Blesk
Povídky - Harry Potter


Kdo po sobě zanechal stopu a komu věnuji tenhle dílek: agata, dablinka, Fido, Garis, Charli, Chavelierka, Janina, Jiťa, KatherineStar, kulisek, Lady, lensha95, Lucilla, Maggie, Mumi, nadin, Sandy a smack.


16. Vystoupit z davu

„Nikdy bych neřekla, že ty budeš patřit mezi pány, co si po nocích povídají se sluhy.“
„Doufal jsem, že už jsi poznala, že Alfréd není a nikdy nebyl jen sluha. Stejně jako Ignéz není jen kuchařka.“
„Opravdu tě vychovala?“
„Tak se to nedá říci.“ Pokrčil nohy a opřel si lokty o kolena. Chvíli zkoumal své prsty a přemítal, jak má pokračovat. „Ale řekněme, že vždycky byla ve správnou chvíli na správném místě a vždy dokázala říci tu správnou věc. Nebo mě v tu pravou chvíli proplesknout,“ dodal.
Hermiona se rozesmála a smála by se ještě víc, kdyby se v další chvíli nerozkašlala. „Nějak si tě nedokážu představit,“ pokoušela se popadnout dech, jak tě ohýbá přes koleno. Vždyť od konce školy musíš být o dvě hlavy vyšší, než je ona.“
„Od puberty,“ opravil jí automaticky. Ale ta zrádkyně používala zakázané zbraně – utěrky! Nikdy bych nevěřil, že to dokáže tak štípat.
Představila si Ignéz, jak ho šlehá utěrkou a… nééé… hned to vytěsnila z mysli. „Stejně nechápu, že si na tebe v pubertě ještě něco dovolila.“
„Ještě v pubertě? Věř mi, že jsem od ní dostal i mnohokrát poté.“
Zvedla obočí a zalapala po dechu, proto se rozkašlala. „I v dospělosti?“
Přikývl. „A pamatuji si i naprosto přesně, kdy jsem od ní dostal poslední výprask.“ Severus se divil sám sobě, že se s podobnými věcmi svěřuje, ale tu možnost povídat si s vlastní ženou, by v tu chvíli nevyměnil za nic na světě.
„Kdy?“
„Když jsem s svěřil, že se vídám se studentkou.“
Vykulila oči. Nejenže to muselo být poměrně nedávno, ale… u Merlina, on se s tím někomu svěřil? „Tys jí to řekl?“
„Ne přímo… Něco poznala, něco vytáhla a já…,“ promnul si čelo, „potřeboval jsem to někomu říci. Někomu mimo školu, kdo by mi řekl nestranný názor.“
„A místo toho jsi dostal…“
„Pár pohlavků, vynadáno do pitomců, který myslí nádobíčkem – její slova,“ dodal hned vzápětí, „a nakonec objetí. A ujištění, že i když opravdu jsem pitomec, co myslí nádobíčkem, tak mě nepřestane mít ráda, i když mě zavřu do vězení.“
Hermionu zaštípaly v očích slzy.
„A potom se hodně vyptávala. Myslím, že měla dost strach, že jsi pitomoučká zlatokopka, která se rozhodla přes postel získat lepší studijníí výsledky.“
To si myslelo zřejěm víc lidí.
„Ale nejvíc jí štvalo, že jsem nebyl schopný vysvětlit, jak jsme se dali dohromady.“
„To bych taky ráda věděla.“
„Ale já to opravdu nevím.“ Znovu to čelo, zřejmě si ho mnul vždy, když nevěděl, jak dál. „Byla jsi studentka, nevím, kdy se to změnilo. Vím jen, že jsem se najednou přistihl, že tě hrozně chci políbit. Což mě vyděsilo.“
„A mezitím nic? Jen jedna z davu?“
„Tos nebyla nikdy.“
Zpozorněla.
„Vždycky jsi něčím vyčnívala, byť jen tou tvojí obrovskou, neskonalou a neutuchající otravností.“ Ten popis si vyloženě užíval. „I když je pravda, že si pamatuji na jednu chvíli, kdys dost výrazně začala vyčnívat.“

***

Profesor Snape zamračeně hleděl na pootevřené dveře do svého kabinetu. Pokud si pamatoval dobře, tak zavíral. Ano, po dopolední hodině zavřel sklad a opustil učebnu, takže tu musí někdo být. Ale u Merlina, vždyť nikdo nezná…
…We are the champions - my friends…
Cože? Zdálo se mu to, nebo něco zaslechl?
… And we'll keep on fighting - till the end…
On se mu někdo vloupal do kabinetu a… zpíval si?
…We are the champions…
Pomalu a obezřetně se blížil až ke dveřím do skladu, odkud ten zvuk přicházel.
…We are the champions…
Nakoukl do dveří, ale jenom proto, aby spatřil…
…No time for losers..
…Grangerovou. Jak sedí rozkročená na štaflích a umývá horní poličky skladu. Cožpak o to, sám jí to před pár dny nařídil, ale rozhodně netušil, že se do toho opravdu pustí. A sama. Bez jeho dozoru.
…Cause we are the champions…
A nemá ani tušení, jak úžasný výhled mu touhle svojí polohou nabízí.
… of the world…
„Grangerová!“
Hermiona sebou cukla, až štafle poskočily, ale potom se na něho široce usmála. Usmála? Opravdu se usmála?! „Dobrý den, profesore. Nevadí vám, že jsem začala bez vás?“
„Jak jste se sem dostala?“
Zarazila se. „Včera jste mi řekl heslo?“ nadhodila.
„A to vás nenapadlo nic jiného, než sem přijít a začít se mi tady hrabat?“
„Já bych tomu řekla – pustit se do práce.“
„Nerozebírejte se mnou sémiotiku. Co vás to u Merlina napadlo?“
Lehce se ušklíbla. „Nebyl jste to vy, kdo mi před pár týdny říkal, že i kdybyste už byl zakopaný dva metry pod zemí, tak si odpykám celý trest? Jen to nechci natahovat.“
Severus si zavrčel něco o té její logice a paměti. „Tak pokračujte. Ale příště nezačínejte beze mě, kdyby se vám něco stalo, měl bych to na hábitu já!“
„Nebojte, vím, jak zacházet s přísadami. Nepřičichávám přímo, mám rukavice… a vůbec, většina z těch přísad už ztratila svůj magický potenciál. Jak dlouho jste říkal, že tu nikdo neuklízel?“ nadhodila a vrátila se k práci.
Zavrtěl hlavou a její poslední otázku ignoroval. Nehodlal jí však dovolit mít posední slovo. „Některé přísady s léty svoji sílu znásobují.“
„Tak to tyhle mločí oči musí být zbraň k ovládnutí světa,“ zašklebila se, „ty pamatují snad ještě Merlina. Fuj!“
Zamračil se. Ano, nahoře vzadu neuklízel už skutečně dlouho. Kdoví, jestli někdy vůbec. Sklad v učebně pravidelně, ten uklízel několikrát do roka hlavně kvůli studentům, ale tenhle zadní…
„Vyhoďte to.“
Hodila lahvičku do kýblu pod sebou, který se svým začarovaným dnem pohltil vše, co do něj bylo vhozeno.
„A pokud možno si už nezpívejte,“ dodal kousavě.
„A broukat si můžu?“
„Ne!“
„A hvízdat?“ podívala se na něho nevinně.
Sakra, kde ta žába bere odvahu se s ním takhle bavit? Zamračil se, zkřížil ruce na prsou, ale v další chvíli si uvědomil jednu zásadní věc. Po těch týdnech trestů s touhle žábou asi začínal přicházet o svůj zmijozelský rozum, když mu to její drzé kuňkání nevadí. „Ale opovažte se falešně.“
Opustil sklad a jen za sebou slyšel pohvízdávání nějaké podivné melodie. Nechápal to, všichni ostatní studenti se na jeho trestech snaží být co nejtišší a nejnenápadnější, zatímco ona… a ještě se tváří jako kdyby si to kdovíjak užívala…
Posadil se ke stolu s rozhodnutím začít opravovat, jenže místo toho se přistihl, jak je hledí před sebe a poslouchá melodii doprovázenou cinkáním skleniček. Oproti tomu monotónnímu tichu všedních dní, to byla vítaná změna.
Až do chvíle, kdy se ozvalo bouchnutí a potom dávivé zvuky doprovázející zvracení.
Vypálil ze židle, ale jediné, k čemu doběhl, byla dívka naklánějící se ze štaflí a snažící se směřovat obsah svého žaludku do kýblu.
Jeho první myšlenka byla, že tu holku přetrhne, hned v další chvíli si však uvědomil, že ji musí dostat dolů, jinak slítne a jestli s sebou vezme i všechny poličky s přísadami, tak potěš Merlin!
„Grangerová, slezte,“ podepřel ji, ale dívka se držela štaflí jako klíště a celá se chvěla. „Je jedno, že to pozvracíte všude kolem, slezte, nebo spadnete!“ Chytil jí kolem pasu, Morgana vezmi zákaz nedotýkat se studentů a studentek zvláště. Teď hrozilo, že spadne na tu svoji přemoudřelou hlavinku a on za to ponese odpovědnost.
Nevěděl jak, ale najednou byla dole s hlavou skloněnou nad kýblem. Ještě že tam byl a všechny její pozůstatky nechával hned zmizet, i tak to tam smrdělo dost a dost a to nemluvil o…
Zahleděl se na horní poličku, na lahvičku s tím, co způsobilo její stav. Název na ní byl rozmazaný, víčko opatlané něčím nazelenalým a smrdělo to… jako shnilé maso.
Smrdůtka australská.
Merline, to ne! zaúpěl v duchu. Tohle nebude snadné. Hlavně, že měla tolik rozumu, že lahvičku zavřela a dala na poličku, kdyby ji pustila na zem, zvraceli by oba a všichni ostatní, kteří by sem během dalšího měsíce přišli.
Přiklekl k ní a stáhl ji vlasy dozadu, aby si je neumazala, tedy ještě víc neumazala. Víc v tuhle chvíli dělat nemohl, zvlášť když věděl, že bude zvracet ještě hodně dlouho. A to k lahvičce jistě nepřičichla, kdyby ano ležela by tady a dávila se vlastním žaludkem.
„Smr´ůtka,“ vydala ze sebe mezi dávením.
„Já vím.“
Konečně ze sebe přestala vyhazovat i to, co už v sobě vlastně neměla. Vyprskla poslední slinu a pomalu se nadzvedla. Celá se chvěla, na nohou se neudržela, ruce jí neposlouchaly a v tváři byla bílá jako stěna. Jen z hrdla jí při každém nádechu vycházel podivně kňouravý zvuk.
„V pořádku?“
Vydala ze sebe jen jakési zakňučení. Věděl, že v pořádku není a ještě nějakou chvíli nebude. Jen si ji k sobě přitiskl a čekal, dokud se neuklidní. Nebo jestli nezačne znovu zvracet.
„Pojďte, vezmu vás do koupelny.“ Řekl pojďte, ale musel jí spíše táhnou, nebo nést, nohy jí skutečně neposlouchaly. Nejdřív šli pomalu, ale potom museli přidat, protože její žaludek se opět přihlásil o slovo. Stihli to jen tak tak, aby mohla padnou na kolena a sehnout se nad mísou. A Severusovi nezbývalo, než jí opět stáhnout vlasy a čekat.
Trvalo ještě skoro hodinu, než přestala zvracet i žaludeční šťávy. Věděl však, že v tomhle stavu jí na kolej pustit nemůže. Nakonec jí tedy omyl obličej a dovolil vypláchnout pusu, než ji odnesl na gauč, kde ji položil a zabalil do deky. V tomhle stavu bývá zima. Přičaroval vedle ní kbelík a zmizel ve svém kabinetu, aby se o pár chvíli později objevil s několika lahvičkami.
„Tohle musíte vypít,“ řekl prostě, „i když je mi jasné, že byste to v sobě teď neudržela. Takže to zkusíme po lžičkách. Pokuste se to hned nespolknout, nechte to rozpustit v puse.“
Unaveně přikývla. Měla pocit jako kdyby za sebou měla marathón. Přisedl k její hlavě a nalil jí do pusy první lžičku, ale účinek se dostavil okamžitě. Musela se natočit, aby se zase vyzvracela a tentokrát se nestrefila. Tedy, vlastně ano – na jeho boty.
„Pro… pro –iňte.“
„To neřešte,“ mávl hůlkou a nechal vše zmizet. „Jak je vidět, bude lepší chvíli počkat. Mám vás vzít na ošetřovnu?“
„Ne!“ dostala ze sebe hned. „Nechte mě tu.“ Umřít. „Ležet,“ dodala po chvíli, když zahnala další zvracení.
Přikývl, chápal, že teď musí být strašně unavená a i kdyby ji zvedl, zbytečně by jí zase rozdráždil žaludek.
„Promiňte,“ pronesla za chvíli, „neměla jsem…“
„Neomlouvejte se. Tyhle přísady mají mít speciální uzávěr. Můj předchůdce to očividně nevěděl. A udělala jste správně – nepřičichla jste a nepustila to na zem.“ Šlo nejspíše o první pochvalu, které se jí od něho dostalo, ale byla příliš unavená, než aby si toho všimla. „Půjdu vám udělat něco, aby vám bylo lépe. Budu vedle v laboratoři, kdyby se vám udělalo špatně… bude schopna kouzlit?“
Zavrtěla hlavou.
„Dobře, bouchněte do tohohle,“ změnil hrnek na jakési činely.
V očích se jí objevil strach, snad se i bála zůstat sama.
„Nebojte, uslyším vás.“
Když se o dvě hodiny vrátil zpět, našel ji spící. Možná to tak bylo lepší, alespoň se neudusila vlastními zvratky. Jemně do ní šťouchl. A potom zatřásl. „Slečno? Slečno?“
Pomalu otevřela oči.
„Jak je vám?“
„Lépe,“ vydechla. Z příšerně hrozně se dostala na hrozně.
„To je dobře. Bohužel, prošel jsem své zásoby a protijed jsem nenašel. A Poppy ho bohužel také nemá. Už jsem ho sice začal vařit, ale nebude dřív, než v pondělí.“
Zavřela oči. Nevěděl, jestli únavou nebo to bylo jen mlčenlivé; jen to ne!
„Do té doby vám dám něco na zmírnění, ale i tak vám bude špatně. Je mi to skutečně líto, k téhle přísadě jste se neměla vůbec dostat. Dojdu za vaší ředitelkou, aby vás…“
„To není nutné,“ hlesla. „Je víkend.“
„Jak myslíte. Budete teď schopná se posadit?“
Odhrnula deku a tak jí pomohl do sedu. Trochu se zakymácela, ale dobrá zpráva byla, že tentokrát eho boty zůstaly neposkvrněny. Dokonce vypila i doušek lektvarů, po kterých se jí - skutečně jen trochu - ulevilo.
„V pořádku?“
Přikývla. Nakonec spíš jen pokrčila rameny. V pořádku ještě zdaleka nebyla.
„Bude vás bolet hlava, budete zvracet, mít nechutenství, možná dostanete zimnici. Přes víkend zůstanete v posteli, ale kdyby jste se začala cítit hůř… jakkoliv hůř!“ zdůraznil, „pošlete pro mě nebo pro madam Pomfreyovou. Řeknu tomu Potrovic věrnému elfovi, aby na vás dohlédl.“
Znovu přikývla. Bylo to míň namáhavé, než mluvit.
„Dobře a teď vás doprovodím do věže. Bez protestů, nenechám vás jít samotnou,“ pomohl jí na nohy a společně se vydali do nebelvírské věže. Byla to dlouhá cesta. S mnoha zastávkami.


***

„Pozvracela jsem ti boty? Tomu říkám romantika.“
„Věř mi, že v té době mezi námi ještě o romantiku nešlo. A ještě dlouhou dobu nešlo. Ale byl to… začátek. Nebo možná začátek začátku.“
„A měl ten začátek i nějaké pokračování?“
„No minimálně měl pokračování tenhle náš společný večer. I když dost rozdílný od toho, co asi každý z nás chtěl.“ To poslední si zamumlal spíš pro sebe, a tak doufala, že to zaslechla sama.
„Pokračování?“ dostala ze sebe mezi zakašláním.
Přikývl a podrbal se ve strništi na bradě. „Mno, ono totiž asi o dva dny později…“ Dál už to Hermiona neslyšela, protože se ozvalo tiché zaklepání a vzápětí se vedle nich objevil skřítek. S úklonou samozřejmě. „Teri se moc omlouvá, pane, Teriho posílá paní ředitelka a prosí, jestli byste mohl na okamžik přijít?“
Severus už stál na nohách, zřejmě nestál o to, aby ho někdo viděl sedět na podlaze, byť jen domácí skřítek. Hermiona si všimla, že při výskoku na nohy se mu podlomilo koleno a teď si všímala, že si nenápadně masíruje stehno. „Ta ženská snad ví, že se o ní mluví,“ zamručel si nenaloženě. „Je to nezbytné?“ zeptal se už nahlas.
Poklona. „Paní ředitelka prosí.“
Vypustil páru nosem a mávl na skřítka, který zmizel jako pára nad hrncem. „Omlouvám se,“ sklonil se k Hermioně, „ale Minerva by určitě neposílala, kdyby to nebylo naléhavé.“
Hleděla na něho zamlženýma očima a přistihla se, že jí snad bude chybět.
„Za chvíli budu zpět.“ Dodal a chvíli uvažoval, jestli se má sklonit a ukrást si polibek, ale pro předchozích zkušenostech si to raději odpustil. Místo toho jí jen podal lahvičku s lektvarem, aby ho vypila, a vydal se ke dveřím.
„Co máš s nohou?“ neodpustila si.
Trhl sebou, jako kdyby po něm hodila spíš botou než otázkou. „Nic,“ odsekl víc napruženě, než se asi slušelo. „Nic.“

***

Probudila se o několik hodin později. Za okny se smrákalo a ona nebyla v místnosti sama. Nad stolkem postával léčitel Bernard a rachtil ve své kožené brašně.
„Doktore?“ zeptala se rozespale.
„Paní Grangerová, čas vstávat,“ usmál se na ní. „Copak jste nám to včera vyváděla?“
Nezněl vůbec naštvaně nebo vyčítavě, ale přesto se Hermiona snažila dívat jinam. Nedívala se na něj ani během vyšetření, které naštěstí ukázalo, že ona i dítě jsou v pořádku.
„Ale neradil bych nějaké podobné výlety,“ dodal na konec s rukama v ručníku. „V rámci zdraví vás obou. I vašeho manžela,“ dodal a věnoval jí opět vrásčitý úsměv. „Nechám vám tu rozpis nějakých lektvarů, ale doporučoval bych především klid, spánek a hodně tekutin, to je nejlepší lék.“ Taška cvakla, Bernard se natáhl pro svoji hůlku a vydal se k odchodu.
„Doktore?“ zastavila ho ještě.
„Ano?“
„Můžu se na něco zeptat?“
„Pokud to nebudou mé roční příjmy, sem s tím.“
Ženě po tváři přeběhl kratičký úsměv, ale bylo to spíše proto, aby dala najevo, že pochopila žert, než aby byla skutečně pobavena. „Jde o mého muže.“
„Poslouchám.“
„Mám trochu obavy o jeho zdraví,“ chodila dál okolo horké kaše.
„Mohla byste to specifikovat?“
„Má problémy s nohou,“ řekla jen. „S pravou, nejspíš s kotníkem nebo s lýtkem. Nedává to sice veřejně najevo, ale když si myslí, že se nedívám, tak se na ni snaží nedopadat, mne si ji a já vidím, že ho bolí. Ale jakmile se ho zeptám, tvrdí mi, že to nic není. Nemohl byste s ním… nějak…“
Starý lékouzelník vzdychl. „Mohu si o tom s ním promluvit, ale bohužel s tím nic neudělám.“
„Proč ne?“
„Máte pravdu, skutečně se jedná o pravou nohu, přesněji o všechny kosti od holeně až po prsty. Je to staré zranění,“ dodal na vysvětlenou.
Ženě tohle vysvětlení očividně nestačilo.
„Během jedné z posledních bitev války zasáhla Severuse kletba do nohy. A to tak silně, že mu ji téměř amputovala.“ Hermiona sebou zatřásla. „Přesněji řečeno, končetina byla v tak hrozném stavu, že se všichni lékouzelníci shodli na tom, že bude lepší ji amputovat.“
„Ale to by…“
Přikývl. „Ano, to by Severu nesnesl. Sám prohlásil, že radši umře, než aby musel žít po zbytek života jako mrzák. Krypl je myslím ten výraz, co používal. Jeho přání se mu téměř splnilo. Mohla za to pouze tvrdohlavost a schopnost Abuse Brumbála, že zburcoval ty nejlepší odborníky z celé země, aby Severusovi nohu zachránili. Ale ačkoliv byla celá, i nadále ho trápily silné a trvalé bolesti. Vím to, sám jsem se ho všemožnými způsoby pokoušel zbavit bolestí. Marně. Tedy až do doby…,“ zarazil se.
„Až do doby?“ zopakovala po něm, aby ho donutila pokračovat.
„Až do doby, než jste se vrátila vy. A ač mnozí tvrdí, že to není možné, jeho zranění se začalo lepšit. Až po několika letech bolest téměř vymizela. Sám sice tvrdí, že ji cítí a že noha není ani zdaleka tak pohyblivá, jak by si přál, ale podle všeho je naprosto funkční a k údivu všech i naprosto klidná. Až do teď,“ dodal.
„Proč: do teď?“
Vzdychl. „Je to jen můj názor, ale… ale ze zkušenosti vím jednu věc; tato dlouhodobá a stará zranění jsou silně vázána na psychický stav člověka. A jakmile se osoba dostane do tísně, zármutku, deprese nebo čehokoliv, co nabourá jeho vnitřní klid, tak prvním znamením jsou právě příznaky spojené s tímto typem zranění.“
„Chcete říci, že….“ To je moje vina.
„Já neříkám nic, Hermiono,“ přerušil ji a postavil se, „já jen vím, že se tady něco děje. Nejsem slepý a znám Severuse dost dlouho na to, abych ledacos poznal. A teď na něm poznávám, že se trápí. Nevím proč a vědět to nechci… ale dokud tu bude tíseň, bude tu i bolest.“
Dívka zamyšleně přikývla.
„Mohu vám ještě nějak pomoci?“
„Ne, děkuji.“
„Přeji vám příjemný den.“

První krok ke sblížení a jedna otázka snad zodpovězena. :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek