sebou,“ pohladila ho po hřbetu dlaně.
Jeho výraz se náhle změnit. Vytrhl jí ruku ze sevření a zpod paže se na ni zahleděly dvě černé, zamračené oči.
Zrádkyně!
Zarazila se, po vystrašeném dítěti nebylo ani památky. Z černých studní plál vztek a atmosféra zhoustla rychleji než horské počasí.
A najednou se prostě zvedl a zmizel z místnosti. Beze slova, bez pohledu, jen prásknutí dveří rozdunělo celý dům. Ani se nestačila vzpamatovat.
„To šlo dobře,“ pronesl léčitel a uklidil hůlku do speciálního pouzdra. „Velmi dobře, řekl bych.“
Ještě jí v uších znělo dunění zavřených dveří. Jestli tohle bylo velmi dobře, nechtěla vědět, co bylo to „špatně“.

***

„Paní?“
Věnovala Alfrédovi pohled plný očekávání.
„U manželů Lupinových není a lady Jean stále okupuje náš vinný sklípek.“
Tyhle zprávy nechtěla slyšet. Za okny se zatáhlo, setmělo a na okno začaly dopadat těžké kapky deště. Tentokrát naštěstí bez bouřky.
„Kde u Merlina je?!“ Bála se o něj, ač to bylo zvláštní, tak se o něj strachovala. Nedorazil ani na společné jídlo, na kterém si zakládal.
„Dokáže se o sebe postarat.“
Ano, byl dospělý, ale stav, ve kterém odešel, věstil pořádný průšvih.
„Tys neviděl, v jakém stavu odcházel, Alfréde.“ Ty oči, vytřeštěné a zklamané zároveň, naštvané. „U Sofie není?“ napadlo ji.
„Byl, ale už dobré tři hodiny ho nikdo neviděl.“
„Je to to nejlepší, co máme,“ otočila se od okna a přivolala si plášť.
„Paní, ale to je…“
„Alfréde!“ zarazila jeho lament, „víš, že si tvého názoru vážím, ale tohle je jedna z chvil, kdy tě prosím, abys mlčel.“
Úplně viděla, jak to v něm vře. Nakonec však zvítězil poslušný sluha a lehce se uklonil. „Teple se oblečte, paní.“
Oblékla.
Použila i vodu odpuzující kouzlo, ale stejně to nezmírnilo ten vtíravý pocit mokrého večera.
I na pokročilou hodinu bylo ve stájích živo, porod Sofie měl přijít každou chvílí a všichni místní ošetřovatelé z toho byli jaksepatří nervózní. I ostatní koně cítili, že se něco děje.
Severuse však dobrých několik hodin nikdo neviděl.
„A neříkal, kam jde?“
„Neříkal, madam. Zkontroloval Sofii, obešel ostatní koně a poté šel pryč.“
„A alespoň kudy si nevzpomenete?“
Vrchní podkoní, starší mužík s prořídlými vlasy jen zavrtěl hlavou. „To skutečně netuším, madam, stalo se něco?“
„Nestalo. Jen ho potřebuji najít.“
„Koho?“ To Kyle se právě objevil ve stájích, se sedlem v náručí a promoklý jako myš. Zdálo se však, že mu to ani trochu nevadí.
„Pána,“ odpověděl podkoní, ušetřil tak Hermioně další okamžik, kdy si připadala jako hysterka, které utekl manžel. U Merlina, vždyť nebyl pryč víc než pár hodin!
„Je u dědy.“
Hermiona se na mladíka dívala, jako kdyby spadl z višně. Po čele mu kapaly potoky dešťové vody a on je vytřásal jako vykoupaný pes, vůbec mu nepřišlo, že právě řekl něco překvapivého.
„U jakého dědy?“
„U mého dědy,“ strčil si prst do ucha, aby mu v něm přestalo šplouchat.
„A… a jsi si jistý?“
„Určitě, teď odtamtud jdu. Proč? Co se děje?“ nechápal.
„Nic, madam hledá pána a…“
„Mohl bys mě tam odvést?“
Mladík pokrčil rameny. „No, chtěl jsem ještě připravit to druhé sedlo, ale…“
„Udělej, o co tě paní žádá,“ dal mu vrchní podkonní povolení a Hermiona mu byla neksutečně vděčná. Sice v tuhle chvíli už mohla zamířit domů, ale chtěla manžela vidět. Pocit viny hlodal a hlodal…
„Kyle?“ zeptala se ještě, než opustili zadýchané teplo stájí, „jak je to daleko?“
„Děda bydlí na kraji pozemků, asi míli po cestě.“
Míle. Déšť a tma.
Ale ten pocit viny vše přebil.
„A jak se choval pán, no…. Když jsi ho viděl?“
Opět pokrčil rameny. „Já nevím… Hráli šachy.“

***

Hráli šachy.
Přesně v té situaci je Hermiona našla, když celá promrzlá klepala na dveře. Kyle ji opustil na rozcestí, když zahlédli světla vzdálených oken. Domek Hermioně silně připomínal Hagridovu hájenku, o trochu větší, ale stejně vedenou mužskou rukou.
Otevřel jí starý muž, bělovlasý a vrásčitý, jeho držení těla a rovná ramena však napodívala životní vitalitu. „Paní?“ podivil se.
„Hledám svého manžela.“
„Hermiono?“ ozvalo se za mužovými zády a náhle stál u nich. „Co se stalo?“
„Hledala jsem tě.“
Chytil ji za ruku, snad aby se přesvědčil, že jsi v pořádku. „Hledala?“
„Trochu mě vyděsilo, jak jsi utekl. Bála jsem se, abys…“ Co vlastně chtěla říci. „Prostě jsem nevěděl, kde jsi a Kyle mě poslal sem.“
Mlčel, zřejmě uvažoval nad jejími slovy i tím, že se ho vydala takhle pozdě v noci hledat. Znamenalo to snad, že… „Pojď dovnitř,“ uvědomil si nakonec, „musíš být úplně zmrzlá!“
„Jenom ruce.“ Přesto byla ráda, když mohla vstoupit do toho teplého místa a sundat si nasáklý plášť. Kouzla jí sice uchránila před větrem a deštěm, ale to nevlídno se stejně zarylo pod kůži a studilo.
„Pojď, pojď se posadit.“ Dovedl jí na rozložitý gauč. Vypadal staře, ale pohodlně, stejně jako celý zbytek chajdy. Jedna místnost, rozdělená na kuchyni s otevřeným ohništěm, obývákem, kam ji usadil, a částí za zástěnou, kde bylo nejspíše spaní. Trochu strohé, ale účelné. Jen tomu trochu chyběla ženská ruka.
„Tady máte, paní,“ objevil se nad ní velký plechový hrneček, ze kterého se nádherně kouřilo. Překvapil ji, nezmohla se ani na slovo.
„Děkuji, Charlesi,“ poděkoval za ni Severus a zabalil manželku do těžké huňaté deky.
Alespoň se dozvěděla jeho jméno, než se zase stáhl do patřičné vzdálenosti.
Severus si sedl vedle ní, s povzdechem. Hermiona chtěla upít, ale odvar byl vařící, alespoň hřál ruce. „Já vím, neměla jsem sem chodit. Promiň.“
„Já ti přeci nic nevyčítám. Jen… Máš pravdu, bylo to bláznovství, musíš na sebe dávat větší pozor.“
Sklopila hlavu. „Já vím. Prostě…“ Nedokázala to tak úplně vysvětlit. „Svědomí mi nedalo, když jsem tě do toho celého uvrtala.“
„Byl bych raději, kdybys výraz „vrtala“ chvíli nepoužívala,“ a myslel to zcela vážně.
„Promiň.“ I za toho zubaře.
Jen přikývl. Znamení, že odpuštěno ještě tak zcela není, vzdálené vibrování v zubech stále zůstávalo.
„Odvedu tě zpátky,“ zvedl se.
„Zvládnu to sama.“
„Je noc, nenechám tě jít samotnou.“
„A můžu se ještě trochu zahřát? A vypít to?“ zvedla hrnek.
„Určitě,“ kývl a střelil pohledem po muži. Ten seděl nad stolkem s rozehranou partií a tvářil se, že obývá jiný vesmír. „My zatím dohrajeme jednu hru.“
Hermiona se uvelebila na gauči, odložila horký hrnek a zachumlala se. Dobrý výhled na manžela jí ukázal, jak se usadil na jeho místo a zahloubal se do hry.
„Jste na řadě,“ řekl jen Charlie.
Černovlasý muž přikývl a zamyslel se. A zamyšleně hleděl dalších deset minut. V krbu praskal oheň a ti dva obývali zcela jiný svět. Hra plynula pomalu a promyšleně. Hermiona si dokonce všimla, že v zápalu zamyšlení si Severus pokrčil jednu nohu pod sebe. A ten posed jí k němu vůbec neseděl, protože… proč vlastně?
Sledovala, jak s vráskou mezi obočím posouvá střelce o tři políčku kupředu, a mysl já začal obesírat spánek.

***

Probudila se uprostřed noci.
Světlo z krbu už stačilo sotva na osvětlení nejbližších kamenů. Zavrtěla se, čímž jen dosáhla toho, že ruka, kterou doteď měla kolem pasu, s trhnutím ucukla.
„Promiň,“ ozvalo se jí za uchem. Severus ležel vedle ní, jednu ruku za hlavou a druhou jí… bylo to hlazení po břiše, co jí probudilo?
A on se omlouval.
„V pořádku,“ řekla nakonec, „slíbila jsem ti to.“
Opatrně položil ruku zpět. Připadalo jí to nezvyklé, ne nepříjemné.
Uvědomila si, že jsou pořád u Kylova děda, musela usnout. A podle pravidelného oddechování z druhého konce místnosti už usnuli zřejmě všichni.
„Mám si lehnout na zem?“ zeptal se, když si špatně vyložil její dlouhé mlčení.
„Jen jestli si chceš narovnat záda,“ zavrtala se hlouběji do jeho náruče a nechala se hřát.

Jeden malý krůček pro Severuse, jeden velký krok pro vztah...

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek