Blesk
Povídky - Harry Potter


Strašně děkuji za velké množství komentíků: agata, dablinka, Fido, Garis, GwenLoguir, Haruki, Charli, Chavalierka, Janina, KatherineStar, kulisek, Lady, lensha95,, Potter ml, Lucilla, Maggie, Mumi, nadin, smack a zuzule. Dílek pro vás!


15. Zodpovědnost

Hermiona ležela na posteli a dlouho nemohla usnout. Převalovala se z jedné strany na druhou. Hlavou jí běhaly myšlenky a vzpomínky. Vzpomínky na dobu, kdy byla ještě na škole, na Harryho, na Rona, na to jak společně nadávali na Snapea i Malfoye a vymýšleli jim různá nelichotivá pojmenování. Na všechnu tu legraci, co spolu zažili... a teď?
Teď jí oba nenávidí a ona je provdaná za „nepřítele.“ A nejen to, čekala také jeho dítě. Hermiona chtěla být naštvaná, ale uvědomila si, že ten drobek za nic nemůže. Je v tom v podstatě stejně nevinně jako ona. „Tebe taky vyděsil, co?“ pohladila se po vyboulenině.
Nechápala, co se mu stalo, co ho tak šíleně rozlítilo. Dobře, zamkla se v koupelně, ale to přeci nebyl důvod k tomu, co předvedl. Vždyť se choval jako šílenec! A i když jí Alfréd uklidňoval a přesvědčoval, že to pán tak nemyslel, nic to na tom neubíralo.
Ozvalo se tiché klepání na dveře a jeho hlas. „Mio?“ Nechtěla s nám mluvit. Zeptal se ještě jednou a kdxž neodpovídala, ozvalo se cvaknutí a dveře tiše vrzly. Zavřela oči, raději předstírat, že spí.
Snape se pomalu přiblížil a Hermionu udeřil do nosu zápach alkoholu.
Merline, on je opilý! křičel její vnitřek a srdce i mozek začali bít na poplach.
Stále se přibližoval.
Co chce udělat? Vrátit mi tu facku? Zmlátit mě? Seřvat? Znásilnit... pomoc, já nechci!!
Sehnul se nad ní a když se už už chtěla ohnat, ucítila ve vlasech jeho rty. Jemně jí nosem prohrábl kadeře a poté lehce políbil na spánek. „Miluju tě,“ šeptl sotva slyšitelně. Narovnal se, trochu zavrávoral a opět v tichosti opustil místnost.
Jakmile dveře zaklaply, Hermiona se na posteli posadila.
Co to mělo znamenat?

***

Ráno se probudila pozdě. Spala by dokonce ještě déle, kdyby jí neprobudila nádherná vůně kakas a čerstvého pečiva. Protáhla se a zjistila, že na stolku vedle její postele je velký tác, kde na ní čekala konvice s kakaem, malinový čaj, vafle se šlehačkou, toast se slaninou, nějaké ovoce a také překrásná oranžovočervená růže s malým lístečkem.

Omlouvám se. Za včerejšek. Severus
Včera ji vyděsil k smrti, teď v ní stejnou měrou vyvolal lítost. Jen šest slov, ale slov, které od něj snad nikdy předtím neslyšela. Kterou od něj nejspíše slyšel málokdo.
Omluvu!
Hleděla na omluvu i na snídani a ačkoliv by to celé mohlo vypadat jako neskutečně romantické gesto, jí z toho bylo úzko. Její rozhrabaná postel v pokoji pro hosty se jí zdála studená a pokoj ještě prázdnější, než byl. A její vina rostla. To ona se včera zamkla, i když jí žádal, aby to nedělala.
„Pravidlo pět…,“ zapadlo jí náhle poslední kolečko na své místo.
Popadla snídani a raději s ní sešla do jídelny, nechtěla teď snídat sama. „Alfréde?“
„Paní. Jak je vám?“ Jeho pohled byl unavený, ale starostlivý. Všiml si snídaně v jejích rukách, neuměle udělaných vaflí a už pochopil, proč ráno voněla kuchyně, i když sám nic nedělal. „Pán to včera trochu přehnal, nezlobte se na něj za to.“
Usedla za stůl v kuchyni. „Kdybych alespoň věděla, co jsem udělala špatně.“
„Pán měl o vás strach.“
Vydechla, snad to i znělo jako odfrknutí.
„Zamkla jste se a neodpovídala, když na vás volal. Nedivte se mu, že byl vyděšený.“
„Já vím…“ Ďoubala se v jídle a ačkoliv to muselo dát jejímu manželovi velkou práci, vůbec dnes na vafle neměla chuť. „Ještě kdybyste mi řekl, co mám dělat.“
„Myslím, že malý rozhovor by neuškodil.“
Přikývla. Ulamovala kousky vafle a přemítala, jak to má provést. Severus zase přijde z práce až večer. Možná i později, co když se rozhodne zůstat ve škole, aby se jí vyhnul? Po včerejším večeru by se vůbec nedivila.
„A co kdybych já šla za ním?“ napadlo jí náhle a sklouzla pohledem na manželům rozvrh, který měla Ignéz pověšený na stěně, aby věděla, kdy je její pán v domě. Okolo poledne měl dvě hodiny volno, snad by toho mohla využít a…
„Hlavně, aby se to alespoň tady uklidnilo,“ zaslechla náhle mumlat Alfréda, když si naléval z kotlíku kávu. Shrbený a unavený od pohledu.
„Jak se má Ignéz?“ odvážila se zeptat, i když měla pocit, že to vlastně ani nechce slyšet. „A… vaše vnučka?“
Promnul si čelo, unaveně, strhaně. „Už jim bylo lépe. On totiž malý… zemřel. Včera v noci.“
„Alfréde…,“ vydechla a připadla si jako zrádkyně. Tenhle člověk má úmrtí v rodině a oni si tu s manželem řeší svoje bebíčka.
„Byl nemocný. Příliš malý, příliš slabý na to, aby přežil.“
Zvedla se a sevřela mu obě předloktí. „Alfréde, je mi to strašně líto,“ sevřelo se jí hrdlo, v očích jí štípaly slzy. „Já… nevím, co říci. Kdybych pro tebe mohla cokoliv udělat…“
„To je v pořádku paní, já…,“ odmlčel se. „Nechci znít krutě, ale snad se mi i trochu ulevilo. Byl nemocný… i kdyby přežil, tak by neměl normální život, nejspíše by nedokázal sám jíst, možná ani dýchat. Tak nějak se uklidňuji tím, že magie v takových případech ví, co má dělat.“
Svírala mu ruce a brečela.
„Ale neberte to prosím jako útok na vás,“ dodal hned a sklouznul rukou na její břicho. Vydechla. Od svého probuzení do tohoto světa nedovolila nikomu, aby se jí takto dotkl, nikomu, ani vlastnímu manželovi. Ale ta vrásčitá ruka na jejím břiše byla podivně uklidňující. „Jsem si jistý, že u vás už bude všechno v pořádku.“
A v tu chvíli mu i věřila.
„Nechcete třeba volno, Alfréde? Jet za ženou?“
„Ne, prosím, to mi nedělejte. Já teď potřebuji hlavně práci.“ V očích zahlédla děs, snad se i bál, že mu tu dovolenou skutečně nařídí.
„Dobře. Ale kdybys cokoliv potřeboval…“
Smutný úsměv. „Pokud bych přeci jenom mohl něco… Zkuste dát pánovi šanci. Moc bych si přál, aby v tomhle domě zase bylo takové štěstí jako bývalo.“
Pokud to bylo přání, tak tomuhle člověku nedokázala říci ne.

***

Foukal vítr a mrholilo.
Přesto to brala jako příjemnou změnu oproti rozpálené atmosféře v kuchyni na panství. Snad byla i vděčná, že ji přenašedlo přemístilo na okraj bradavických pozemků a ona se mohla projít. V hlavě si neustále přehrávala, co Severusovi řekne. Přišla jsem se omluvit… Moc otřepané. Děkuji za snídani. To říkám Alfrédovi každé ráno.
Vytlačila z hlavy myšlenky na starého majordoma a raději se soustředila na cestu do sklení. Snad ji ještě nezapomněla. Kolem ní proudili studenti na oběd, někdo ji tlumeně zdravil, někteří ji jen sledovali a šuškali si. Zřejmě však její tvář byla natolik známá, aby ji znali. Stále hlouběji ve sklepení však dětí ubývalo, až nakonec zůstala na chodbách sama.
„Učebně lektvarů se stále všichni snaží vyhýbat,“ zamumlala si pro sebe, aby si dodala odvahy. Potom jeden nádech a absolutně nerozhodnutá, co říci, vstoupila do učebny lektvarů.
A rozhodně nečekala, že tam svého muže nenajde samotného.
Jediný kotlík s bublajícím lektvarem, jediný profesor a jedna studentka navíc. A proč se k ní její manžel tak tisknul? Stál dívce za zády, držel jí za ruku, pevně natisknutý k jejím zádům… a ta holka se chichotá. Chichotá!
Hermionu bodne u srdce. Je to žárlivost?
Zřejmě neměla jedinou studentkou, ve které její muž našel zalíbení. „A teď hlavně pomalu,“ šeptl Severus dívce do ucha a jemně vedl její ruku.
Hermiona ještě chvíli stála ve dveřích, než si opět uvědomila, k čemu má nohy. V duchu se omluvila Alfrédovi, že jeho přání zůstane nevyslyšeno a otočila se k odchodu. Z hrdla se jí vydral zvuk, snad vzlyk, ani netušila, kde se tam vzal. A rozhodně se jím nehodlala zabývat.
„Hermiono?“ slyšela za sebou překvapeně, ale nezastavila se, ani neotočila.
„Hermiono!“
„Začalo to bublat!“ zaslechla i vyděšený dívčí hlas a tiché klení. Ani netušila, že nebýt měchačky v kotlíku, Severus by jí brzy dohonil.
Ještě trochu přidala do kroku a vydala se přímo k hlavní bráně. Udivené pohledy studentů jdoucích z oběda jí byly fuk.
Právě začínalo pršet a rozhodně to nebyla žádné přeháňka. Velké a těžké kapky jí skapávaly za krk a netrvalo dlouho a byla promočená skrz na skrz. Ani jí to moc nevadilo, byla tak rozehřátá, že jí menší zchlazení udělalo jenom dobře. Měla pocit, že za sebou ještě slyšela jeho volání, ale možná to byla jen ozvěna v její vlastní hlavě. A toho hlasu se ne a ne zbavit.
V Prasinkách byl klid, nikde nebylo ani živáčka, všichni se schovávali před deštěm. Náhle si vzpomněla, jak se sem s klukama občas plížili. Musela se usmát. Jednou taky pršelo, přesně takhle.
Tenkrát všichni tři vylezli z pod pláště, roztáhli ruce a zvedli je k nebi. Nechali na sebe dopadat kapky a smáli se u toho jako blázni.
Cítila se jako tenkrát, jako ještě ta malá holka, když rozpřáhla ruce a zvedla hlavu. Krůpěje jí omývaly tvář a s každou další se na její tváři usazoval úsměv plný melancholické vzpomínky.
Stála tam dlouho. Hodinu, možná dvě.
Možná to bylo až příliš dlouho, protože, když se vrátila domů byla promrzlá na kost a začínala kašlat. Nedávala tomu moc velkou váhu a napustila si vanu, do které se s chutí naložila. Netrvalo však dlouho a její kašel už nebyl jen nárazový, ale stávaly se z toho záchvaty dávivého kašle. Vylezla z vany a celá rozpálená si šla lehnout do své ložnice. Zachumlala se do deky a snažila se usnout, ale kašel jí v tom zabraňoval.
Bylo to zvláštní, ale horkost, se kterou odešla z koupelny nevyprchala, naopak se jí zdálo, že se ještě zintenzivněla. Bylo jí to jedno, hlava se jí točila a jediné po čem toužila byl spánek. Její záchvaty kašle, které musely být slyšet po celém domě, jí však vždy spolehlivě probudily. Jen ležela a čekala, kdy začne chrchlat krev z rozdrážděných plic. Bylo to už několik hodin, co přišla domů a lehla si do postele. Převalovala se sem a tam a snažila se nějak zahřát, protože i přes horkost a teplou přikrývku jí začínala být zima.
Vůbec si nevšimla dveří, které se tiše otevřely. Teprve když se prohnula matrace, otočila se zamlženým pohledem na Severuse. Chtěla se posadit, možná ho i vyhodit, ale záchvat kašle a jeho ruce tlačící jí zpět na lůžko jí v tom zabránily.
„Šššš,“ klidnil ji. „Jen klidně lež,“ šeptl k ní. V jeho hlase nebyl žádný náznak vzteku, naštvaní, rozmrzelosti ani nic podobného. Byl naprosto klidný. Položil jí ruku na čelo a poté na tváře.
S povzdechem se zvedl a odešel pryč.
Bylo jí to jedno, bylo jí jedno co dělá nebo kam šel. Jediné na čem jí záleželo byl spánek. Potřebovala ho! Potřebovala konečně usnout, ale nešlo to. Bylo jí špatně. Hlava se jí točila a rozdrážděné plíce pálily jako čert.
Stejně jako předtím si vůbec nevšimla, když její muž vstoupil do místnosti. Posadil se k ní na postel a na stolek vedle si položil několik věcí. Jemně vzal dívku za rameno a otočil jí tváří k sobě.
Rozkašlala se. „Severusi,“ hlesla zoufale, „je mi špatně.“ Znělo to trochu jako malé dítě, které si stěžuje mamince, ale jí bylo opravdu strašně mizerně.
„Já vím,“ odvětil tiše. Natáhl se na stůl a odšrouboval jednu lahvičku. „Na, vypíj to. Bude ti líp.“ Zvedl jí hlavu, aby se mohla napít a poté jí zase jemně položil zpět do peřin.
Pomalu polkla tekutinu a připadalo jí to jako chladivý balzám na její rozdrážděný krk. Ulehčeně vydechla a opět se zadívala na svého manžela. Ten jí jen strčil pod jazyk teploměr a otočil se zpět k ampulkám.
Hermiona slyšela slabé cinkání skla a to náhle odlehčení od kašle jí pomalu začínalo uspávat. Tedy do chvíle dokud neucítila, jak jí odhrnul peřinu. Chtěla začít protestovat, protože měla nohy úplně ledové natož aby je měla venku, ale když jí je ještě nasoukal do tlustých vlněných ponožek, mlčela. Opět jí přikryl a vytáhl teploměr z pusy.
Zkřivil tvář a trochu vzdychl.
„Kolik?“ hlesla slabě.
Sedl si vedle ní. „Přes 38. To není dobré. Zvlášť pro dítě,“ řekl ustaraně a odhrnul jí vlasy z tváře. „Normálně bych ti dal něco na sražení horečky, ale teď to nechci riskovat. Malýmu by to nemuselo udělat dobře.“ Dívka mlčela. „Teď se vypotíš. Snad ti to srazí horečku. Bernard, rodinný léčitel, říkal, že pokud se to do rána nezlepší, musel bych tě vzít k němu. Nehodlám nic riskovat.“
Jen mlčky přikývla.
„Dobře.“ S tím se zvedl z postele a odešel pryč. Za chvilku byl zpátky, v náruči nesl několik peřin a za ním cupital drobný domácí skřítek. Severus položil peřiny k ní na postel, zatímco skřítek položil tác s čajem na stůl, uklonil se a opět odcupital pryč.
„Pojď se napít,“ řekl jí a pomohl jí posadit se. Do rukou jí vložil hrníček, ale než se stačila Hermiona napít, roztřásly se jí horečkou ruce a ona si vařícím čajem polila celou ruku.
„AU!“ vykřikla a hned hrneček pustila. Jen díky rychlým reflexům jejího manžela neskončila tekutina v jejím klíně. Sebral jí hrnek, položil ho na stůl a hnedka se ujal její popálené ruky.
Utřel ji do kapesníku a začal na ni lehce foukat. „Neuvědomil jsem si, jak je to horký,“ řekl prostě a položil ruku na peřinu. „Ale něco vypít musíš,“ mávl hůlkou a zamumlal chladící kouzlo. Poté mírně upil. „Už to není horké. Tak pojď,“ opět jí zvedl do sedu a sám jí přiložil hrnek ke rtům. Nejdříve opatrně a poté hltavě vypila celý šálek.
„Hodná,“ pochválil ji a uložil do peřin. Lehce mávl hůlkou, aby zařídil, aby váha peřin neohrozila jeho potomka a natáhl se pro další peřiny. „A teď tě pořádně zachumláme,“ oznámil jí a ona jen cítila, jak na ní vrství jednu peřinu na druhou. Nebylo to nic příjemného. Hermiona si připadala pod tíhou duchen jako sardinka a ke všemu jí začínalo být strašné teplo, ale neměla sílu na protesty.
Nad peřinami se objevil Snapův obličej. „Pokus se usnout, ano?“
Jen mlčky přikývla.
„A žádné odkopávání,“ upozornil jí ještě. Pak sebral všechny ampulky a lahvičky a opustil místnost.
Hermiona zasténala. Tohle se jí vůbec nelíbilo. Už sice tak nekašlala a nemotala se jí tak hlava, ale bylo jí nepředstavitelné vedro a politá ruka nesnesitelně pálila. Jak tady mohla usnout, nechápala...
Dveře se opět otevřely, ale dívka byla příliš vyčerpaná na to, aby otvírala oči. Stejně věděla, kdo to je. Slyšela cinkání nějakého skla a poté taky povědomý zvuk, když se někdo přehrabuje v kompaktních diskách. Ze zvědavosti pootevřela oči a zjistila, že její manžel stojí u rádia a právě se do něj snaží někudy dostat cédéčko. V normálním případě by se asi dost smála, ale teď b to stálo příliš sil.
K jejímu překvapení se brzy začaly pokojem rozléhat tiché tóny klavírů doprovázené houslemi. Znala to, byly to skladby, které si pouštěla, když potřebovala přemýšlet nebo se jen chtěla uvolnit.
Snape jí asi opravdu znal velmi dobře.
Ztlumil hudbu téměř na minimum a přisedl k ní. Rukou vklouzl pod deku a chvíli šmátral dokud nenašel její popálenou ruku. Hermiona sykla.
„Promiň,“ omluvil se a vytáhl ruku z pod peřiny. V další chvíli na ní dívka ucítila příjemnou chladivou mast. Velice jemně, aby to bolelo co nejméně, jí natíral popáleninu mastí a přitom sledoval, jak se její tvář slabě uvolňuje.
Hermiona spokojeně vydechla. Ruka přestala pálit, na horkost kolem sebe už si pomalu zvykla a tichá melodie jí pomalu ale jistě kolébala ke spánku.
„Proč jsi přišla?“ zeptal se do ticha a ona pochopila, že se ptá na Bradavice.
„Na tom už nezáleží.“ Co mu měla vykládat, na omluvy už stejně bylo pozdě.
„Ať jsi v té učebně viděla cokoliv, nebylo to, jak to vypadalo.“
Odfrkla si, snad to i měl být smích.
„Ta holka je nějaká Kingsleyho vzdálená příbuzná. Připravuji ji na přijímací zkoušky. Chodí za mnou pravidelně a pokud tě to uklidní, tak o ní víš. Mohl by ti napovědět i fakt, že jsme měli otevřené dveře, takže se žádné nepřístojnosti rozhodně nekonaly, i kdybych byť jen vzdáleně mohl mít zájem. Což nemám.“
„Tiskl ses k ní,“ broukla vyčítavě.
Zavrtěl hlavou. „Dělali jsme krvetvorné tonikum, které, jak jistě víš, mění konzistenci. Nebyl jiný způsob, jak jí to vysvětlit, než ji za tu ruku chytit. A ne, netiskl jsem se k ní, jen jsem za ní stál.“
„A to její chichotání?“ Vážně í to zajímalo? Nebo jen potřebovala slyšet, jak se ospravedlňuje.
Odfrkl si. „Je to puberťačky, chichotá se pořád a děsně mi tím leze na nervy.“
Cukly jí koutky, tím prohlášením jako kdyby vše bylo náhle v pořádku.
Muž jí lehce obvázal ruku a opět schoval pod přikrývku. Ještě Hermionu řádně zachumlal a poté se naklonil, aby jí mohl políbit. „Pokus se usnout,“ šeptl k ní a tiše odešel. O tom už však nevěděla, propadla se do říše snů.

***

Když se další den probrala, bylo už světlo. Jedna peřina z ní přes noc spadla, ale i tak jí bylo pod zbývajícími přikrývkami stále vedro. Jinak se už cítila mnohem lépe. Hlava se jí nemotala, krk tolik nepálil a jediné, co se jí nelíbilo byl fakt, že po celém těle cítila nepříjemný zaschlý pot.
Otočila se, aby mohla vyklouznout z postele, ale poté se zarazila. Položila hlavu zpět na polštář a trochu jí natočila, aby lépe viděla skrz nohy nočního stolku.
Na zemi kousek od ní ležel její manžel. Pod hlavou měl strčený jeden její malý polštářek a přes sebe přehozenou tenkou deku. Několik vlasů mu padalo do tváře a klidně oddechoval.
Na tváři se jí usadil mírný úsměv. Ač ho možná nenáviděla sebevíc, v tuhle chvíli jí přišel jako ta nejroztomilejší osoba na světě. Bylo to zvláštní, ale nedokázala ho nenávidět. Ne teď, když věděla, že on tu kvůli ní zůstal celou noc, ne teď, když kvůli ní spal na tvrdé zemi jako nějaký bezdomovec.
Severus se ve spánku zavrtěl a trochu se zamračil. Na čele se mu prohloubilo několik vrásek, ale ty vzápětí opět zmizely.
Pozorovala ho dlouho, sledovala každý jeho pohyb, záhyb tváře... až do doby než se probudil.
Promnul si oči a protáhl se.
„Dobrý ráno,“ hlesla Hermiona tiše.
Otočil se na ni, protože si teprve teď všiml, že je vzhůru a pak poposedl až k její posteli. Stále seděl, takže měl tvář v úrovni té její.
„Jak je ti?“
„Líp,“ šeptla. I přes tu hroznou únavu.
Zvedl ruku a po chvíli zaváhání jí pohladil po tváři až na čelo. „Horečku už nemáš. Ale úplně v pořádku to taky ještě nebude. Dneska zůstaneš ještě v posteli.“
„Severusi…“
„Bez námitek!“ zdůraznil, ale kupodivu to neznělo jako příkaz. „Dojdu ti pro nějaký lektvar, ale dneska tě nechci vidět z postele, ano?“
„Dobře.“ Už chápala, že tyhle jeho rozkazy jsou jen pro její dobro. Náhle se ozvalo odbíjení. To už je opravdu deset? „Nemáš být ve škole?“
„Psal jsem v noci Minervě, že si beru OČR.“ Nechápala. „Opatrování člena rodiny.“
Zvedla obočí. Skutečně? Snape, který za dobu jejích studií nevynechal jedinou hodinu, si vzal volno jen proto, aby o ní mohl pečovat? „Vždyť už mi nic není. Při nejhorším bych si zavolala Alfréda.“
„Ten má svých starostí dost.“
„Řekl ti to?“
Přikývl. „Probudil mě předevčírem v noci, hned jak mu došla zpráva.“
To jí trochu překvapilo. „Chtěl jet za nimi.“
„Ne. Chtěl si… povídat.“
Alfréd si přišel za jejím manželem… povídat. Nevěděla, která část té věty jí připadala více fantaskní. Ale ještě více fantaskní bylo, že ho Severus nejspíš vyslyšel. „Povídat?“
„Ano, a já mu to dlužil.“
O krůček blíž...

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek