Blesk
Povídky - Harry Potter


Velké díky za komentáře patří: klare, Verce, Charli, KM, Snapee, Chavelierce, Lilly Potter ml. a nadin. Tahle kapitola je pro Vás.


2. – Divadlo

Ne! To snad není možný. To nemůže být pravda. Nemůže... přeci jsem si nemohla vzít Snapa! To... to... to prostě nejde! Určitě... určitě mě nějak očaroval a... a... a... Ale moment, tím pádem je to dítě nejspíš jeho a... a... a... a.... Mně je špatně!
„Co je? Co je s tebou?“ její manžel se od ní konečně odtáhl a podíval se jí do pobledlé tváře. „Je ti něco?“ Jen na něj mlčky zírala a ruce stále tak, aby se ho nedotkla, barvu nejspíš někde na pomezí průhlednosti. „Co je, Mio?“ zeptal se a chtěl jí pohladit po tváři, ale poposedla pryč z jeho dosahu.
Mio? On mi říká Mio? Tak mi v životě řekla jenom babička. Jak se opovažuje…?!
„Nesahejte na mě!“ křikla vyděšeně.
Zarazil se, s rukou stále na půl cesty k její tváři. „Cože?“
„Nesahejte na mě. Jak… jak… proč…?“
„Co blázníš, proč bych na tebe neměl sahat a…a… ty mi vykáš?“ hleděl na ni nechápavě, ale to nebylo nic proti tomu, jak nechápavě a vyděšeně zírala ona na něho. „Co se stalo?“ zeptal se po době ticha, když oba jen mlčeli a vzájemně si jeden druhého prohlíželi.
„My… my… my jsme manželé?“ dostala ze sebe nakonec dívka, ale to poslední slovo jí prostě nešlo přes rty. Ona a Snape? Manželé? Blbost!
Nechápavě se na ní podíval a chvíli přemítal, zda její otázku skutečně chápe tak, jak ji chápe. „Jistě.“
„Ale… ale… to… to… to přeci není možné,“ vykoktala.
„Proč by to nebylo možné?“ nechápal, ale když na něho dál zírala, vzal její ruku a zvedl jí vedle své vlastní.
S vytřeštěnýma očima mohla pozorovat dva na chlup stejné zlato-platinové snubní prstýnky.
„Do prdele!“
Výstižné komentování.
„Ale… to není možné, vždyť jste můj profesor a…“
Teď už se opravdu zamračil. „Co to s tebou je?“
„Já… já si nepamatuju, že…“
Místo překvapeného a možná i soucitného výrazu však její profesor pouze vydal jakési zasténání a poté se zvedl z postele. „Už s tím zase začínáš?“ zeptal se naštvaně.
„Cože?“ Teď už nechápala vůbec nic. „S čím nemám začínat? Já trpím amnézií, zmizelo mi sedm let života a teď se najednou vzbudím a jsem vaše žena a nemám si začínat?“ vztekala se.
„Hermiono, upozorňuju tě, že opakovaný vtip není vtipem.“
„Souhlasím!“ odsekla. „A upozorňuju vás, že jestli jste se zaprodal k nějakého debilnímu vtípku Rona a Harryho, tak toho nechte, to…“
„Cože?“ zarazil se. „Co s tím má společnýho Potter s Weasleym?“
Buďto je zatraceně dobrej herec nebo v tom ti dva opravdu nejedou. Ale kdo jinej by… ale co když to je pravda? Co když to vážně není jenom iluze a já jsem Snapeova manželka a… a…
„Dobře, uděláme dohodu,“ ozval se po chvíli Snape a zdánlivě se snažil uklidnit. „Fajn, dostala jsi mě, málem jsem ti na to skočil i podruhý, ale konec hry. Přiznávám, žes to hrála dobře, všichni jsme se zasmáli, všechno dobrý, ale je načase s tím skončit, teďka není čas na vtipy, ano?“ snažil se mluvit klidně a zdánlivě tak i vypadal, ale Hermiona někde uvnitř cítila, že tomu tak není.
Váhala, co má odpovědět. Na jednu stranu vůbec nechápala, o čem to mluví. Jaký podruhý? Mám mu snad říct, že to všechno je jenom hra a že má pravdu? Třeba by potom odešel a nechal mě být. Ale co když ne…?
Na druhou stranu měla strach, že když řekne, že to skutečně nehraje, tak jí něco udělá. I když se nechoval tak ledově, jak si ho pamatovala, pořád z něho šel stejný respekt a pro ni v tuto chvíli i strach.
„Ale já nic nehraju,“ dostala ze sebe přiškrceně a ve svých peřinách se ještě víc zmenšila. Netušila, co má čekat a ať se rozhlížela, jak se rozhlížela, svoji hůlku nikde neviděla. A byla si jistá, že s tím balónem, co teď měla na břiše, by daleko neutekla.
Snape stojící naproti ní jen nasál vzduch nosem, až se mu chřípí roztáhlo, a na čele se mu udělala hluboká vráska. „Dobře,“ vydechl nakonec, „jak chceš.“ A bez dalšího slova vykráčel ze dveří a ani za sebou nepráskl dveřmi.
Mladá žena ležící na posteli sklouzla do peřin a zhluboka vydechla. Byla ráda, že odešel, ale na druhou stranu teď náhle měla možnost si všechno přebrat v hlavě a to jí děsilo. Když si představila, co všechno se za tu dobu stalo a nejen s ní. Co škola? Co její práce? Rodiče? Kamarádi? Válka?! Jak to vůbec skončilo s válkou…? Zvítězili? Nebo snad prohráli? Co když Voldemort Harryho skutečně porazil a ona se stala pro Snapea vítěznou kořistí. Tím by se všechno vysvětlovalo…!
Ale to by znamenalo, že Harry je nejspíš mrtvý.
Ze zoufalým zaúpěním padla zpět do polštáře a spustila hlasitý pláč. Najednou jí bylo strašně špatně… a ta rána do hlavy s tím neměla sebemenší spojitost.

***

Profesor Snape si to naštvaně brblajíc rázoval chodbou nemocnice Sv. Munga a nevšímal si lidí kolem.
„Severusi?“
Zarazil se. Ať už to byl kdokoliv, teď neměl na nikoho náladu. Kousek od něho však stál ten zablešenej vlkodlak a sledoval ho trochu nejistým pohledem.
„Kam se tam řítíš?“ ušklíbl se Remus.
„Teď zrovna kamkoliv, hlavně hodně daleko,“ zavrčel.
Lupin se jen ušklíbl, na tohle vrčení už si zvykl. „A proč jsi vůbec tady?“
Snape vzdychl. Ať to v první chvíli neměl vůbec v plánu, bylo mu jasné, že se toho vlkodlaka nezbaví dokud mu všechno neřekne. „Hermiona tu leží.“
„Hermiona?“ vydechl Remus. „Stalo se jí něco? Něco s dítětem?“
„Ne, je jí fajn,“ ucedil Snape a jeho slova ironií jen přetékala. Bylo by s podivem, kdyby si toho Remus nevšiml, nasadil překvapený výraz a jeho oči se změnily na dva velké otazníky. „Už si zase hraje,“ zavrčel Snape na vysvětlenou. „Já se můžu zbláznit strachem, jestli se jí zase něco nestalo, vylítnu, div tam nenechám bublající kotlík a co ona mezitím dělá…? Zase předstírá, že si nic nepamatuje,“ dodal naštvaně.
Remus jenom zvedl překvapeně obočí. „Počkej, ty si myslíš, že zase předstírá amnézii?“ zeptal se nechápavě. „Severusi, i když to tehdy od ní nebylo ani trochu hezký, Hermiona není tam praštěná, aby to zkoušela podruhý!“
„To jsem si myslel taky,“ přikývl profesor, „ale jak se zdá…,“ místo dokončení jen pokrčil rameny a naštvaně se postavil. „Jestli máš chuť, tak za ní zajdi, snad ji přivedeš k rozumu alespoň ty. Je na šestnáctce.“
„A kam jdeš ty?“
„Já jdu zpátky do práce,“ utrousil, „už jen nechat tam sedmáky bez dozoru je samo o sobě dost nebezpečné.“ A se zavlátím pláště zmizel kdesi v chodbě.

***

Ozvalo se tiché zaklepání.
S obavou se od okna otočila ke dveřím. Už tu nějakou dobu stála a jen hleděla ven. Víc si netroufla, už i tak se jí dost motala hlava a rozhodně nechtěla riskovat další pád zvláště, když si ve stoje ještě víc uvědomovala nadouvající se břicho.
„Dále,“ hlesla a mohla jenom doufat, že se Snape nehodlal vrátit na místo činu.
„Kuk,“ ozvala se ve dveřích Remisová hlava, „ahoj, neruším?“
„Profesore Lupine,“ vydechla úlevně a ač by si nemyslela, že to někdy udělá, vrhla se mu do náruče. Byla to jediná osoba, která tu v současné době byla a ona tak strašně moc potřebovala obejmout. Nutno říci, že tím vlkodlaka značně zaskočila. A nejenom to, že se mu tak zoufale vrhla do náruče, ale i to jak ho oslovila. Vždyť tykat si začali téměř hnedka potom, co se Harry i oba jeho společníci začali míchat do věcí Řádu a poté byli i přijati. A to už bude dobrých šest let, bylo to nezvyklé.
„Oh, promiňte,“ uvědomila si náhle co udělala, „já… já… omlouvám se, já jen…“
„Neomlouvej se,“ usmál se na ni, „mně to nevadí a pokud mě neuvidí tvůj manžel, ani mi to vadit nebude.“
Pomalu se odtáhla. „Takže to je pravda,“ vydechla. „Snape je můj manžel?“
Chvíli na ni nechápavě hleděl. „Jistě. Hermiono, co se ti…“
„Já si nic nepamatuju!“ přerušila ho. „Je to jako kdybych se najednou přemístila o sedm let dopředu. Moje poslední vzpomínka je někde ze šestého ročníku, když mi Snape dal trest… teď už vlastně ani nevím za co a pak nic. Prostě nic! Ani jediná vzpomínka, ani jediný záblesk něčeho, co se dělo, ale ani žádný černý místo, který by dávalo zdání, že jsem něco zapomněla. Prostě najednou prásk...,“ rozhodila rukama, „a jsem tady!“
Hleděl na ni a snažil se strávit všechno, co na něho chrlila, zatímco přecházela po pokoji.
„Hermiono, klid,“ snažil se jí mírnit.
Neposlouchala ho.
„A nejenže jsem zjistila, že mi prostě zmizelo sedm let z mýho života, ale ke všemu jsem se dozvěděla, že jsem si za manžela vzala chlapa, kterej se mi šest let vysmíval a dělal mi ze života peklo, a aby toho nebylo málo, tak vypadám jak chodící velryba a v břiše mám tohle… tohohle… tohohle… nájemníka,“ dodala na konec, když nedokázala nějakou chvíli najít ten správný název pro své vypouklé břicho.
„No tak… Hermiono,“ zašeptal vlkodlak a udělal několik kroků k ní. Stála tam, uprostřed pokoje se slzami v očích a v tu chvíli mu přišlo, že to je to nejztracenější dítě na celém světě. Lehce jí vzal do náruče a pohladil po vlasech. „Nebreč…,“ chlácholil ji, i když věděl, že brečet bude. A nejspíš to tak bude i lepší.
Nechal ji.
„Je mi špatně,“ hlesla po chvíli. I když jeho objetí bylo strašně příjemné, začala se jí strašně motat hlava a v uších jí hučelo. Bledá byla jako stěna.
„Tak pojď,“ vzal jí ihned za rameno, „lehni si.“ Uložil jí do peřin, řádně jí podložil záda a podal jí kalíšek s vodou. Přidržel jí ho v roztřesených rukách a poté ho opět položil na stoleček. „Lepší?“
Pomalu přikývla.
„Vážně?“ ujišťoval se. „Nebolí tě břicho? Škubání? Křeče? Není ti na zvracení?“ vyzvídal starostlivě.
Musela se nad tou starostlivostí ušklíbnout. „Je mi fajn. Vážně, profesore…“
„Remusi,“ opravil ji mile. „Tykáme si už dlouho.“
„Remusi,“ zopakovala, „je mi dobře.“
Přikývl a lehce si přejel dlaněmi po tváři. „Tohle už mi nedělej,“ vydechl, „kdyby se tobě nebo dítěti něco stalo za mý přítomnosti, Severus by mě zabil,“ bylo to řečeno s úsměvem, ale zdánlivě opravdu věřil tomu, že by mu Snape ublížil.
„Myslím, že ne,“ hlesla Hermiona, „když tu byl, nezdál se, že by mu na mně nějak příliš zaleželo. Možná by vám ještě potřásl rukou, že jste se mě zbavil,“ natáhla se znovu pro kalíšek s vodou a s chutí vypila vše až do dna. Když konečně dopila, podívala se na svého společníka, který si jí prohlížel zvláštním pohledem. „Co je?“ nechápala.
„Asi tě zklamu,“ odvětil po chvíli, „ale v tomhle se hodně mýlíš.“ Nechápala. „Ať si myslíš o Severusovi cokoliv… tak tě miluje,“ dodal trochu nejistě.
Zaskočilo jí to. A nejen to, co řekl, ale i tón, jakým to řekl. Tohle nebyl výmysl, Remus byl o tom přesvědčen. „Proč mi to říkáte?“ hlesla.
„Třeba proto, že to je pravda?“
„Ne, to nemyslím,“ poposedla na posteli, „ale vždyť vy Snapea přeci nesnášíte, tak…“
„Nevykej mi.“
„… nesnášíš ho,“ opravila se. Byl to pro ni nezvyk. „Tak proč ho teď přede mnou obhajuješ?“
Ušklíbl se. „Je to sedm let, hodně věcí se za tu dobu změnilo, tys změnila Severuse a Ginny zase změnila mě,“ usmál se, „a pak už to šlo nějak samo.“
„Co s tím má společnýho Ginny?“ nechápala.
Zarazil se, ale po tváři mu přeběhl krátký úsměv. „Co? Je to moje žena.“
„Cože?!“
Merlina, já se snad dostala do jiný dimenze.
„Slyšela jsi správně,“ přikývl.
„Moment,“ zarazila ho, „Ginny? Ginny Weasleyová?“
Přikývl. „Jo, a netvař se tak vyděšeně, je mezi námi jenom o dva měsíce větší věkový rozdíl mezi tebou a Severusem. Vím, i tak je to dost, ale tys byla člověk, který nás přesvědčoval, že to nevadí.“
Svět zešílel, prostě se zbláznil a já s ním. Tohle přeci není pravda!
„S Ginny jsi to dokonce byla ty, kdo nás dal dohromady. Jsme manželé už skoro pět let, máme třítelého syna, co víc bych si mohl přát?“
Hermiona zavřela oči a začala si mnout spánky.
„Co je? Bolí tě hlava?“
„Ne, jen se snažím strávit všechny informace bez toho, aniž by se mi rozskočila hlava. Máš pro mě ještě nějaký novinky?“ dodala trochu vrčivě.
„Nevím, co je pro tebe novinka.“
„Jak to tak poslouchám tak všechno,“ zuboženě spustila ruce na peřinu a zaklonila hlavu. „Všechno, co se stalo za posledních… sedm let? Co je vůbec za měsíc?“
„Březen,“ odvětil klidně a zkoumavě si dívku před sebou prohlédl. „No, myslím, že dneska už těch informací na tebe bylo trochu moc,“ zvedl se od postele a lehce jí stiskl ruku, „jsi vyčerpaná, vyspi se, možná si na všechno vzpomeneš a bude ti líp.“
„Jo,“ přikývla, „snad.“ Byla opravdu unavená, spánek by se docela hodil. Byla si však jistá, že s takhle přeplněnou hlavou stejně neusne.
„A prof… teda, Remusi,“ opravila se, „nemohl bys napsat Harrymu a Ronovi? Nebo nejsou tady někde? Ráda bych je viděla.“
Trochu se zarazil. Stál u dveří a chvíli váhal, co má odpovědět. „Já jim můžu napsat, Hermiono, ale popravdě…“
Co? Jsou mrtví? Já to věděla… u Merlina, vždyť já se na ně za celou dobu ani nezeptala! Celou dobu toho bylo tolik, že jsem se ani nezeptala na svoje dva nejlepší kamarády!
„… nevím, kde teď jsou. A pokud se nemýlím, ani ty ne. Už několik let jste se spolu nebavili,“ dodal nejistě. Nebyl si jistý, jestli jí to může v jejím stavu říci. Věděl, jak se tímhle odcizením strašně trápila a nebyl si zrovna jistý, jestli to bude v jejím stavu to nejlepší.
„Cože?“ vydechla za ten den už po několikáté. „Ale proč?“
„To netuším,“ zavrtěl hlavou. „Když jste skončili školu, tys chtěla zůstat tady, se Severusem, a dál studovat. Kluci nějakou dobu cestovali… Ron je teďka někde v Karpatech, pracuje tam s Charliem a Harry…,“ na chvíli se odmlčel, „… popravdě nevím, kde je mu konec. Po válce se potřeboval trochu vzpamatovat, nějakou dobu se toulal po světě a nakonec se prý usadil a založil rodinu, ale neptej se mě kde. Občas se ozve, napíše dopis nebo tak… ale už jsem ho nějakou dobu neviděl,“ dodal. Bylo znát, že i jeho to dost mrzí.
„Ale… ale proč se se mnou nebaví?“
„To se mě neptej,“ pokrčila rameny, „prostě jste se odcizili, dospěli jste a každý si šel vlastní cestou. Nebudu lhát, něco se mezi vámi stalo, ale já nevím co a ani nemám právo se v tom šťourat, to je jen mezi vámi třemi.“ Odmlčel se.
Sledoval dívku na posteli a doufal, že to stráví, i když si byl jist, že to pro ni nebude snadné. Pro něho také nebylo, když v podstatě ze dne na den ztratil všechny své přátele. U ní to sice nebylo tak hrozné, protože žili, ale na druhou stranu byla v rozpoložení a stavu, který jí to rozhodně neusnadňoval. Čekal, zda se ještě na něco zeptá, ale ona mlčela.
„A Remusi?“
Otočil se ode dveří.
„A co válka?“ zeptala se slabě. Snad i chtěla odvést řeč ještě na něco jiného. Možná jenom chtěla vědět, na čem je.
„Je po všem,“ usmál se na ni, „vyhráli jsme. Harry to vyhrál.“
Alespoň že tak! Přikývla.
„Tak se teď vyspi, bude ti líp.“
Znovu přikývla a poté už jen slyšela, jak dveře tiše zaklaply. Padla zpět do postele a skrz uslzené oči hleděla kamsi přes roh bílého polštáře. Měla pocit, že tohle všechno byl jenom sen, zlý sen! Tohle všechno se přeci nemohlo stát, tohle všechno přeci nemohla jen tak zapomenout! Ale stalo se… a ona s tím zdánlivě nemohla dělat absolutně nic!
Ač byla její mysl přeplněna myšlenkami až po okraj, vyčerpaná a nervově napnutý téměř ihned usnula.

***

„Dále!“ Jeho vrčivý hlas dával jasně najevo, že nemá zrovna chuť se s někým bavit. Dovnitř vešel člověk, který se nyní pokládal za jeho přítele. Měl štěstí, že měl alespoň z malé části pravdu, jinak by s ním vyrazil dveře jeho laboratoře jakoby nic. „Co chceš, vlku?“
„Promluvit si.“
„Oh, skutečně? A já myslel, že sis přišel zahrát dámu,“ neodpustil si a vlil do lektvaru další přísadu.
„To ani ne,“ už byl zvyklý na tohle Snapovo vrčení, „spíš jsem si přišel popovídat o té tvé dámě.“
„O Hermioně?“ Přikývl. „Byl jsi za ní?“ Opět přikývl. „Pořád si ještě hraje?“
Vlkodlak slabě vydechl. Přešel kolem profesora a posadil se na zadní stůl, i když věděl, že Snape bude krajně iritovat, že se posadil bez jeho dovolení. „Severusi,“ začal opatrně, „já mám bohužel strach, že si nehraje.“
„Co mi tím chceš naznačit? Že to nepředstírá? Nebo jste se snad spikli společně proti mně? Myslíš si, že to bude větší sranda, že ze mě uděláte blba i napodruhé?“ naštvaně přihodil otrhané listy pekřelusku a začal pomalu míchat po směru hodinových ručiček.
„Ne, nejsem s ní spolčený. V ničem,“ ohradil se. „Severusi, já vím, že to co tehdy udělala, že to bylo hodně blbý, ale prostě… tentokrát to nehraje. Jsem o tom přesvědčen.“
„Kde bereš tu jistotu?“
„Nic nevěděla.“
„A to je všechno?“
„Ty to nechápeš, ona nevěděla vůbec nic. Netušila nic o vás dvou, nevěděla nic o válce, o mně a Ginny a když jsem jí řekl o Harrym a Ronovi, tak se div nerozbrečela.“
„To minule taky ne,“ odtušil jen.
„Jistě, ale tehdy si nepamatovala jen některý věci, teď prostě neví nic. Nevěděla ani, co je za měsíc.“
„Zřejmě se jen poučila z předchozích chyb.“
Lupin už toho začínal mít dost. „Severusi, ta holka byla zoufalá! Nehrála to.“
Konečně nechal tu měchačku měchačkou a otočil se na Lupina. „A co když hrála? Zníš to přísloví – když ti někdo ublíží poprvý, je to hajzl. A když jsi ublíží podruhý, jsi hlupák.“
„Severusi, znáš Hermioni líp než kdokoliv jiný a i přesto, co tenkrát udělala, musíš uznat, že tohle na ní prostě nesedí. Přece by neudělala dvakrát totéž, když ví, jak tě to tenkrát naštvalo. Víš, jak byla zoufalá, když jsi s ní odmítal skoro celý měsíc promluvit. Přece by to neudělala znovu!“
Musel uznat, že na tomhle něco bude. Hermionu miloval a i přes tu její „hru“, jak to tenkrát nazvala o ni nechtěl přijít. Že by to skutečně nehrála? Mohlo by se stát, že skutečně ztratila paměť a teď si nic nepamatuje? Ale co když ne…? Co když to je zase jednom další dětinská hra.
„Severusi,“ vytrhl ho Lupin ze zamyšlení. „Máš dvě možnosti. Buď je to hra a potom ti budu schvalovat, když na ní budeš naštvaném a rozhodně se jí nebudu zastávat,“ nechal svá slova chvíli ve vzduchu, „nebo to nehraje a v tuhle chvíli je naprosto zmatená a sama. A v tom případě, bys jí v tom neměl nechat samotnou. I když to nejspíš nebudeš mít snadný.“

Hih, se toho moc nevysvětlilo. A příště hurá domů! :)

Komentáře

<< >>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek