Blesk
Povídky - Harry Potter


Díky za komentíky: agata, argsa, dablinka, Fido, garis, GwenLoguir, Charli, Jiťa, Lady, Lilly Potter ml., Liz, Lucilla, Maggie,, Mumi, nadin, Sally, Sandy, Smack, Snapea, Telcontar.


19. Nejisté stavy

„Dobré odpoledne, Albusi. Severusi,“ kývla zástupkyně na svého kolegu, ale už o poznání chladněji. „Slečno Grangerová, pojďte dovnitř.“
Severus zpozorněl, ta holka byla neskutečně bledá. Oba jeho nadřízení si všimli jeho nepatrné reakce.
„Posaďte se. Oba. Čaj?“
Oba zavrtěli hlavami, jen nehnutě seděli. Tedy Hermiona seděla, Severus zůstal stát. „Tak o co jde?“ nevydržel to nakonec a v duchu už se hádal sám se sebou, jestli má zatloukat, nebo přiznat chybu. Že nechal žákyni samotnou ve skladu plném nebezpečných surovin. Věděl, že to bylo proti nařízení, jen netušil, že ho ta holka napráská a jeho nadřízení to budou tak rozmazávat.
„Nechtěli byste nám něco říci?“ optal se Albus mile. „Myslím, že všichni víme, co.“v Severus si promnul čelo, už se naučil, že mlčeti zlato, ale něco říci bude muset. Alespoň na svoji obhajobu.
Hermiona si povzdechla. „Je to moje vina, pane řediteli,“ začala po chvíli.
„Grangerová…“ Nemá cenu zatloukat, ale to on má nést odpovědnost.
„… měla jsem si dávat větší pozor. Ale ten večer jsem už byla unavená, neuvědomila jsem si to. Profesor za nic nemůže!“
„Zatraceně, Grangerová, nepotřebuju obhájce,“ zavrčel k ní, než se otočil na ředitele. Opravdu nestál o to, aby ho hájila šestnáctiletá žába. „Je to moje chyba, Albusi. Měl jsem za slečnu Grangerovou odpovědnost, jsem její profesor, a nesu plně všechny následky. Nebojte, patřičný lektvar se už vaří, za pár dní bude po všem a slečna Grangerová si neodnese žádné následky.“
„No to snad ne!“ vydechla Minerva vyděšeně. „A to je vše? Lektvar a konec? Šlus? To si o tom ani nepromluvíte? Ne, já… já jsem zásadně proti tomu lektvaru, Albusi. Ne za těchto podmínek.“
„A proč ne?“ nechápal lektvarista.
„Ano, proč ne?“ vydechla Hermiona. „Já se toho chci zbavit, víte, jak je mi pořád špatně?“
„Zrovna od tebe Minervo bych čekal trochu více ohledů k tvé oblíbené stu…“
„Nemůžete to dítě přeci jen tak zabít!“
Ticho.
Oba vyslýchaní zamrkali a hodili po sobě nechápavým pohledem.
„Jaké dítě?“ zamračil se Severus a vrhl ostrý pohled po Hermioně. Jako by za to snad mohla.
Ta mu pohled opětovala. „Já nevím. Jaký dítě?“ vrátila pohled profesorce.
Ta jen mlčenlivě stála a… začala sama nepatrně tápat. „No přeci…
Hermiona se v další chvíli sesunula hlouběji do křesla a začala se nekontrolovatelně smát.
„Vy jste si mysleli, že… že…,“ nedořekla, popadala se ve svém křesle za břicho, za nechápavého dozoru vedení školy, zatímco Snape pronesl něco ve smyslu; „Jsem uražen, Albusi!“
Ředitel za svým stolem spojil prsty do stříšky a opřel si o ni čelo, očividně sám netušil, jak se k celému tomuto faux pas postavit. Minerva místo toho hleděla od chechtající se dívky, přes pána pomsty Severuse až na svého staršího kolegu který se snažil tvářit, že tam není. „Ale… ale… já měla informace, že vám je špatně… a… a… a zvracíte. A ty Severusi jsi ji podával nějaké lektvary, to je přeci práce ošetřovatelky!“ snažila se chytat stébla. A lektvarista jí chtěl i něco odseknout, ale v další chvíli se Hermionin smích zadrhl a ozvalo se dávivé zachrčení, jak se žaludek ozval nespokojeně proti tomu neustálému stahování bránice. Severus stál nejblíže, jadiným mávnutím vyčaroval kbelík a tentokrát byl rád, že má dívka stažené vlasy, nechtěl je opět zachraňovat. Hermiona se zakuckala, ale nakonec z ní nevyšlo nic víc než homole slin. I tak za ten kbelík byla vděčná, nechtěla si na svůj zvracecí seznam kromě Snapeových bot připsat i ředitelům koberec.
Když se uklidnila, ujal se Severus slova.
„Slečně Grangerová se u mě na trestu nadýchala výparů ze Smrdutou australské, když mi pomáhala uklízet starý sklad. Smrdůtka, jak jistě víte, způsobuje při vdechnutí několikatýdenní zvracení, malátnost, nespavost a další příznaky, které lze přičíst chřipce, nebo jak jste si tak krásně a zcela bez jakýchkoliv dalších důkazů vyvodily, i graviditě. Ujišťuji vás však, že pokud se slečna Grangerová v tomto stavu nachází, rozhodně ne mým přičiněním.“
„Pěkně děkuju,“ prskla na něho dívka jako naježená kočka. Nebylo příjemné slyšet ten jeho tón, který jí jasně říkal, že by si o ni neopřel ani koště. V další chvíli se však opět vzbouřil žaldek, a proto neřekla nic víc. Naštěstí z ní vyšlo jen tiché říhnutí.
„Je to pravda? Slečno Grangerová?“
Přikývla. Nechtěla mluvit pokud to nebylo nezbytně nutné. Ale nutné to asi bylo takže nakonec dodala. „Je to pravda. Na ošetřovnu jsem nešla z vlastní vůle, profesor mě tam chtěl poslat, ale nechtěla jsem to nijak šířit, přeci jenom to není zrovna… závidění hodný stav,“ dodala s dalším lehkým odříhnutím. „Pardon.“
Oba nadřízení zůstali nejistí a Minerva dokonce nejistě zrudla. Snad kvůli dívce, snad kvůli tomu hroznému obvinění, které se snažili na Severuse svést.
„Takže pokud jsme si už vyjasnili váš názor na mě,“ prohlásil Snape a narovnal se, „mám ještě nějakou práci. Nějaké ty antikoncepční lektvary, až budu na trestech prznit další studentky. Pokud mě omluvíte? Minervo. Řediteli.“ A s tím a prásknutím dveřmi odešel.


***

„No teda, to muselo Severuse dost urazit.“
„To je dost slabě řečeno,“ přikývla ředitelka. „Albus se musel hodně ohánět, aby si ho alespoň částečně udobřil. A že toho Severus náležitě využíval. Vzpomínám si, že jsem se mu skoro měsíc nemohla ani podívat do očí. A tobě taky ne. Zvláště poté, co jsme tě museli vzít na ošetřovnu, aby tě Poppy prohlédla a zkontrolovala i, jestli nejsi skutečně těhotná.“
Hermiona zrudla, styděla se i za svoje staré já.
„Samozřejmě, že nám Poppy řekla, že nejsi. Dokonce i uvedla, že jsi byla tehdy ještě panna.“
Trochu se zavrtěla. Ano, v šestém ročníku s nikým ještě nic neměla a byla docela ráda, že si to uchovala i do téhle doby, i když… opravdu to nemuseli vědět všichni kantoři.
„Což nechápu,“ pokračovala ředitelka, „proč to zapisovala, zpětně jsem si říkala, že si tuhle informaci vyžádal Albus.“
Hermiona vyvalila oči. „Proč by to Brumbála u Merlina zajímalo?“
„Řekla bych, že kvůli Harrymu. Vždycky byl k tomu chlapci až přehnaně ochranitelský. To si nemusíš ani představit, jaké plány spřádal na jeho ochranu a popostrkování správným směrem. Což mu většinou stejně nevyšlo, protože Harry si dělal vždycky, co chtěl.“
„A co má Harryho bezpečí spojeného s mým panenstvím?“
Minerva se zasmála. „Všechno? Zcela upřímně, všichni ze sborovny byli přesvědčeni, že dřív nebo později si s Harrym nebo s Ronem něco začneš. Tedy skoro všichni, Rolanda byla přesvědčená, že si Harry začne s Ronem,“ zašklebila se. „Tak jako tak z toho měl Albus strach, Harry nikdy nebyl citově příliš stabilní a on se bál, co by to s ním udělalo, kdybyste se rozešli a on by ztratil přítelkyni i kamarádku.“
Hermiona seděla s otevřenou pusou. „Počkat… to jako vážně? Vy jste řešili, se kterým z nich ztratím panenství? Vy? Profesoři?“
„U Merlina, děvče zlatý, kdyby se řešilo jenom to. Sborovna je ta největší drbárna široko daleko a věř mi, že vy tři jste byli velmi častým tématem.“
Mrkala. A s každým mrknutím mizela další iluze o jejích vážených profesorech. Minervě ten výraz zřejmě přišel velmi vtipný. Rozesmála se a zrovna v tu chvíli dovnitř vešel její manžel.
„U Morgany, Minervo, čím krmíš mojí ženě ucho,“ zavrčel, než se sehnul a jemně políbil Hermionu do vlasů. Nic víc si nedovolil, popravdě se divil, že se neuhnula i tomuto projevu nákloností. Poté se zase tvářil jako kdyby k sobě vůbec nepatřili.
„Krmím ucho,“ odfrkla si stará žena, „nebuď drzý, Severusi.“
„To bych si k tobě nikdy nedovolil,“ usmál se na ženu sladce. Hermiona koukala. Na škole měla vždy pocit, že ředitelé Nebelvíru a Zmijozelu se navzájem nenávidí a dost si hází klacky pod nohy, možná prostě jen proto, že to měli v popisu práce, teď však měla pocit, jako kdyby se prostě špičkovali.
„Hodláš ji krmit ještě chvíli, nebo už si ji můžu půjčit?“
To už skončil?
„Myslím, že jsme skončili,“ usmála se na něho Minerva a potom se podívala i na jeho ženu, jako kdyby se jí ptala, jestli má ještě nějaké dotazy. Ta však jen sotva dokázala strávit to, co tu všechno slyšela.
Severus pomohl Hermioně se zvednout z hlubokého křesla. Ještě že tak, protože v tu chvíli se jí i zamotala hlava. Naštěstí si toho Severus snad nevšiml a pomalu se rozloučili.
„Co jste tam řešili tak zábavného?“ zeptal se, když opustili ředitelnu.
„McGonaga… teda… Minerva mi vyprávěla, jak jsme byli na koberečku u Brumbála kvůli mému údajnému těhotenství.“
Severus se zamračil, přemýšlel, o co šlo. Dokonce si i všiml bledosti sví ženy. „Je ti něco?“
Bylo jí slabo, ale to nebyla diagnóza. Zavrtěla hlavou. „S tou Smrdůtko. Víš?“
„Ano, vím. Skoro jsem se propadl hanbou, když si o mě Albus myslel, že jsem se zapletl se studentkou,“ prskl uraženě, než pro sebe dodal. „Kdybych věděl, že to za půl roku už bude realita, asi bych se hodně smál.“
„Tys z tohohle faktu, že jsem tvoje studentka, asi nebyl nadšený, že?“
„Tenhle fakt byl jediná překážka, která mi půl roku bránila na tebe sáhnout. I když musím přiznat, že potom už to bylo pekelně těžké. Ať si každý myslí, co chce, nejsem skála.“
To nebyl. A Hermiona stále více zjišťovala, že není ani skála, ani ledová socha, za kterou ho léta a léta považovala. I když u Merlina, proč se s ní začínala houpat podlaha?
„A nebýt toho, že se blížila válka a ty ses přihlásila do Řádu, tak bych na tebe asi ani nikdy nesáhl. Ne dokud jsi byla na škole.“
„Přidala jsem se k Řádu?“ To jí zajímalo, i když zjišťovala, že odpověď k ní doléhá trochu z dálky.
„Ano, v sedmém ročníku, myslím o Vánocích. Vím, že se to řešilo na poradě poměrně dlouho, Tobě už totiž bylo osmnáct a našla jsi nějakou kličku ve stanovách, takže tě už Albus dál nemohl odmítat, ale všichni věděli, že jakmile bude v Řádu jeden z toho vašeho Tria, hnedka se spojí i s ostatními. Takže se jednalo o tom, jestli nechat vstoupit Pottera i Weasleyho, proti čemuž stála většina, ale co si budeme povídat, všichni věděli, že naše odmítnutí bude k ničemu. Tak Vás nakonec přijali, upravili jsme stanovy, takže jste byli něco jako „členové v zácviku“. Což se později ukázalo jako dobrý tah, protože nakonec válka začala tak rychle, že by nějaké zasvěcení by stejně nebyl čas. A tobě není dobře a neříkej mi, že ne!“
Zastavil se a natáhl se k ní, aby ji zachytil, kdyby upadla, protože očividně nebyla ve své kůži. Motala se jí hlava a v uších jí začínalo hučet.
„Je mi…“ Ne, nemělo to smysl. „Motá se mi hlava.“
„Vezmu tě na ošetřovnu, pojď. A bez protestů.“
Ne, protesty rozhodně neměla v plánu.

***

„Jenom nižší krevní tlak, bude v pořádku,“ pronesla Poppy Pomrfeyová po několika vyšetřeních, kterých bylo min. o pět více, než bylo nezbytné. Ale Severus se opravdu musel přesvědčit, jestli to není vnitřní krvácení, vlkodlačí spalničky nebo gangréna.
„Skoro omdlela.“ Její manžel stále nebyl přesvědčen.
„Ano, to je jeden z hlavních projevů nízkého tlaku. Příště, Hermiono, v klidu se posaď a zkus zhluboka dýchat, nohy nahoru. Řekla bych, že jak jste seděly u Minervy, tak jsi potom moc prudce vstala.“
Ano, to vstala.
„A ty, Severusi, co kdybys došel pro nějaké vhodné přenašedlo, myslím, že by teď nebylo dobré, aby se Hermiona přemisťovala. A ani krb bych jí nedoporučovala.“
Severus se zamračila, sklouzl pohledem na ošetřovatelku i svoji ženu a pak přikývl.
„Na tu svoji péči by měl dostat zbrojní průkaz,“ usmála se na ni Poppy, jakmile za ním zaklaply dveře.
Hermiona přeběhl úsměv po rtech. „Taky jsem se lekla,“ pohladila si břicho. „Je malý v pořádku?“
„Jako řípa. A víš, že s tím tlakem míváš problém, zkus těm stavům předcházet.“
„Nevím,“ hlesla. Netušila, jestli se k bradavické ošetřovatelce dostaly zprávy o její paměti, i když měla pocit, že to slyšeli všichni a všude.
„To ti to Bernard neřekl? Mezek jeden sklerotická. Tak ti to říkám já. Dávej si na to pozor, je to nebezpečné, pokud bys omdlela. Pokud ti bude slabo, sednou, lehnout, cukr a můžeš i kávu, pokud bude nejhůř.“
Přikývla.
„Teď ještě chvíli lež, trochu se ti prokrví hlava, a jakmile dorazí Severus, bude si tě moci odvést, když už sis pro něj tak pěkně přišla.“
„Byla jsem za ředitelkou. Tedy, za Minervou.“
„Na odpoledním čaji? Říkala, že ti psala, chtěla jsem se k vám přidat, ale bohužel jsem nemohla z ošetřovny. Ale jak je vidno, tys prostě nemohla Bradavice opustit bez toho aniž bys mě navštívila,“ pronesla trochu jízlivě a mrkla na ni. Zvedla se. „Zase se tě Minerva pokoušela zlanařit, aby ses přihlásila na školský odbor a trochu jim to tam provětrala.“
Provětrala? „Ne, ne… spíše mi vyprávěla, zaplňovala mezery v paměti. Vyprávěla mi o tom, jak si celá sborovna myslela, že jsem těhotná se Severusem a já jsem zatím jenom šňupala Smrdůtku.“
„Ano, na to si pamatuji. I na jiné případy tvého těhotenství se Severusem,“ dodala trochu tlumeně. Hermiona se zamračila. Čekala, jestli bude pokračovat, ale mlčela. „Jaké jiné případy?“
Ošetřovatelce se zalesklo v očích, přímo se na tu příhodu třásla. „No… bylo to… už před lety, tvůj sedmý ročník…“

***

Dívka tiše vklouzla na ošetřovnu. Ještě naposledy se přesvědčila, že za ní nikdo nejde a lehce přimáčkla dveře do pantů. Zhluboka se nadechla a vydala se vstříc velkému průšvihu.
„Madam Pomfreyová?“ zeptala se do ticha ošetřovny. „Madam?!“
Ze zadní části se ozval ženin hlas, že hned přijde. „Je to něco akutního, nebo pár minutek počkáte?“ vykoukla i její hlava s jako vždy perfektně sedícím čepcem.
„Počkám.“
„Výborně, zatím se posaď děvenko.“ A opět zmizela.
Hermiona se vyškrábala na jedno lůžko a začala si žmoulat ruce. Nebyla si jistá, jestli je ráda, že má ještě chvíli na uklidnění, nebo zda jí to čekání ještě víc znervózňuje. Tak či tak, vrchní ošetřovatelka se přiřítila až nehezky brzo.
„Tak co tě trápí?“ zeptala se, zatímco si utírala ruce do bělostného ručníku.
„Já… no… ehm…,“ odkašlala si dívka. Seděla na vyšetřovacím lůžku, pohupovala nervózně nohama a dívala se kamkoliv, jen ne na ženu, „Já… totiž…“
„Tenhle výraz už jsem tady u několika dívek viděla,“ povzdechla si ošetřovatelka a promnula si čelo. „Každý rok se mi tu minimálně alespoň jedna nešťastnice objeví! Každý rok to samé a můžu jim to opakovat do nekonečna. Ale ne… každý rok alespoň jedno podezření na těhotenství…“ mudrovala pro sebe, u očí hluboké vrásky.
Hermiona se přikrčila a schoulila se do sebe.
„No, já se nezlobím na tebe, ale na toho druhého!“
Zamrkala. „Druhého?“
„Byli jste snad na to dva, ne?“ podivila se ošetřovatelka.
„Jo… jo, jasně, že jo.“ Asi musela být skutečně vykolejená, když ji tohle nedocházelo. „Musíte to hlásit?“ špitla s obavou. Tohle ji děsilo skoro nejvíc. Ta ostuda, kterou by si uřízla… to, jak by se na ní dívali se zklamáním Brumbál, McGonagallová i její přátelé… ty prsty, jak by si na ni všichni ukazovali.
Ošetřovatelka si povzdechla a posadila se vedle dívky. „Pouze pokud by se to potvrdilo a byla bys rozhodnutá si to dítě nechat. Ale to dost předbíháme. Než udělám testy, potřebuju se tě na něco zeptat, ano?“
Přikývla.
„Asi ti nemusím vysvětlovat, jak dochází k otěhotnění, takže… ta událost nutná k početí… stala se?“ zeptala se dosti oklikou žena.
Přikývla.
„A stala se i v dobu, kdy…“
Opět přikývla, i když ošetřovatelka větu ještě ani nedokončila.
„Jak dlouho to je?“
„Dva měsíce.“
„Dva měsíce jsi nedostala menstruaci, nebo dva měsíce od možného početí.“
„Dvakrát jsem to nedostala.“
„Takže vlastně skoro tři měsíce, že?“
Neochotně přikývla. „Nejdřív jsem si myslela, že to je prostě jenom zpoždění, už se mi to stalo - stres a tak, ale tohle… to už je moc dlouho a…“
„A?“ pomohla ji s pokračováním madam Pomfreyová, „nějaké další příznaky? Nevolnosti? Zvracení? Bolesti prsou? Změny nálad?“
„Ne, nic z toho,“ zavrtěla hlavou Hermiona, „to už bych přišla dávno, ale… je mi divně.“
„V jakém smyslu?“
„Prostě… nezvracím ani nic takového, ale… jsem unavená. Mám pocit jako kdyby na mě pořád něco lezlo, ale nemocná nejsem. Usnu třeba uprostřed dne a to se mi nikdy dřív nestávalo. Mohl by to být příznak…?“
Žena pokrčila rameny. „Možné to je. Ženy na těhotenství reagují skutečně mnoha různými způsoby.“
„Ale když nezvracím a tak…“
Pomfreyové se na tváři objevil prchlivý úsměv. „Lidé těmto symptomům dávají největší váhu, ale popravdě řečeno, nevolnosti trpí v těhotenství pouze asi každá pátá žena.“
Dívčino srdce opět kleslo o něco hlouběji.
„Ale než to začneme řešit dál, tak nejdříve zjistíme, zda skutečně těhotná jsi, ano? Tak si lehni.“
Hnědovláska se položila na lůžko a vyhrnula si svetr, zatímco ošetřovatelka zatím zatahovala závěsy okolo. Poté se otočila k dívce. „Teď ti jenom prohmatám břicho. To by ovšem plod musel být už poměrně velký. Poté ti udělám test z krve a podle něho se zařídím dál. Pokud bude pozitivní, budu ti muset podat lektvar, aby bylo možné další vyšetření, ano?“
Ani nepřikývla. Při slově lektvar se jí z nějakého důvodu udělala ještě víc mdlo. Jak mu tohle vysvětlím? zavřela bolestivě oči. Ženiny ruce na svém břichu snad ani nevnímala.
„Můžu ti položit jednu otázku? Víš, kdo by byl otcem? Potenciálním, samozřejmě.“
Přikývla. „Jo.“
„Víš to určitě?“
„Je jenom jeden,“ vydechla na vysvětlenou. Nebyla naivní, věděla, že jsou na škole dívky, které střídají partnery rychleji než spodní prádlo.
Pomfreyová se slabě usmála a popojela prsty trochu dál. „To jsem ráda. V dutině se nezdá, že by něco bylo. Ale jak jsem říkala, test nám poví víc. Podej mi ruku, odeberu ti krev.“
Posadila se. Měla by být šťastná, že první test vyšel v podstatě negativně, ale pravděpodobnost byla zřejmě stála příliš vysoká.
„Co se týká otce dítěte, je velmi pravděpodobné, že…“
„Neřeknu, kdo to je,“ přerušila ji Hermiona a otočila k ní hlavu.
Ani jedna ani druhá nepostřehla, že do místnosti vešly neslyšné kroky.
„Vím, kdo to je, ale nemůžu ho do toho zatáhnout.“
„Oh… řekni mi jediný důvod, proč ne?“ začala starší žena klidně, ale v jejích pohybech se objevila ráznost. „Tak pán si může užít a potom žádná odpovědnost? Tak to bych se na to podívala! Takové partnery skutečně zbožňuji! Dítě není vedlejší produkt!“
Severus se zaposlouchal do debaty za závěsem. Jak to vypadá, Poppy tu má další studentku s podezřením na těhotenství. Protočil oči v sloup. Který pako si zase nedávalo pozor?! Jen při představě, že bude muset dělat další lektvary vyvolávající potrat, se mu dělalo zle. A ty následky potom. Viděl to na vlastní oči jednou a stačilo mu to. I když si o něm mnoho lidí myslelo, že to je masochistický hajzl, na tohle žaludek skutečně neměl.
Ne, radši nad tím nebudu uvažovat, snad se to nepotvrdí. Nechá Poppy její lektvary ležet na stole a zmizí dřív, než se dozví nepříjemně mnoho.
„Ne, tak to vůbec není!“
Muž zmrzl uprostřed pohybu. Ten hlas já znám!
„Nejde o to, že by nebyl zodpovědný, to ani v nejmenším, jen… prostě to nemůžu říct. Prosím, neptejte se mě proč.“
„Dobře,“ povzdechla si ošetřovatelka, „jak myslíš. Dojdu do laboratoře udělat ten test, bude to trvat asi dvě minuty, tak tady zatím počkej.“
Profesor se rozhlédl kolem sebe a zapadl za závěsy zrovna ve chvíli, kdy ošetřovatelka odešla do své laboratoře. Sledoval ji a najednou hledal ztracenou řeč i rozum. O stabilitě ani nemluvě. Měl pocit, že se mu nohy třesou a odmítají se poddat jeho mysli.
Byla snad možné, aby Hermiona…? Těhotná? A otce nemůže vyzradit, takže…on… Ale to přeci…Ne, ne, ne… to není možné! Ale kdo pak…? Co pak…?
Nejistě nahlédl na lůžko škvírkou mezi závěsy, ale jediné, co uviděl, byla Hermiona. Nejistě si hledící své stálé ploché břicho.
Tak to bychom měli… pomyslel si trpce, než se zhluboka nadechl a… „Hermiono?“


Ani Severus neřekne všechno... :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek