Blesk
Povídky - Harry Potter


Kdo po sobě zanechal stopu a komu věnuji tenhle dílek: agata, argsa, Barb, dablinka, Fido, Garis, grepik03, GwenLoguir, Charli, Chavelierka (velké, velké díky!), JiŤa, KatherineStar, Lady, Lilly Potter ml., Lucilla, Mumi, nadin, Ronnie, smack, zuzule.


21. Důvod žít

„Nemůžeš spát?“
Severus překvapeně zvedl hlavu od práce. V krbu potichu praskal oheň a on zcela přeslechl kroky své ženy, jak vklouzla do salonu. „Mám tu ještě práci. Je skoro půlnoc, jak to že nespíš?“
„Spala jsem celou dobu až doteď.“ Nemluvě o tom, že malý Snape sebou začal pořádně mlít a nedal ji možnost se v klidu vyspat.
„Měla bys spát,“ zdůraznil, ale už to znělo spíše jako povzdech.
Hermiona se více zabalila do svého županu s malými opičkami a než se usadila na pohovku co nejblíže ke krbu, natáhla krk, aby viděla svému manželovi přes rameno. „Co to děláš?“
Odhodil jeden z papírů a promnul si oči. „Draco mi poslal nějaké papíry. Za dva měsíce mi končí fixace majetku a budu muset splatit poměrně velkou částku, jen nevím, kde ji teď vzít.“
„Chybí nám peníze?“
Hermiona si ani neuměla představit, jak strašně ho zahřálo její nám. Přesto na to nehodlal upozorňovat už proto, aby se neopravila.
„Myslela jsem si, že… no… když se podívám, jak je tohle panství rozsáhlé…“
„Majetku máme dost, občas mám pocit, že až moc, teď jde ale o volné peníze. Opravdu nemám v trezoru sto tisíc galeonů, které bych jen tak mohl vydat. Původně měli přijít peníze za Eilean Donan, ale tahle možnost teď padla,“ mračil se na jeden z dopisů na stole.
I Hermiona se zamyslela, než jí to secvaklo. „Eilean Donan? Ten hrad ve Skotsku?“
„Eilean Donan je ostrov, na kterém stojí hrad Eilean Donan Castle. A ano, přesně ten.“
„Chceš mi říct, že ty vlastníš Eilean Donan Castle? Jeden z nejkrásnějších a nejfotografovanějších hradů ve Skotsku?!“ kulila na něj oči a vzpomínala na dovolenou, kterou s rodiči strávila ve Skotsku a do tohohle hradu se naprosto zamilovala, jakmile ho poprvé uviděla.
„Ne, my ho vlastníme. A nekoukej tak na mě, mám pocit nepříjemného deja vu, tohle už jsem s tebou jednou zažíval.“
Nevěřícně zamrkala.
„Proto se moje matka jmenovala Eileen, i když se to jinak hláskuje. Tenhle hrad se v naší rodině vždy dědil po ženské linii, je to věnná država, i když dneš již bez valné hodnoty.“
„Takže ten hrad je můj?“ Ta myšlenka jí připadala nereálná a zcela fantaskní, ale zeptat se musela.
Otočil se k ní, poprvé během tohoto rozhovoru. „Ne, bohužel. Je to majetek děděný po krvi, ne po jménu. Většinou se ženám dával jako věnno v den svatby. Ty ses do rodiny přivdala.
Jaká škoda.
„Jednou připadne naší dceři, pokud někdy nějakou budeme mít. Což v naší rodině bývá problém, tím, že se rodí značná převaha chlapců, zůstával tento hrad často bez přímého majitele, proto dnes vypadá tak, jak vypadá.“
Hermiona se ještě drahnou chvíli vzpamatovávala ze šoku. „Jaké další majetky rodina vlastní?“
„To je poměrně dlouhý seznam. Pokud to chceš vědět přesně, podívej se do knihovny, soupis je v knihách hned napravo ode dveří.“
„V knihách?!“ zdůraznila množné číslo.
„Ano.“ Prostý souhlas, to jen Hermioně se protočily panenky, do jak movité rodiny se to přivdala. Mohl snad být tohle jeden z důvodů, proč si Severuse vzala? Ještě před pár týdny by si tím byla jistá, dnes už nad tou myšlenku hodně polemizovala. „A ty ho chceš prodat?“ uvědomila si náhled Hermiona, o čem se před chvílí bavili.
„Pronajmout. Za měsíc končí McDonaldům 20letá nájemní smlouva a ačkoliv bylo domluveno, že se smlouva prodlouží na dalších dvacet let, nejednou píší, že od smlouvy odstupují. Prý finanční problémy. A to samozřejmě v termínu, abych už neměl moc času se v tím šťourat.“
„Tak to pronajmi někomu jinému.“
„Pozemky v okolí patří McDonaldům, i kdybych to pronajal někomu jinému, jsem si jistý, že se pokusí hrad odříznout od příjezdové cesty. Draco mi udělal malý průzkum a dle jeho názoru to vypadá, že mě chtějí donutit k tomu, abych jim vše prodal.“
„Neříkal jsi, že mají finanční problémy.“
„To tvrdí oficiálně oni. Ale podívej, co mi poslal Draco.“
Podal jí jakýsi seznam plný pojmů a grafů, kterým nerozuměla. Ale finální částky byly natolik horentní, že kdyby měla muří oka, protáčely by se i ty. „Jak ses k tomu dostal?“
„Draco má své zdroje. Nevím, jak k tomu přišel a nechci to vědět. Očividně však peníze nejsou důvodem, proč nechtějí nájemní smlouvu prodloužit.“
„A jak jim to chceš dokázat?“
„To nechám na Dracovi. Spíše mě zajímá, z čeho zaplatím tu půjčku, která nám má za měsíc vypršet. Ach jo…“ opět se pohroužil do papírů a účetních knih. Bylo zvláštní vidět Snapea u něčeho tak obyčejného jako jsou problémy s účty. Vždy ho vnímala jako profesionála, lektvaristu, Smrtijeda, vojáka… ten by přeci podobné záležitosti jako složenky řešit neměl.
„Jak je ti?“
„Dobře,“ v podstatě to i byla pravda. „Ale taky jste mi mohli říci, že mám problémy s tlakem.“
Zvedl hlavu od práce. „Už dlouho jsi s tím neměla problémy, mysleli jsme si, že je to pryč. Ale vyděsila jsi mě, to ti povím.“
„Věř mi, že to nebylo v plánu.“
„To věřím, ale Poppy si ty svoje poznámky taky mohla odpustit.“
„Vyprávěla mi.“
Severus zvedl hlavu. „V poslední době pokaždé, když tohle řekneš, tak mi naskočí husí kůže.“
Ušklíbla se, neřekla však k tomu ani slovo navíc.
„Co ti říkala?“ ozval se po chvíli do ticha Severus.
„Vyprávěla mi, jak jsem se u ní jednou objevila s podezřením na těhotenství.“ Severus zaúpěl. „A jak se tak o nás dozvěděla.“
„Na tenhle okamžik se marně pokouším zapomenout už mnoho let?“
„Vážně?“ podivila se. „Co mi Poppy říkala, tak jsi to bral dost… sportovně,“ hledala ten správný význam. „Jsem rád, že jsem tak působil, ale věř mi, že ve chvíli, kdy jsem tě tam uviděl mi žaludek spadl až Merlin ví kam. A když jsem k ní šel na kobereček, tak jsem byl posraný až za ušima.“
Zacukalo jí v koutcích, nedokázala si představit Severuse posraného až za ušima. „Víc, než když jsi šel na kobereček k Brumbálovi?“
„Kupodivu – ano. Albuse i Minervy jsem si vždycky hrozně vážil, ale pořád to byli mentoři, spíše rodiče. Ale Poppy byla vždycky…. spíše kamarádka. Protože když jsem nastoupil do školy, byla to holka nedlouho po škole. A byla to právě ona, kdo mě vykřesával za všech malérů, co jsem jich na škole měl. A mnohdy mě potom dostávala i z průserů coby smrtijeda.“
„Proto ses tak bál, aby nás neudala?“
„Tušil jsem, že to neudělá, ale… nevěděl jsem to. A kdyby nás udala…,“ nechtěl dodávat, jak moc by ho to mrzelo. „I když co si budeme povídat…“
„Měla by na to právo, pořád to oficiálně bylo zneužívání studentky, i když jsem do toho očividně šla dobrovolně.“
„Tohle bylo to, co mi neustále hlodalo v hlavě. Jestli mi to stojí za to riziko.“
„A stálo?“
„Byla jsi můj jediný důvod, proč jsem chtěl tu zpropadenou válku přežít.“
Po tomhle prohlášení měla pocit, že se rozteče sentimentem. Bylo to řečeno s takovou samozřejmostí, že si snad teprve teď Hermiona uvědomila, co všechno pro toho muže znamená. Severus se ošil, to přiznání mu nebylo příjemné. „A Poppy byla ta, která m donutila si to uvědomit. Ano, v té době jsme spolu spali a já jsem věděl, že mi nejsi lhostejná, ale ta zpropadená ženská mě donutila si uvědomit, jak moc mi na tobě záleží.“
Hermiona popotáhla. V krku ji tlačil knedlík a po tvářích sklouzly osamělé slzy.
„Co je ti?“ zděsil se její manžel.
Jsem hormonálně labilní! Měla chuť to říci, ale nemohla, jen zapískala. „Nic.“
Nevěděl, co má dělat. Nejraději by se k ní vydal a objal ji, ale po minulých zkušenostech měl strach, aby ji zase nevyděsil a nevrátil to tiché příměří mezi nimi o měsíc zpět.
„A potřeboval jsi to?“ vyrušila ho Hermiona z nejistoty. Tedy spíš to ze sebe vyloudila, zatímco si otírala oči. „Ten důvod přežít?“
„Víc, než si myslíš. A myslím si, že v několika případech, kdybych tě neměl, tak to prostě zabalím.“
„To nemyslíš vážně.“
„Věř mi, že smrtelně. Rozhodně by to mnohem míň bolelo.“
Nechápala.
Severus odložil brk a povzdechl si.

***

Bolest. Tupá a nevýrazná, stejně jako v tu chvíli byla otupělá i jeho hlava. Nebyl si moc jistý, kde je, ani jak se tam dostal a nejhorší na tom bylo, že mu to bylo úplně jedno. Jeho tělo jistě před nějakou chvíli přeběhlo stádo hypogrifů, protože to bylo jediné logické vysvětlení tohohle stavu. Připadal si jako penis, kterého si osedlá tlupa nymfomanek, než ho vyšťaveného a rozbolavělého vyplivnou na stehno. Dokonce byl i oslizlý.
Ne, to mu jen někdo otíral tvář a rty.
Prosím víc!
Ani si neuvědomoval, jak hroznou má žízeň.
„Severusi?“ ozvalo se nad ním.
Ten hlas znal, hladil po duši a znamenal klid a bezpečí.
„Slyšíš mě?“
Slyšel, ale nechtělo se mu odpovídat, to by stálo moc sil. A ke všemu, bolela ho čelist. Z čeho ho mohla bolet čelist? Copak se s někým popral? Netušil, jeho vzpomínky končily v temnotě a kdyby nevěděl, že to je nemožné, přísahal by, že se před chvílí narodil, protože před temnotou nebylo nic.
„Severusi!“
Zamračil se a zamručel, to jí musí stačit.
„Slyšíš mě? No tak... otevři oči... kvůli mě...“ Vyděračka, ta její jemná dlaň na tváři byla jako tisíc úplatků. Pomalu zvedl víčka. Zamrkal.
Hermiona.
Bolest.
Zaskučel.
Ale oči nechal otevřené, to pro ten její úsměv, který se jí rozlil po tváři. „Probudil ses,“ pohladila ho po strništi. Jak dlouho se neholil? A jak dlouho tu vůbec ležel?
A hlavně proč?!
Zamyslel se, ale velmi brzy toho nechal, bolest intenzivněla, ve spáncích mu začalo bušit.
„Jak je ti?“ v hlase jí zněla obava.
„Kde to jsem?“ zeptal se místo odpovědi. „Co se stalo?“
„Ty si to nepamatuješ?“ Překvapení. A na jeho vkus až příliš velké, ale na nějaké rozbory měl až příliš velké bolesti.
„Nepamatuji si nic,“ zaúpěl a donutil se zvednout levou ruku a položit si ji na čelo v marné snaze zmírnit bolest hlavy.
„Bolí tě hlava?“
Ne, to si jen tak hraju, měl chuť zavrčet, ale místo toho jen zatnul čelist. Už chápal, od čeho ho tak hrozně bolela. Stejně jako to dělal v poslední době vždycky, když si ho pozval Brumbál k sobě a dával mu přednášku ohledně nevhodnosti jeho vztahu s Hermionou, který…
Hermiona.
U něho.
Brumbál. Mohl kdykoliv přijít. „Jdi pryč,“ dostal ze sebe.
„Prosím?“
„Nesmí… tě tu najít,“ dostal ze sebe těžce. Chladná dlaň na čele přestávala poskytovou byť minimální úlevu.
„Myslíš, že mi na tom v tuhle chvíli záleží?“ pevně mu sevřela ruku a ani nečekala ten pevný stisk, který jí vrátil. „Nikam nejdu. A ke všemu, vždyť už stejně všichni…“
Zaúpěl, ta bolest se přestávala zdát snesitelná. Svíral se mu žaludek, měl pocit, že bude zvracet. Konečky prstů se samovolně chvěly, jen její ruka zabránila, aby se roztřásla celá ruka. A hlava bušila, spánky, temeno, čelo… jeho mozek se zvětšoval a Severus si byl jistý, že každou chvíli začne vylézat ušima i očními důlky ven z lebky.
Zazmítal sebou, ale jen proto, aby zjistil, že to nebyla jen hlava, co bolelo. Neskutečná muka mu přinášely všechny klouby v těle, páteř vysílala elektrické impulzy od krku, přes pánev až do konečků prstů, svaly se stahovaly do křečí a opět povolovali, byl si téměř jistý, že se p omočil…
„Co se děje?“ vykřikla Hermiona zoufale, když se zvedla ze židle vedle něho, ale nepustil ji. „Jaktože má bolesti?!“
„Dostal už trojnásobnou dávku analgetik, neměl by cítit vůbec nic,“ ozval se vedle něj další ženský hlas. Věděl, že to je ošetřovatelka a snad i kdesi v podvědomí doufal, že mu přinese osvobození od té šílené bolesti, která se mu stále intenzivněji zarývala do těla.
„Přidrž ho!“
Popruhy mu svázaly tělo, ale bolest to ani trochu nezmírnilo, jen cítil, jak mu popruhy zařezávají do kůže.
„Udělejte něco!“ slyšel Hermionu. „Dejte mu něco proti bolesti.“
„Zabiju ho!“
„Dost!“ tentokrát to byl Severus, který se ozval společně s tím, jak se prohnul na posteli v luk svíraný v bolestech. „Pro… pro… prosím… už dost!“
„Udělej něco. Cokoliv!“ volala dívka na ošetřovatelku, která se snažila seš mohla, sama však věděla, že její snahy příliš úspěchu mít nebudou.
Další vlna bolesti, další zaříznutí pout do krve a další řev.
Jedno kouzlo.
A potom ticho.
Ne, ne… to bolí… to hrozně bolí…
„Co jste udělala?“ vydechla Hermiona, když tělo zvláčnělo.
„Odřízla jsem mu mozek od zbytku těla.“
„Ale to znamená…
„Je to jediné řešení, které teď máme, abychom mohli přijít na to, jak mu pomoci.“
„Ale on trpí dál!“ to poznání a zděšení v Hermionině hlase.
„Když nám tu do toho bude řvát, nepřijdeme na nic.“
Hermiona chtěla něco říci, ale nedostávalo se jí slov.
„Čím dřív přijdeme na řešení, tím dřív mu pomůžeme. A na to potřebujeme klid.“
Ač neochotně, Hermiona přikývla. „Dobře, necháme ho v tom…“
DOST, prosím už DOST!!!
Ale nikdo ho neslyšel.


***

Neměla slov ani nyní. Po tvářích se jí kutálely hrachy, hrdlo se svíralo a její hrdlo vydávalo něco mezi štkaním a škytáním. „Jak… jak se na mě po tom všem můžeš ještě podívat?“ škytla. „U Merlina, jak můžeš tvrdit, že jsem tě držela nad vodou, když jsem ti tohle mohla udělat?“ otírala si oči, ale byla to Sisifovská práce, stejně se hned objevily další.
„Neměla jsi na výběr, v podstatě jste zkusili všechno. Tahle scéna se mnohokrát opakovala. Já se probral ze zemdlení, nevěděl jsem, kde jsem a co se stalo, posílala jsem tě pryč, než se do mě zakously nápory bolesti a vy jste zjistili, že vaše snaha o léčbu nevyšla. Opět. Jen doba mezi procitnutí a propadnutím do bolestivého deliria se stále zkracovala.“
Nedokázala si to vůbec představit.
„A tys byla pořád se mnou,“ dodal po chvíli ticha. Kdykoliv jsem se probudil, kdykoliv jsem byl schopný sebemíň vnímat, vždycky jsi tam byla. Mám neodbytný pocit, že jsi i poslala Brumbála do prdele, když se tě pokusil ode mě dostat, ale byl jsem v rauši, takže ruku do ohně bych za to nedal. Ale byla jsi tam, seděla jsi u mě, držela jsi mě za ruku a povídala jsi. Nevím o čem, prostě jsi plácala, vybavuji si vyprávění o nějakých obrech, ale souvislosti už nevím. Ale byla jsi tam, a to bylo to, co mě drželo nad vodou.“
Hermiona popotáhla, utřela si slzy a uhnula pohledem do krbu, nevěděla, co by na to měla říci. „Co ti vůbec bylo?“
„Otrava. Otrávili mě Smrtijedi, a protože věděli, že většinu jedů bez problémů poznám, přichystali si pro mě něco speciálního. Jed Fac tibi, v překladu něco jako udělej si sám.“
„O tom jsem nikdy neslyšela.“
„V podstatě to není jed, spíš toxin, jehož největší výhodou je, že tě nezabije, jen si to budeš bezmezně přát. Napadá nervový systém a po neuronech vysílá bolestivé impulzy do celého těla. A aby to bylo zábavnější, tak se bolest vrací ve vlnách, aby měl postižení příležitost mezi záchvaty spáchat sebevraždu. Proto ten název.“
„Taky jsi chtěl spáchat sebevraždu?“ lekla se.
„Třikrát. Dvakrát jsi mě zastavila ty, potřetí jsem tě zneškodnil dřív, než jsi měla možnost. Ale zachránil mě Potter, který šel za tebou, takže čistě teoreticky jsi mě zachránila i napotřetí.“
„Čím jsme tě nakonec vyléčili?“
„Nevyléčili, na Fac tibi není lék, toxin se prostě musí dostat z těla ven. Žel Merlin, než k tomu dojde, tak 90 % otrávených spáchá sebevraždu, nebo uprosí okolí o ránu z milosti.“
Rozšířily se jí oči, měla pocit, že ona této žádosti nebyla ušetřena.
Věděl přesně, na co myslí. „Prosil jsem… škemral jsem… vyhrožoval… Nebylo mi to nic platné. Nedovolila jsi nikomu, aby se ke mně přiblížil, a že se ostatní snažili. Ne, nedovolila jsi jim to.“
„Nechala jsem tě projít peklem.“
„To ano. Ale jsi také jediný důvod, proč jsem dnes tady. Dala jsi mi důvod žít a neopustila jsi mě.“

***

„Už… už… už to zase… začíná,“ hlas se muži zasekával v hrdle ve strachu z blížící se bolesti. Už se celý bez pardonu chvěl, rty měl rozkousané, zápěstí s kotníky zhojeny tolikrát, že už kůže praskala při pouhém pohlazení a kalhoty už preventivně nechávaly zmizet veškerý obsah, který do nich popadal. Nejhorší však byl strach v těch černých očích. „Prosím… prosím…“
„To bude dobré, to bude dobré…“ svírala mu ruku, i když sama už necítila prsty, jak jí je pokaždé drtil.
Vrtěl hlavou, věděl, že nebude.
„Prosím… pro-sím…“
Zásah bolesti a další kolotoč úpění, proseb a nevyslyšených přání.
Potom už ani nežadonil, jen ten jeho pohled. Vrhal ho na ženu, která rozhodovala o jeho bytí a nebytí a neměl ani tušení, že jí tím zabíjí. Ani slzy, které jí kanuly z očí na tom nic neměnily.
„Já nemůžu, Severusi, já…,“ vzlyk, „já nemůžu… Severusi, já… já jsem těhotná.“
To slovo k němu dolehlo i přes opar bolesti.
„Čekám s tebou dítě, já… nemůžu tě nechat odejít. Prosím tě, nenechávěj mě v tom samotnout!“ šeptala mu zoufale, slzy dopadaly na jeho rozdrásané zápěstí.
Sledoval ji stejně zoufale jako předtím, otupělý bolestí a… Dítě?
Zasáhla ho další bolest, zatnul zuby a zmítal se.
Ale už neprosil.


***

„Já byla těhotná?“
„Ne. Byla to jen proradná, úlisná a dobře zahraná lež. Která světila prostředky, dala jsi mi důvod žít. Důvod, že i když tě omámili pitím, aby se ke mně dostali a mohli mě zabít, tak jsem chtěl žít. Zvlášť když Poppy pochopila tu tvoji malou hru a to tvoje těhotenství potvrdila. I když jak jsem se později dozvěděl, tak jsi měla podmínku mi hned po vyléčení říci pravdu. Pokud k němu dojde.“
„A došlo.“
„A došlo. Sáhl jsem si na dno. Na absolutní dno, na které se málokdo dostane. Sáhl jsme si tak hluboko, že mi v podstatě přestala fungovat vodivá soustava v těle. Výhoda? Dva měsíce na to jsem v podstatě neměl práh bolesti, velmi výhodné v situaci, kdy vypukne otevřená válka.“
„Malá odměna za to, cos musel všechno prožít.“
„Život byl moje odměna.“ S povzdechem se zvedl ze židle a přišel k ní blíž. „A ačkoliv jsem tě tehdy na té ošetřovně mnohokrát proklínal a nazval jsem tě slovy, které jsem neměl, ačkoliv jsem prosil Merlina, aby mě zabil, nebo alespoň tebe, abych konečně měl pokoj… I přes to všechno ti nikdy nepřestanu být vděčný za to, žes tam se mnou byla a držela mě za ruku.“
Lehce jí odhrnul pramen z čela.
„Protože bez tebe, bych nevydržel ani polovinu z toho. Byla jsi můj důvod k životu.“

Trochu drsnějších vzpomínek... :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek