Blesk
Povídky - Harry Potter


Kdo po sobě zanechal stopu a komu věnuji tenhle dílek: agata, dablinka, Fido, Garis, GwenLequir, Chavelierka, Jiťa, Lady, lensha95, Lilly Potter ml.,Lucilla, nadin, smack a Zuzule.


17. Hromy, blesky

Probudil ji hrom.
Vytrhl ji z hlubokého spánku, a tak sama chvíli zmateně přemítala kde je a jak se tam dostala. Teprve poté si uvědomila, že je ve svém pokoji pro hosty, panuje noc a venku zuří…
Blik.
Křáp.
… pořádná bouřka.
Srdce se jí rozbušilo, ještě chvějící se z náhlého probuzení, i dítě v jejím nitru se nějspíše otřáslo, protože se jí sevřely útroby. Nesnášela bouřky. Nesnášela. Nesnášela! NESNÁŠELA!
Ozvalo se další zahřmění a tentokrát to bylo rozhodně z mnohem větší blízkosti než před chvílí.
Hermiona slabě vykřikla a schovala se pod peřinu. Bylo to dětinské, ale ona bouřky opravdu neměla ráda! Tedy přesněji řečeno z nich měla panickou hrůzu. V jejím věku by to sice bylo směšné, ale u ní za to mohl jeden zážitek z dětství.

***

Když jí bylo něco okolo pěti šesti let, probudila ji jednou v noci strašná bouřka. Kolem domu se blýskalo a jeden hrom stíhal bez přestávky druhý. Schoulila se pod peřinu a doufala, že tak unikne jak děsivým ranám, tak tě podivným stvořením, které blesky vytvářely na stěnách. Nestalo se tak… stále byl slyšet jeden hrom za druhým a i přes látku peřiny viděla míhající se světla. Vyděšeně vykoukla zpod peřiny a snažila se přesvědčit sama sebe, že v pokoji opravdu žádná strašidla nejsou! Vždyť maminka vždy říkala, že…
Prásk!
Dívka vykřikla, když jediný poryv větru otevřel okno dokořán s takovou silou, že se okenní výplň roztříštila o roh skříňky. Vyděšené dítě s výkřikem vyskočilo z postele a vyběhlo z pokoje jako by mu za patami hořelo. Proběhlo tmavě vyhlížející chodbou a vběhlo do ložnice, připraveno schoulit se k mámě do bezpečné náruče. Jaké zděšení ho čekalo, když zjistilo, že postel rodičů je nerozestlaná a prázdná.
Se zoufalým výkřikem vyběhla malá Hermiona na chodbu, ale nikdo ji neslyšel. Celý dům byl prázdný a jedině další ozvěna hromu jí byla odpovědí. Z posledního pudu zoufalství sáhla na vypínač, ale jen proto, aby zjistila, že vypadl proud. Už s pláčem vběhla zpátky do pokojíčku, popadla svého oblíbeného medvídka a se strachem se schovala pod postel rodičů, kde ji za několik desítek minut plačící našli ustaraní rodiče, kteří byli pomoci staré sousedce od vedle doufajíc, že dcera bouři zaspí.


***

Od té doby nesnášela bouřky. I když už dávno věděla, že žádné přízraky se po stěnách nepotulují, i když věděla, že jí hrom nezboří postel, něco zakořeněného hluboko v ní jí nedalo klidu. V Bradavicích to řešila tak, že si vlezla k nějaké ze spolužaček, které věděly o jejím strachu, nebo se to prostě naučila probdít, dokud bouře neskončila. Ale teď…? Byla na pro ní téměř cizím místě a i přes těžké závěsy a zavřené okno se k ní donesly všechny hromy, které kamenný dům ještě několikrát zesílil a zopakoval.
Zachumlala se do peřin a chtěla usnout, ale nedokázala to… nešlo to.
S dalším silným zahřměním kdesi těsně nad domem vyskočila z postele a vydala se z pokoje. Třásla se, když procházela chladnou chodbou, která jí s odrazy blesků připadala ještě děsivější než obvykle, ale šla dál se sklopenou hlavou, aby neviděla žádné přízraky potulující se po stěnách. Ale co když se sem zatoulá něco z východního křídla? Nějaká temná magie, nějaké stvoření kvůli kterým se tam neodvažují ani skřítci… co když se teď něco plíží za ní a až zase zahřmí, tak se to na ni vrhne, aby ani její výkřik nebyl slyšet. Co když…
„Kampak?!“
Hermiona vykřikla a vyskočila snad metr nad zem. Jednou rukou si chytla břicho a druhou přiklopila ústa, když zjistila, že to byl jen obyčejný obraz nějakého významného vědce. Ten se tvářil kajícně. „Omlouvám se, nechtěl jsem…“
Neposlouchala ho, v tu chvíli už si to vyděšeně pelášila do společné ložnice. Přede dveřmi se trochu uklidnila, rozhlédla se, jestli ji něco nesleduje a rychle vklouzla dovnitř. Ani tam však nenašla klid. Závěsy byly rozhrnuté a velké okno otevřeno dokořán, opatřené pouze kouzlem, aby dovnitř nemohl dopadat těžký déšť, ale i tak… Hromy rezonovaly mezi stěnami a blesky osvětlovaly stěny jako velké fotoaparáty.
Tak tady klid asi nenajde. Z hrdla se jí vydral slabý vzlyk.
Severus, který až do té chvíle ležel s mírně podepřenou hlavou a hleděl ven, se otočil a hned jako by do něj hrom uhodil. „Hermiono?! Děje se něco?“ vyzvídal vyděšeně, když ji viděl třesoucí se u dveří.
„Nic,“ hlesla. „Já jen...,“ co měla říct? „mohla bych k tobě? Prosím?“ špitla a z jejího hlasu byla znát zoufalá prosba.
Její manžel jí chvíli pozoroval a nejspíš se ujišťoval, že v tom není nic vážnějšího, než strach. Poté přikývl a mírně odkryl deku vedle sebe. „Samozřejmě, pojď…“
Snad se strachem, že by si to mohl rozmyslet, mu okamžitě vklouzla pod paži s peřinou a přitiskla se do jeho teplé a snad i bezpečné náruče. Teprve nyní si snad mohla dovolit uklidnit se. Severus jí pozoroval, jak zrychleně dýchá a cítil, jak jí zběsile bije srdce, které se jen pozvolna uklidňovalo.
„Promiň,“ šeptl a přikryl jí, „zapomněl jsem, jak jsi nesnášela bouřky, když jsme se poznali.“
Lehce se zamračila. „Copak já už se jich nebojím?“
„Ne,“ ušklíbl se. „Už jsem tě to totiž odnaučil,“ pochválil se šeptem, složil si polštář pod hlavou a lehce jí k sobě přitiskl. Dívka si s jeho přítomností cítila bezpečnějií, ale stále sebou při každém hromu slabě cukala.
„Neboj…“
Aby se cítila ještě bezpečněji, natáhla se na zem, kde se povaloval plyšový medvěd, kterého v posteli našla již první noc, kterou zde strávila. Přitáhla si ho do náruče, ale za jejím ramenem se ozvalo vrčení. „Dej ho pryč.“ Ne rozkaz, ale nabručená prosba.
„Co ti na něm vadí?“ otočila se přes rameno.
Natáhl se přes její rameno a zabodl prst do toho měkkého vetřelce. „Nemám toho tvého Severuse rád!“
„Severuse?“ zvrásnila čelo.
„Jo, tak jsi ho pojmenovala. K mé neskonalé radosti,“ pronesl, ale z jeho hlasu sarkasmus jen odkapával. „A pak jsi jeden večer prohlásila, že když se mnou nebudeš chtít spát... nebo zrovna nebudešmoci, tak mě vyměníš za... tohohle... Za Severuse č.2,“ to oslovení přímo vyplivl, než se na plyšáka zamračeně podíval a pak ho vrátil ženě zpět do náruče.
Zacukaly jí koutky. Jeho nenávist k té nevinné sametové hračce byla úplně hmatatelná. „Od koho jsem ho dostala?“
Zamračil se a znovu zavrčel. „Měl jsem ti tehdy dát sponku do vlasů.“
Ušklíbla se, nedokázala si představit, jak Severus Snape obchází hračkářství a vybírá plyšové hračky. Napadlo jí však ještě něco, co chtěla vědět ještě víc. „A kdy bylo to tehdy?“
Zamyslel se jen na okamžik. „Vánoce. Sedmý ročník.“
„A v tu dobu už jsme spolu... byli?“
Dlouze vydechl, ale spíš proto, že se snažil získat čas. „Popravdě netuším. Myslím, že v té době jsme byli někde na hranici.“
Skousla si ret. Váhala, jestli by se měla ptát na soukromé věci, ale ta otázka z ní vypadla dřív, než se pořádně zamyslela. „Spali jsme už spolu?“
Několikrát přesunul rty ze strany na stranu. „Myslíš, jestli jsme v té době už měli sex.“
„To je snad to samé, ne?“
„To není. Měli jsme jedno období, kdy jsme spolu spali... v křesle, na gauči, potom už i v posteli, ale nespali jsme spolu.“
„Myslíš, že jsme neměli sex,“ vrátila mu.
„Ano, přesně to myslím.“
Nereagovala hned. „A proč jsme spolu spali a přitom... nespali?“ Jemně ji hladil po holé paži a přemýšlel. „Troufám si říci, že v té době už jsme oba věděli, že mezi námi něco je. Něco, co neustále sílilo, protože jsme spolu dělali... spoustu věcí,“ zašklebil se a Hermioan uvažovala, jestli se má ptát, jaké věci to byly. „Ale přesto jsme oba věděli, že to je špatně. Myslím, že tím, že jsme tak dlouho odkládali poslední krok, jsme se oba snažili tvářit, že se nic neděje.“
Přemítala, jestli se má zeptat, kdy nastala změna, ale její myšlenky přerušil silný hrom. Blesk osvětlil místnost skrz otevřené okno a ona se chtěla vpít do muže za zády a zůstat v něm.
„Proč… proč to tu okno takhle máš?“ hlesla.
„Protože miluju bouřky,“ odvětil prostě.
Nechápavě se na něho otočila. „Jak je někdo může milovat? Mě děsí…“
„To máš kvůli tomu zážitku z dětství. Jinak jsou fascinující,“ podotkl a lehce jí odhrnul pramínek vlasů z čela.
„Jak víš o tom, co se mi…“
Lehce se zasmál. „Jak? Jsem tvůj manžel, vím o tobě skoro všechno. A ke všemu… je na čase tě toho strachu zbavit. Vždyť jsme se přeci v jedné bouřce o dost líp poznali.“
„Cože?“ nechápala a byla tak vykolejená, že jí ani nevadilo, když se lehce dotýkal jejích vlasů.

***

„Tak slečno Grangerová, uděláme si dnes menší výlet,“ pronesl Snape, když si jako každý den jejího trestu sedla na své místo za stolkem a čekala na svou práci. Srdce se jí zastavilo a mozek se marně snažil přijít na to, co myslí tím - menší výlet.
Naprázdno polkla. „K…kam?“ hlesla vyděšeně.
„Ven, samozřejmě,“ přišla jasná odpověď, když na sebe Snape přehodil plášť a zapnul si ho u krku. „Potřebuji nějaké byliny. A dnes je na to ideální den.“
Dívka ho chvíli pozorovala s pootevřenými ústy a nevěděla, co má dělat. „Ale…ale… venku je bouřka,“ vykoktala jasnou skutečnost, a proto ještě dodala. „Zmokneme!“
„Od čeho jsme kouzelníci, slečno Grangerová,“ zavrčel profesor a otevřel dveře, aby jí dal jasně najevo, že odcházejí. Ani vlastně nevěděla, jak se jí podařilo donutit nohy k pohybu kupředu. Jen si uvědomovala, že kráčí hradem se Snapem v patách a se strachem podobným zvířeti jdoucím na porážku.
Před vstupní branou cítila, jak na ní profesor použil zahřívací kouzlo a ještě jedno na odpuzování vody a lehce jí postrčil ze dveří. Jakmile viděla tu pohromu, která se děla venku, zkameněla.
„A… a… nezvládl byste to beze mě?“ hlesla.
Snape zvedl obočí jako by se ptal, zda si z něho dělá legraci, a jí nezbývalo než roztřeseně vyjít ven. Automaticky přivřela oči, ale nedotkla se jí jediná kapka.
„Rovně, slečno Grangerová,“ pobídl jí směrem k lesu a jí nezbývalo než se nadechnout a se zaťatými pěstmi i zuby jít. Snažila se na sobě nedat nic znát, ale když se k dešti přidaly vzdálené hromy, i přes svoji napjatost nedokázala zabránit tomu, aby sebou s každou další ranou lehce cukla.
Šli poměrně dlouho, tma okolo jim nedovolovala příliš zrychlit. Snape se chvíli kochal přicházející se bouří okolo než si všiml, že jeho studentka se podivně chvěje. Nejdříve to přičítal strachu a nepříjemné situaci, ale poté si všiml, že to není jediný projev jejího zvláštního chování.
„Zastavte!“ zavrčel a dívka okamžitě poslechla a otočila se k němu. Chvíli jí pozoroval než udělal dva kroky blíže k ní. „Vám je zima?“
„Ne,“ zavrtěla pevně hlavou a podle hlasu by se dalo říct, že nelhala.
„Snad se nebojíte Zapovězeného lesa? Co jsem slyšel, tak jste v něm se svými přáteli byla už mnohokrát,“ podotkl rýpavě.
„Nebojím se lesa!“ ohradila se okamžitě a nakrčila čelo než se o vteřinu později lekla silného hromu až leknutím udělala krok vpřed a… narazila přímo do Snapea. Pomalu zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Vlasy jí začala skrápět voda, jasná známka toho, že z nějakého důvodu přestala ovládat své kouzlo na odpuzení deště. „Já… omlouvám se… já…“
„Bojíte se bouřky?“ zvedl obočí.
„Ne, ne… já jen…“ Cuknutí při dalším hromu její výmluvu useklo. Chvíli jen stála se zavřenýma očima a poté pokořeně přikývla. „Ano…“ Čekání na jeho pohrdavý smích byl strašný, trvalo to celou věčnost… ale nejhorší na tom bylo, že nepřicházel.
Snape vůbec nereagoval dokud k němu nezvadla pomalu hlavu. Měl ruce zkřížené na prsou a měřil si jí zkoumavým pohledem. „Máte k tomu nějaký zvláštní důvod?“ zeptal se nakonec.
Tohle jí docela překvapilo, rozhodně nečekala, že se jí začne ptát… a bez známky pohrdání. „Jeden… jeden zážitek… z dětství,“ dostala ze sebe.
„Proč jste nic neřekla?“
„Nechtěla jsem… abyste… abyste…“
„Abych se vám smál?“ doplnil jí a ona lehce přikývla. „To si o mě opravdu myslíte?“
„Nenávidíte mě… a smál jste už i jiným věcem,“ šeptla. Po téhle větě nastalo dlouhé ticho. Dívka stála se sklopenou hlavou a nevěděla, jestli toho neřekla příliš. Teď jí tu Snape nechá v bouřce na pospas vlastnímu strachu. Nad jejich hlavami to bublalo, mraky se prosvětlovaly mlčenlivými posly bouřky a v korunách stromů to hučelo větrem.
Hermiona opatrně zvedla hlavu od svých nohou a podívala se na profesora. Ale jen proto, aby zjistila, že před ní nestojí.
Zděšení.
Okolo ní byla tma, jen vzdálené probleskování osvětlovalo krajinu a on ji tu nechal samotnou. Samotnou! V bouřce! Opustil ji a nechal ji tu napospas, prostě se vytratil a tíhle se vysmíval všemu, co mu řekla. Mstil se jí samotou v tu nejhorší chvíli, jakou jen mohl a…
Blesk.
Křah!
„Ááá!“ Vykřikla, až nadskočila. A hned vzápětí vykřikla znovu, když zjistila, že Snape nezmizel, jen se přesunul blíž k ní, tedy spíše za ní, vůbec ho neslyšela. Ale v tu chvíli na tom pramálo záleželo.
Vrhla se k němu, popadla ho za zatím suché klopy hábity a kdyby to šlo, zavrtala by se i do něho.
„Grangerová, co bláz…“
„Nenechávejte mě tu samotnou, prosím!“
To si myslela? Že by ji tu nechal vyděšenou a chvějící se uprostřed Zapovězeného lesa.
„Prosím, prosím, prosím… udělám cokoliv, nenechávejte mě tu.“
Povzdechl si. Dnes z toho sbírání bylin asi moc nebude. Neochotně sáhl dozadu pro cípy svého pláště a zabalil do nich chvějící se dívku, nic jiného v tuhle chvíli moc dělat nešlo, ne dokud byla vyděšená jako králík utíkající před tlupou lišek. Třásla se tak moc, až to k té jindy racionální dívce nesedělo.
Opět se zahřmělo, dívka sebou cukla, škytla a vzlykla.
„U Merlina, Grangerová, vzpamatujte se!“ Držel ji v náruči, cítil, jak se chvěje. „Vždyť se nejedná o nic děsivého, jen o silnou separaci kladných a záporných nábojů ve dvou mracích. Mezi těmito mraky pak vzniká elektrický výboj, který se projevuje zábleskem a s tím souvisejícím zvukovým doprovodem.“
Zvukový doprovod se právě ozval a zřejmě přímo nad nimi, protože ve stejnou chvíli pročísl oblohu i blesk. V tu chvíli bylo racionální vysvětlení Hermioně úplně ukradené. Svým tělem se snažila vcucnout do toho profesorova a pokud by to šlo, nejraději by si propíchla uši, aby nic neslyšela.
„Není… je to zlo… samota… Když mě máma nechala doma a odešla… sousedka byla sama a mně se po pokoji rozsypalo sklo… a pod postelí byla zima…“ Pletla páté přes deváté a Severus netušil, co si z toho má vzít. Ale jakmile zaslechl slova jako doma a máma, věděl, že to bude nějaký průšvih z dětství, a na ten byl každý Severus Snape krátký. Alespoň v tuhle chvíli.
„Grangerová, vzpamatujte se…“
„Můžeme se prosím vrátit?“
Váhal. Asi by to bylo nejlepší, ale… u Merlina, vážně byla tahle holka, která se téměř účastní bojů v první linii být odkázána na strach z bouřek. „Ne. Ne, dokud se toho nezbavíte.“
Podívala se na něho, zmoklé vlasy padající do očí, zorničky rozšířené až nadoraz. „Jak…“
Otočil ji zády k sobě a pevně ji držel paže. „Zažeňte tu bouřku.“
„Prosím?“
„Zažeňte ji. Zakřičte ať jde pryč.“
Dívala se na něho, jako kdyby se zbláznil. A asi se vážně musel zbláznit, když do dalšího zahřmění zakřičel. „Jdi pryč!“
Mrkala.
„Teď vy. No tak…“
Připadala si jako cvok. Chvějící se cvok, když znovu zahřmělo. Ale vážně se jí tu nechtělo křičet jako magor, když…
„Dělejte!“
„Jdi pryč,“ houkla.
„Pořádně!“
„Jdi pryč!“
„A ještě jednou!“
„Jdi pryyyyč!“ stále se chvěla, ale kupodivu se opravdu cítila líp, alespoň o trochu.
„… dvaadvacet… třiadvacet…“ odpočítával jí za uchem, než znovu blesklo a zahřmělo. „Neposlechla vás, tak znovu… ať jde pryč. No tak, dřív nebo později vás poslechne.“
„Jdi pryč!“
„… třiadvacet… čtyřiadvacet… pětadvacet… Pořád vás neposlechla, znovu.“
„JDI PRYČ!“
A znovu.
A znovu.
A potom ještě jednou.
„… třicet dva… třicet tři… třicet čtyři…“ Odpočítával už téměř půl minuty a hrom se neozýval, nakonec to jen v vpovzdálí trochu zabublalo. Bouřka odešla, déšť už jen zvlažoval okolí.
„Výborně, bouřka je pryč. Zahnala jste ji.“
Objala se rukama a trochu od něho ustoupila, najednou jí ta blízkost přišla nepatřičná. „Jistě. Vůbec to nebylo tím, že ta bouřka by dříve nebo později stejně skončila.“
„Výborně, vaše racionální já je zpět. Bylo na dovolené?“ nadhodil kousavě.
Odfrkla si,a le nepodívala se na něho, věděla, že se chovala jako hysterka.
„Ze sbírání už dnes nic nebude, tak co kdybychom se vrátili zpět na hrad, už tak jste promoklá jako myš. A já odmítám poslouchat Minervu, že kvůli mně jí chybí na hodině její oblíbené lvíče.“
Přikývla.
„Stačí, že mi nebude věřit, až jí řeknu, že se nebelvírská statečnost projevuje strachem z bouřek.“
Otočila se na něho, v očích zděšení. Chvěla se jí brada, nevěděl, jestli se jí chce brečet, křičet nebo jen není schopná najít ta pravá slova. Ale i tu chvíli si užil.
„To… to nemyslíte vážně…“
„Ne. Skutečně se vyžívám s tom rozebírat fóbie mých žaček s mými kolegy, nemám přeci nic jiného na práci.“ Zněl tak ironicky, že i Hermiona pozvala, že to nemyslí vážně, jen si z ní utahoval. Severus Snape-si-z-ní-utahoval.
„Já… děkuji.“
Už byl pár kroků napřed, tak jen mávl rukou.
„A pamatujte, jakmile se začne bouřitnemusíte řvát, stačí počítat… jednadvacet… dvaadvacet…“

***

„… osmadvacet… devětadvacet…“ počítal, ale překvapovalo ho, že Hermiona se k němu nepřidává jako v předchozích případech. Naklonil se trochu víc, ale zjistil, že jeho žena spí. Unavená děsem a ukonejšená jeho náručí, se Severusem za zády i pevně sevřeným v pažích usnula.
Severuse napadlo, že by měl spát možná jinam, přeci jenom jeho žena dala jasně najevo, že s ním lože sdílet nechce. Ale když si uvědomil, po jak dlouhé době ji má opět v náručí, tak tuto možnost ihned zavrhl. Místo toho ji zachumlal do deky a sevřel v náručí. Vlasy jí ještě pročísl jeho spokojený povzdech, potom už oba spali.
Ráno se probudila Hermiona jako první. Bouřka byla dávno pryč a dovnitř dopadalo slabé sluneční paprsky a tiché cvrlikání ptáčků. Ráda by se otočila, ale zjistila, že jí Severus stále pevně svírá v náručí. Chtěla se od něho odtáhnout, ale poté si uvědomila - proč vlastně?
Po týdnech odstrkování zjistila, že jí ten lidský kontakt strašně vadil a v jeho náruči bylo tak dobře. Z mužova těla sálalo teplo a bezpečí. A vůbec se tam cítila spokojeně.
„Jako malý klokánek u mámy v kapse,“ pomyslela si Hermiona, když se přitiskla k muži ještě blíž. To však byla chyba. Jen ona vteřinová představa Snapa s velkou kapsou na břiše, jak hopká po domě, zapříčinila nezadržitelný záchvat smíchu. Sice se ho na chvíli snažila zastavit, ale po chvíli bublání se začala smát naplno. A nešlo to zastavit.
Ten náhlý příval probudil druhou osobu v místnosti. Nejdřív něco nevrle zabručel, ale pak otevřel oči dokořán. „Hermiono, co je? Děje se něco?“ vyděsil se, protože Hermioniny tlumené záchvaty se daly považovat za vzlyky nebo dokonce křik.
Dívka zavrtěla hlavou a chtěla se odvalit pryč, jenže si neuvědomila, že vedle ní už není postel. Nebýt pohotovosti jejího manžela, ležela by pod postelí a nejspíš rovnou na břiše.
„Hermiono, co děláš!“ vybafl na ni, když ji vyděšeně přitiskl k sobě.
Ona se na něho jen podívala... a zase se začala smát.
Chvíli ji pozoroval a pak i jemu začaly cukat koutky. „Čemu se směješ?“ zeptal se nevěřícně, ale ona nebyla schopná odpovědět. „Čemu se směješ?“
„Kde... kde... kde máš kapsu?“ vysoukala ze sebe naprosto nesouvisle a spustila další salvu smíchu. Věděla, že ta představa je úplně pitomá a že se směje jako ten největší idiot, ale prostě to nešlo zastavit.
Snape jen zvedl obočí a nevěřícně si ji měřil dokud se mu na tváři neusadil nevěřícně úšklebek a nezačal kroutit hlavou. „Ty seš blázen,“ řekl jí, když se pomalu začala uklidňovat. „Ale ani nevíš, jak rád zase slyším tvůj smích,“ lehce jí vzal za rameno a přitáhl si jí blíž, aby jí mohl políbit. Zarazil se, protože náhle bylo po smíchu. Hermiona se neodtáhla, neodstrčila ho, ale přesto přivřela oči trochu jako kdyby čekala, až přejde něco nepříjemného.
Zarazil se a vydechl, zklamaně. Měl by být potěšen, že už před ním neutíká, ale přeci jenom by byl rád, kdyby jeho pokus o polibek manželka nebrala jako nutné zlo. Nakonec se jen předklonil a vtiskl ženě pusu na čelo.
Věnovala manželovi ostýchavý a přesto vděčný pohled.
„Vyspala ses. Alespoň trochu?“
Přikývla. „Potom už jo.“
„Potom, co ses nacpala svému drahému do postele?“ nadhodil kousavě.
„Jo, přesně tak.“ Přitáhla si do náruče plyšového medvěda, čímž dala jasně najevo, kterého drahého má na mysli. Severus se zatvářil, jako kdyby kousl do citrónu. Zavrčel.
A Hermiona zjišťovala, že jí strašně baví ho zlobit.

A hned společná noc... :-D

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek