Blesk
Povídky - Harry Potter


Kapitola pro věrné komentátor(k)y: agata, Barb, dablinka, Fido, Garis, GwenLequir, Charli, Jiťa, KatherinaStar, Lady, Lilly Potter ml.,Lucilla, nadin, smack, Snapea, Telcontar a Zuzule.


18. Hluboké vrásky

Milá Hermiono,
upřímně doufám, že už ti je lépe. Neumíš si představit, jak Severus hopsal, když zjistil, že máš horečky. A na moji otázku,když si přišel nahlásit volno, jestli je to vážné, mě skoro zavraždil pohledem. "Vždycky je to vážné, vždyť je těhotná, u Merlina!" kdyby slova zabíjela, jsem zabita osmi ranami ostrým nožem. A tak doufám, že už je ti dobře, protože jinak zase nebude s tvým drahým chotěm řeč. A pokud je ti skutečně lépe, dovol jedné staré ženě, aby ti řádně vyčetla, že ses za ní nezastavila. Slíbila jsi, že kdykoliv půjdeš za Severusem, zastavíš se navštívit jednu starou přítelkyni, která je zaklíněna mezi usmívajícím se Brumbálem a prskajícím Severusem. Takže má milá, jakmile ti bude lépe, očekávám tě u sebe v ředitelně a žádné výmluvy.
Těším se na tebe, Minerva.


Hermiona odložila list na stůl. Tak s McGonagallovou jsou přítelkyně, to by jeden neřekl, ale už ani neplýtvala síly na to, aby se podivovala. Docela si dokázala představit svého muže, jak běsnil v ředitelně, i když trochu nechápala, co myslela McGonagallová tím, že je sevřená mezi Brumbálem a Severusem. Vlastně ani netušila, jestli Brumbál zemřel, nebo jen odešel na odpočinek. Její manžel o něm příliš nemluvil, což bylo zvláštní, vždycky měla za to, že měl starý ředitel pro profesora lektvarů slabost.
Ze zadumání ji vytrhl Alfréd. „Máte návštěvu, madam.“
„Návštěvu?“ Vůbec neslyšela, že by někdo klepal nebo zvonil. Přitáhla si župan blíž ke krku a chtěla majordomovi říci, že na žádnou návštěvu teď není připravená, ale nedostala k tomu příležitost.
„Nazdar švagřinko.“
Protočila oči, tohle oslovení mohlo přijít od jediné osoby. „Severus není doma,“ odvětila místo pozdravu. Měla pocit, že takhle s touhle ženou mluví.
„Já vím, jdu taky za tebou.“
„Za mnou?“ podivila se a ani nekomentovala fakt, že Jean shodila z ramene ruksak a bez dovolení usedla na židli vedle Hermiony.
„Mátový čaj, jako vždy, paní Jean?“
„Ano, Alfréde, děkuji.“ Alespoň má základní vychování, pomyslela si Hermiona. Napadla jí i otázka, jestli tahle žena nemá na panství nějaká dědičná práva, ale v další chvíli byla i tato myšlenka ubita. „Jde o Severusova zubaře.“
Zarazila se. Hlavou jí proletěla myšlenka, že přeci v kalendáři měla nějakou poznámku o zubaři, ale v podstatě jí vůbec nebrala na zřetel. „Prosím?“
„O jeho zubaře, zase tam nebyl.“
„A?“
„Musíš ho donutit, aby tam šel.“
Zamrkala. „Zcela upřímně si myslím, že to zvládne sám. Přeobjednat se a dojít si k zubaři, určitě mě u toho nepotřebuje, abych ho držela za ručičku.“
Jean se pozvedl pravý koutek a Hermiona si už myslela, že to snad mají v rodině. „Tvá amnézie je očividně hlubší, než jsem si myslela, protože jinak není možné, aby sis tohle nepamatovala.“
Nechápala vůbec nic.
„Severus se bojí zubařů.“
„Velmi decentně řečeno,“ neodpustil si Alfréd polohlasem k Hermioně, když před Jean stavěl čersvou zalitou mátu.
„Ano, správně bych měla říci, že je z něho posrán strachy, ale ani tento výraz by dostatečně nedefinoval problém.“
Na jednu stranu se chtěla ohradit, co si to dovoluje říkat takové věci v jejím domě a ještě k tomu o jejím manželovi. O manželovi, který se nebál dělat špeha dvěma stranám, který se nebál Voldemorta, Smrtijedů a nejspíše ani smrti. Už už chtěla vyskočit, tedy spíše se vyvalit ze židle, ale když si uvědomila, že Alfréd na Jeanino obvinění nijak nereaguje, dokonce se ani necítí dotčeně, nechala pánev zase zapadnout do polstrování židle.
„To jako vážně?“
„To jako vážně,“ přikývla Jean. „Nevím, co s ním provedli, když byl malý, ale co vím, tak mu vždycky vyletěl krevní tlak, jen slyšel slovo zubař. Aby se jim vyhnul, tak už kdysi na škole uvalil na svoje zuby stagnovací zaklínadlo, čímž si chtěl zajistit, že bude mít pokoj.“
„Ale stagnovací zaklínadlo přeci zubům vůbec nepomáhá,“ zamračila se na ni Hermiona. „Vždyť to v podstatě jen… pokryje ty zuby, aby nebylo vidět dovnitř. Dokonce bych řekla, že se ty zuby pod ním musí ještě rychleji kazit.“
„Chytrá,“ přikývla Jean uznale. „To se samozřejmě taky stalo. Takže drahému bratrovi nebylo asi čtyřicet a už měl zuby žlouťoučký jako babská ranní moč.“
Merline, to přirovnání…
„Nemluvím o bolestech, zánětu a zubu moudrosti, který nevím, co u mého bratra pohledával, ale dral se mu z dásně směr malý lícní sval. A v tu chvíli ses objevila na scéně ty, udělala jsi velký objev toho stagnovacího kouzla, potom ještě větší scénu, ale nebylo to nic proto tomu, co vyváděl Severus, když jsi sem přitáhla zubního lékouzelníka a řekla Severusovi, ať se posadí. Upřímně se divím, že Norry… ten lékouzelník… nevzal nohy na ramena nebo odsud neodskákal zakletý jako hrnec s ušima. Každopádně jsi ho donutila si do toho křesla sednout a drahého Severuse čekalo pět hodin v zubařském křesle, aby dali dohromady tu paseku, kterou si tam dvacet let pěstoval. Nemusím ti vyprávět, že nás pak obě značně proklínal. Norry mu na zuby uvalil kouzlo, které udržuje zuby v přiměřeně dobrém stavu, ale to kouzlo se musí každé tři roky obnovovat. A jsme tam, kde jsme začali.“
„Takže to kouzlo teď vyprchá a Severus k tomu zubaři zapomněl zajít.“
„Prdek zapomněl, prostě se tomu vyhýbá. Prachsprostě se tváří, že se nakazil tvojí amnézií a odmítá tam jít, sama jsem mu to připomínala.“
Severus Snape, který se vyhýbá doktorům. Představila si ho, jak se schovává pod dekou a doufá, že ho nikdo nevidí, ale ta představa byla naprosto stejně absurdní. „A po mně chceš…?“
„V úterý sem Norryho přivedu, večer v osm. Ty zařiď, aby tvůj drahý choť byl doma a aby neutekl.“
„To ho mám připoutat k posteli?“
„Pokud to má rád, tak proč ne…“
Vážně z toho právě udělala infantilní sexuální narážku?
„… ale myslím, že kdybys využila své ženská zbraně, mohlo by to jí i bez pout. Musím do práce. Měj se, švagřinko!“
Žena se sama vyprovodila a zůstalo po ní podivné ticho, jako když z oblohy odpluje bouře. „Vím, že posloucháte.“
Alfréd se vynořil z přítmí velkého sálo jako duch. „Madam?“
Promnula si spánky. „Je to pravda? To co říkala…?
Přikývl. A po odmlce dodal. „I když popis, který zde slečna Parkrová podala byl značně… nedostatečný.“
Ušklíbla se. „Jestli tohle byl nedostatečný popis, nechci vědět, jak vypadala realita.“
„To nejspíše uvidíte v úterý.“
V duchu zaúpěla, vůbec se jí do takové akce nechtělo. „Proč já?“
„Protože jste asi jediná, kdo ho dokáže přesvědčit. V podstatě to tehdy pán podstoupil pouze a jenom pro vás.“
Kvůli mně… Nejspíše to měla být lichotka, ale Hermioně to přišlo jako velký balvan, který na ni někdo hodil a řekl nes! „Ale proč já? Vždyť já o tom vůbec nic nevím, svého manžela v podstatě neznám a mám ho přemlouvat? Jak? A proč to neudělá Jean?“
„V tomto ohledu by působení slečny Parkrové nebylo příliš užitečné.“
„Proč?“
„Protože by jistě zazněla věta: „Táhni k čertu a neotravuj“ a tou by se problém jen těžko vyřešil.“
„Severus by řekl k čertu?“
„Omlouvám se, to byla pouze parafráze. Výchova ve starokouzelnické rodině mi brání použít jazyk, který by jistě zazněl.“
Povzdechla asi. Ano, měla neblahý pocit, že ačkoliv měl Severus sestru očividně rád, dokázal jí vracet její otevřenost a nevybíravost slovníku. „Takže co mám dělat? Mám za ním jít a přemlouvat ho, aby se nebál zubaře?“
„To by asi nebylo nejvhodnější, nejsem si jistý, zda by tato snaha neměla opačných následků.“
„Tak co mám…?“
„V úterý zařiďte, aby byl doma.“ To jí výrazně pomohl. „A potom buďte s ním.“

***

…buďte s ním…
Hermioně zněla ta slova v hlavě, zatímco se ďoubala v zubech a přemítala o vlastním strach, o kterém se v noci utvrdila, a manželově strachu, který teprve objevila. Na stehně jí ležela další z jejích knih, která tvrdila, že je její spoluautorkou, ale ač ten právní rozbor poválečných zločinů byl jistě zajímavý, nedokázalo to ukrást celou její pozornost. I proto svoji zrzavou kamarádku uvítala nechápavým a trochu zastřeným pohledem, když se náhle objevila v salonku.
„Čau.“
Ticho.
„Ehm, promiň, Ginny, ahoj… ahoj…,“ začala se zvedat z křesla, ale měla pocit, že je to je den ode dne těžší. „Uf, sotva se valím.“
„Věř mi, dokud jsi schopná se zvednout sama, tak je to ještě v pohodě,“ objala ji kamarádka a lehce políbila.
„Co tu děláš?“ usmála se na ni Hermiona a Ginny jen zvedla obočí.
„Pozvala jsi mě?“ nadhodila.
Pozvala? Oh, jistě. Vždyť si před pár dny psaly. To už to tak rychle uteklo? „Ehm, promiň, já… jsem trochu mimo, úplně jsme na to zapomněla.“
„Zapomněla? Před pár dny jsem měla pocit, že jsem tvůj jediný přístav v moři manželského zoufalství a teď na mě zapomeneš?“ S úsměvem si odfrkla. „Copak se stalo?“ Měla pravdu, když ji viděla naposledy, měla chuť se jí chytnou a už nepustit, byla jediným pevným bodem v tom příšerném vesmíru, ve kterém se ocitla. Ale od její návštěvy se toho událo tolik, že ani nevěděla, co všechno přesně. A to neuběhlo víc než pár dní. Kolik vlastně? Jak dlouho už trávila v tomhle alternativním vesmíru, kterému teprve nyní začínala, byť pozvolna, přicházet na chuť.
Netušila.
Dny jí splývaly a když nebyla nutná chodit do práce a sledovat čas, doba se smrskávala a roztahovala dle libosti.
„Co manžel?“ zeptala se nakonec Ginny, která její mlčení brala jako nerozvahu.
„Severus? Nic zvláštního.“
„No asi něco ano. Minule jsi odmítala byť jen myšlenku na jeho jméno a teď už mu říkáš Severus, asi se vážně něco změnilo. Vzpomněla sis na něco?“ v hlase jí zněla naděje.
Musela ji však zklamat. „Ani ťuk. Ostatní mi vypráví, co se dělo, ale… vůbec nic. Ani mi nepřijde, že bych to prožila. Žádné útržky, žádné povědomé věci… nic. Jako bych žila cizí život.“
„Ono se to zpraví.“
„A co když ne?“ To bylo to, čeho se děsila nejvíce. Ne tohoto světa, o něm zjišťovala, že by se s ním dokázala smířit, ale té mezery. Sedmileté propasti, kterou nikdy nezaplní ani nejlepší vypravěč. „Poslochám, skládám dohromady střípky, co mi kdo řekne, ale stejně mám pocit, že mi někdo vypráví život někoho jiného. „Je bezva poznat Draca i z jiný části, než když byl osina v zadku, ale když vypráví, jak jsme si po slovníkách nechávali psaníčka, zní to prostě nereálně.“
„Takže už ses s Dracem potkala?“
„Vy si taky tykáte?“
Smích. „To si piš, že jo. Při nejmenším ze svatby, měl jít Severusovi za svědka.“
„Měl?“
„Nakonec mu šel Remus. Řekněme, že to Draco… malinko přehnal s rozlučkou předchozí den. Což Severus s Remem taky, ale Rema zachránila jeho vlkodlačí krev a Severuse pud sebezáchovy, protože bys ho zabila, kdyby fofrem nevystřízlivěl.“
Hermiona nevěřila vlastním uším.
„Tedy, možná to byl spíš matčin driák, který do něj nalila, když jsme ho ráno objevili.“ Zrzka se zahihňala, asi si vzpomněla i na nějaké další detaily, o kterých byla Hermiona přesvědčená, že je nechce slyšet. „Ehm… věř mi, každý raději vystřízliví, než aby musel vypít druhou dávku.“
Hermiona nad tím jen vrtěla hlavou. Napadlo jí, že by se měla zeptat, co bylo dál, jaká byla jejich svatba, ale ta otázka jí nějak nešla přes pusu. I kdyby jí Ginny sebekrásněji popsala její svatební den, stejně by jí to zřejmě nic neříkalo. Podívala na prsteníček levé ruky. Snubní prstýnek se lehce zaleskl ve světle slunce, ale její mysl stále pořádně nechápala, jak se tam dostal.
„Jak se má Harry s Ronem?“ zeptala se nakonec úplně mimo mísu. „Nemáš o nich nějaké nové zprávy?“
Zavrtění. A potom pokrčení ramenou. „Nové moc ne. Ozval se Charlie, jak se mají, že se blíží sezóna páření. Že to vypadá na dobrý rok. A že Ron pozdravje, to je asi všechno. Dopis mu prý došel, ale odepíše, až bude čas. Znáš Rona, nikdy ne dopisování moc nebyl.“
„Napsala jsem Harrymu další dopis.“
Povzdech. „Mio…“
„Prostě mi chybí!“ odsekla naštvaně a zároveň se slzami v očích. „To by mu vážně blížilo, kdyby odpověděl na jeden dopis?“
„Neodpovídá. Nikomu. Napíše na narozeniny, na Vánoce. Že přeje vše dobré, že žije… ale nic víc.“
Popotáhla. „Já prostě nechci, aby to takhle skončilo.“ A potom už se slzy rozkutálely, tiše a nezkrotně. Zrzka ji pevně objala a pokoušela se ji uklidnit. Sama však nevěděla, že ona není ta, která by ten proud slz mohla zastavit.

***

Podruhé už šla do Bradavic oficiálně. Nahlásila to Seversovi, který samozřejmě argumentoval, že by ještě měla ležet, ale po jejím skeptickém pohledu to raději vzdal. Ohlásila se u ředitelky a když před polednem stoupala po schodišti k ředitelně, pořádně funěla.
„U Merlina, ty schody snad za mě byly kratší,“ brblala si pro sebe a promnula si kříž. Před vstupem do ředitelny se zastavila a řádně se vydýchala, aby nevstoupila před McGonagallovo jako funící lokomotiva. „Dobrý den, paní ředitelko.“
„Hermiono!“ usmála se na ni žena zpoza velkého stolu, za kterým vždy vídala pouze Brumbála. Překvapily jí změny, které v ředitelně proběhly, překvapilo ji oslovení od její bývalé profesorky, ale úplně ze všeho nejvíce ji překvapilo, jak žena zestárla.
Strašně zestárla. Sedm let v jejím životě, sedm let v dospělosti Ginny i lehkém stříbře jejího manžela, znamenaly hluboké vrásky ve tváři této ženy. Alespoň že její chůze zůstala jistá, i když ne tak svižná jako bývala. „Vítám tě tady!“ chytla ji za paže a široce se na ni usmála. I když se objevil záblesk nejistoty. „Poznáváš mě, že ano.“
„Samozřejmě. Samozřejmě, paní profesorko.“
„Už dávno nejsem tvoje profesorka, Hermiono. Minerva, ano? Posaď se. Čaj?“
„Neměla bych…“
„Já vím, neměla bys černý čaj, zázvorový jako vždy?“
Asi sem skutečně chodila často, pomyslela si, když se před ní objevil šálek se zázvorovým čajem, med a citrón, přesně tak, jak to měla ráda.
„Jak se máš?“
Běžná otázka, ale Hermiona zjišťovala, že na ni začíná být alergická, protože na ni v podstatě neexistovala odpověď.
„Jak rostete?“ dodala Minerva vzápětí, za což jí byla vděčná.
„Dobře, alespoň doufám,“ položila si ruku na břicho. „I když si pořád ještě zvykám.“
Pozvednutí oboří zpoza hranatých brýlí. Nebylo to stejné jako u Brumbála, ale ten pohled se snad dědil s ředitelským křeslem.
„Je nezvyk, když je vám sedmnáct a nejednou se proberete a jste v sedmém měsíci, ještě si zvykám.“
„Vzpomínky stále nic?“
„Ne.“ A už jí opravdu unavovalo se o tom pořád bavit. „Chtějí počkat, jestli se to spraví samo. Léčitel mi doporučil i nějakého odborníka, ale ten se neměl čeho chytit. Kdybych měla alespoň něco… záblesky, od kterých by se dalo odrazit.“
„Takže ty si vůbec nic nepamatuješ?“
„Nic, od šestého ročník nic.“
Minerva si povzdechla. Zamíchala vlastní šálek a zamyslela se. „Vlastně ti troch závidím.“ Nechápala, ale podle toho pohled.
„Válka?“
„Věř mi, že bych raději na ta léta také zapomněla, když by to šlo.“
Ginny se jednou vyjádřila obdobně. A ani Severus na tohle období nerad vzpomínal. Konstatování o konci, o vítězství a obětech, ale víc nic. Ráda byla ještě příliš čerstvá.
„I když vím, že tys měla v té době i pár příjemných okamžiků,“ prolomila ředitelka ticho a v očích se jí troch zalesklo. Trochu, ale i tak Hermiona zrudla v tvářích.
„Ehm… věděla jsi o nás tehdy? O mně a o Severusovi?“
„Ne, v té době ne. Tedy v době, kdy jste byli ještě studentka a profesor, protože to mi věř, že bych zasáhla.“
To chápala. A divila se, že to skutečně nikdo neudělal. Nebo o nic doopravdy nikdo nevěděl?
„To až později se to provalilo. Dobře, tušila jsem, že Severus někoho má, byl mnohem méně popudlivý, spokojenější, řekla bych, ale myslela jsem si, že to je třeba někdo z Prasinek nebo tak. Opravdu mě nenapadlo, že by si začal se studentkou, o to méně s tebou.“
Zamračila se. „Proč ne se mnou?“
McGonagallová se zasmála a podle toho hrdelního smíchu Hermiona pochopila, že i přes vrásky je tahle žena ještě plná síla. „To nebyla urážka, naopak. Přišla jsi mi na Severuse příliš… jak to říci… dominantní? To není ten správný výraz. Příliš svobodomyslná… příliš energická… příliš drzá… příliš…“
„Příliš nebelvírská?“
„Možná i tak by se to dalo nazvat. Popravdě jsem si vždy vedle Severuse představovala trochu povolnější ženu. Nějakou, kterou by mohl chránit a zároveň tak trochu ovládat, protože co si budeme povíat, Severus je dost dominantní muž. Je zvláštní, že si vybral někoho, s kým si je rovnocenný, i když to často vede k neshodám. Nebo i k tomu, že musí někoho poslouchat, o čemž jsme se přesvědčili i v okamžiku, kdy to na vás dva prasklo. Tedy, v podstatě jste to na sebe napráskali.“
„My dva?“
„Ano, ani na to si nevzpomínáš?“
„Ne.“ U Merlina, to to měla opakovat znovu a znovu. „Nemám jedinou vzpomínku. Všechno, co vím, vím z vyprávění. Od Ginny, od Remuse, od Alfréda – to je náš domovník -, od Draca… jsme přátelé, kdo by to byl na škole řekl, že? A pak také od Severuse. Ten se mi snaží vyprávět asi nejvíc.“ A už jsem i ochotná poslouchat.
„Severus vypráví, to je poměrně zajímavá představa, většinou neřekne víc než deset slov.“
„Ano, naposledy mi vyprávěl o nějakém trestu, který jsem u něho měla a nadýchala jsem se tam Smrdůtky australské a potom jsem mu pozvracela boty.“ Zahihňala se, tohle byla její nejoblíbenější část celého příběhu.
„Merline,“ zabořila Minerva tvář do dlaně.
„Hups, to jsem asi zmiňovat neměla, že?“
„O to nejde, neříkáš mi nic nového. Jen tohle je jedna ze vzpomínek, kterých se já chci raději zbavit.“
„Proč?“
„Vyprávěl ti Severus i to, co následovalo?“
Zavrtěla hlavou. Minerva si jen povzdechla, upila z hrnku a dala se do vyprávění.

***

„Dále.“
Dovnitř její kanceláře vklouzly nejistě dvě dívky, Brownová a Patilová, a zavřely za sebou dveře. „Dobrý večer, paní profesorko, měla byste chvilku?“ zeptala se jedna z nich nejistě.
„Samozřejmě, o co jde?“ pokynula jim k židlím a trochu se zamračila, její dlouholetý profesorský čich něco větřil. Obě dívky se na sebe nejistě podívaly a přešláply. „Posaďte se.“
Usadily se, ale stále mlčely.
„Tak o co jde? Ven s tím.“
Nakonec to byla Levandule, která promluvila. „Víte… my… my máme strach o Hermionu.“
„O slečnu Grangerovou? Co je s ní?“ Proběhla v hlavě poslední dny, jestli zaslechla nebo si všimla něčeho zvláštního ve spojitosti s touto studentkou, ale na nic nepřišla.
„Víte, ona… ona… no, my to nemůžeme říct na jisto, ale… no víte…“
„Myslíme si, že je těhotná,“ dodala za ní Parvati.
V kabinetu nastalo ticho. McGonagallové ztuhly prsty v papučích a trochu ji zamrazilo v zádech, ale o tom se nikdy nikdo nedozvěděl.
„No. Asi tak,“ dodala Levandule.
„A jak jste k tomuto poznání dospěly?“ zajímala se profesorka klidně, i když už v tuhle chvíli jí v hlavě šrotovala kolečka na plné obrátky. Merline, co když to je pravda? Takže to bude rozhovor s Hermionou, potom s Poppy a s Brumbálem. Potom další rozhovor s ní… určitě nebude chtít říci, kdo je otec… a potom s otcem… Merline, doufám, že to bylo dobrovolné… kdyby to bylo znásilnění… ne, ne, ne! Merline, jen to ne! A toho papírování. Úúúúú…!! Klid! Klid! Ještě není nic jisté!
„No víte, ona už několik dní každé ráno bli… zvrací…“
„… a je úplně bílá, sama jste si toho všimla.“
Ano, na hodině byla pobledlá, ale to ještě přeci…
„A skoro vůbec nechce jíst, tvrdí, že by šla zase zvracet.“
„Nejdřív nám řekla, že se u Snapea… u profesora… nadýchala nějakých zplodin…“
„U profesora Snapea?“ zamračila se profesorka.
„Ano, chodí k němu na tresty.“
„Opět?“
„Stále,“ vyhrkly obě dívky najednou. „Už přes měsíc.“
Minerva si povzdechla a na svůj seznam připsala další nutný rozhovor. Merline, a to se těšila na klidný týden. „Dobře, zapomeňte na profesora Snapea, s tím si to ještě vyřídím.“
Dívka si vyměnily nejistý pohled. Mnuly si ruce a očividně se jim nechtělo říci, že… „No… ehm… víte… ono to s profesorem Snapeem, tak trochu souvisí…“
Oh, Morgano, jen to ne!
„Víte, my jsme včera šly z hodině Věštení. A profesorka Trelewneyová nás zrovna učila věštit z…,“ chtěla se Levandule rozpovídat, ale naštěstí ji její spolužačka kopla do kotníku. „No, zkrátka šly jsme z Věštění, když jsme náhle uviděly Hermionu, jak jde do chodby ke sklepení. Bylo nám to zvláštní, tomu místu se chtějí všichni vyhnout a když jsme se přikradly blíž… tak… tak jsme…“
„Tak jste co?“ pobídla je Minerva.
„Viděly jsme profesora Snape, jak podává Hermioně nějakou lahvičku, že prý jí potom bude líp.“
„A taky se jí strašně omlouval, že jí je špatně, zvlášť, když to je celé jeho chyba, že prý měl dávat větší pozor.“
Merline, za co?! Jen její čest ji zabránila začít mlátit hlavou do desky stolu.
Zhluboka se nadechla a snažila se zachovat klid. Jenže vnitřní klid se na ni vykašlal, přímo viděla, jak na ni mává zpovzdálí. Zatnula prsty u nohou zabořených v papučích a vrzla zuby. „A co ona na to?“
Pokrčily rameny. „Prý je to její vina. Prý si měla dávat větší pozor a následky si musí odnést sama…“
„A potom?“
„Potom zazvonilo.“
Minerva zatnula pěsti, sevřela zuby. Odečítat mé koleji body, budiž… ale prznit moje studentky, to už si dovoluješ moc, Severusi!
„Dobře, dámy, mnohokrát děkuji za upozornění. Ale dámy, prosím, jedná se o delikátní záležitost, tak prosím… jazyk za zuby,“ vyprovodila je ze dveří. Jakmile však za nimi zavřela, věděla, že dnes večer si svého oblíbeného Vivaldiho nepustí.


***

„Merline, co si to ty holky zase vymyslely?“ vydechla Hermiona překvapeně.
„Nic si nevymyslely, skutečně to tak všechno bylo. Jen byl důvod trochu jiný, než si všichni mysleli. Hned druhý den jsem si tě pozvala na kobereček. Byla jsi pořádně pobledlá, roztřesená a jakmile jsem nalila silný ovocný čaj, vypadlo to, že se mi tam složíš. Z té vůně.“
„Počítám, že ten čaj jsi tam měla naschvál.“
Minerva se usmála. „Jak jinak.“
„A potom přišel rozhovor na téma „děvenko, proč jsi tak bledá?“
Starší žena přikývla.
„Nemyslím si, že jsem něco řekla.“
„Neřekla, zapírala jsi, jak to jen šlo. Tak jsem se potom snažila změnit taktiku. Vzala jsem tě do ředitelny, kde vedl Albus podobný rozhovor se Severusem.“
„Merline,“ vydechla Hermiona opět. Merlin se však jen pochechtával zpovzdálí.

Ani Severus neřekne všechno... :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek