Blesk
Povídky - Harry Potter


A kdo po sobě nechal stopu tentokrát?: agata, dablinka, Fido, Garis, Chavalierka, KatherineStar, Lilly Potter ml, Lucilla, nadin, smack a zuzule. Díky pro vás!


14. Zlaté časy

„Nehodlám ti zničit budoucnost, Draco,“ pronesla tiše do mlčení ošetřovny. Seděla tam, jen trochu otřesená, ale taková jaká měla být v šestnácti letech.
Trhl sebou. A podíval se na ni – nevěřícně. Střelil pohledem po řediteli, ale ten už byl u dveří. „Proč?“ nechápal. Už si začínal balit svůj kufr, že ho vyhodí…
„Protože věřím, že si zasloužíš druhou šanci.“
Nechápavě na ni zíral. „Co za to?“
„Když řeknu, že nic, bude to proti tvojí logice?“
Netušil, čím si zasloužil od mudlovské šmejdy takovou ochotu. Zvláště, když ji téměř zabil. Neměl na to co říct. Možná děkuji, ale to moc neuměl. Jen přikývl.

***

Bradavická knihovna se nořila to ticha a pomalu i do temnoty, jak ji opouštělo denní světlo stejně jako většina studentů. Nebelvírské trio seděla u jednoho z mála obsazených stolů, Hermiona si vypisovala data a poznámky, Harry se snažila pochopit napsaný text a Ron ze spánku mlčky slintal na obálku Dějin kouzelnické společnosti II. díl.
Náhle se nad nimi objevil stín, oba dva vzhlédli a zahleděli se do tváře nejmladšího z Malfoyů.
Harry ihned vyskočil a sáhl po hůlce. Nechtěl sice dělat problémy, zvláště v knihovně ne, ale když si to k nim zmijozel takhle nakráčel, to určitě nevěstilo nic dobrého.
Hermiona ho chytla za ruku, nechtěla, aby tu rospoutali nějaké boje, když… když se Draco jenom natáhl a podal jí knihu.
Nechápala. Francouzsko-Anglický slovník? Zvedla oči zpět k aristokratovi, ale ten už se otáčel a opět zmizel mezi regály. Beze slova.
„Co to mělo znamenat?“ nechápal Harry.
„Co… co… co?“ mžoural na ně Ron s názvem knihy vytlačeným na tváři.
Hermiona jen pokrčila rameny. Nakonec jen otevřela slovník na místě se záložkou, ale ani tam nic nenašla. Žádné vepsané slovo, žádné… A potom jí to došlo. Záložka byla pevně přidělaná k jednomu z francouzských pojmů. MERCI - děkuji.
„Nemáš zač,“ zamumlala si pro sebe.

***

Neuběhl ani týden, když se situace opakovala, pouze obráceně. Zmijozelové seděli ve Velké síni u svého stolu a pracovali na jednom ze společných projektů. Tedy někteří jako Malfoy pracovali, Pancy si brousila nehty a Crab šťouchal do stránek učebnice a sledoval, jak se pomalu zabírají.
„Co chceš, Grangerová?“
Draco se otočil, neslyšel ji přijít, to by se mu nemělo stávat. A ke všemu, který sebevražedný nebelvír by se zatoulal sem, do jejich výsostných vod?
„Tobě nic, neboj,“ odvětila zcela klidně, než se natáhla k Malfoyovi a vložila mu do rukou ten samý slovník. Jen záložka byla zastrčena vzadu mezi frázemi: je vous en prie, prosím.
„Co to mělo znamenat?“ nechápala Pansy, když nebelvírka odkráčela.
„Coby, vracela mi slovník, nevidíš?“

***

I dalšího setkání svědkem se stala knihovna. Draco procházel mezi regály a hledal Lektvarové experimenty pro pokročilé. Police jich byla plná, ale jen starých vydání. A on potřeboval nové. Copak Bradavice neměly na to, aby nakoupily několik aktualizovaných knih? Hlavně že měl Brumbál na valentýnské létající andělíčky, vrčel si Draco v duchu. A potom si všiml, že jedna z těch nových vydání leží nedaleko na stole. Ale podle ruky, která v ní listovala…
„Grangerová, budeš tu knihu potřebovat ještě dlouho? Dělám esej pro Snapea.
Místo odpovědi se dívka jen natáhla pro kalamář a brk, které ležely vedle ní, a odsunula je na opačnou stranu. Zřejmě tím chtěla mladíkovi uvolnit místo.
Zvedl obočí. Ona chtěla, aby se posadil vedle ní? Ne, určitě to špatně pochopil.
„Já tu knihu potřebuju, nemůžeš si vzít nějakou z těch starých?“
„Nemůžu,“ odvětila zcela klidně. „Stejně jako ty se zaobírám experimenty profesora Explose, které jsou pouze v nových vydáních. A jelikož jsou dvě ze tří výtisků vypůjčené a třetí je pouze prezenční, tak ti nezbývá nic jiného, než usadit své ctěné pozadí vedle mě, nebo změnit téma.“
Zamrkal. „Jak víš, že dělám Explose?“
„Protože další dvě studie, které jsou obsaženy v novém vydání, se zaobírají kosmetikou a výzkumem reaktivnosti lektvarů na kouzelníky a mudly. Ale protože kosmetická studie by byla pod tvojí úroveň a výsledky výzkumů na mudlech proti přesvědčení tvé rodiny, tak jediné, co zbývá, je Explos. Nemám pravdu?“
Nehodlal jí vykládat, že má.
„Takže máš dvě možnosti. Přisednout si,“ pokynula vedle sebe, „nebo si trhnout svou ctěnou aristokratickou nožkou.
Zatnul zuby a zauvažoval nad tím, jí tu knihu prostě sebrat, překvapilo ho však, jak rychle tuhle eventualitu zavrhl. Místo toho jen klesl na nabízené místo s vytáhl poznámkový blok.

***

„A od té doby jsme byli přáteli?“ Kočár se kymácel po cestě a Hermiona hltala každé slovo.
„To vážně ne. Spíš už jsme nebyli nepřáteli. Já jsem vážně nechápal, proč jsi to pro mě udělala, ani proč jsi za to nic nechtěla. Celou tu dobu, než jsem ti poděkoval, jsem celou dobu čekal, kdy se objevíš s tím, že chceš splatit svůj dluh, tak by to totiž každý zmijozel udělal. Ale ty ne.“
„To ti asi dost muselo nabourávat vědomí.“
„Strašně, hrozně jsi mě tím štvala. Nevěděl jsem, co si mám myslet! Ale nejspíš i díky tomu jsi mě zachránila, donutila jsi mě myslet. Ptát se proč? Proč jsi to udělala? Proč za to nic nechceš? Proč tohle nezištný jednání v čistokrevné komunitě není? A proč vás, myslím mudly, vlastně chce Pán zla zlikvidovat?“
„A k jaké jsi došel odpovědi?“
„K žádné. A byl jsem ještě takový naivní blbec, že jsem se na to zeptal o Vánocích otce.“
Zasyčela, jako kdyby se spálila. „Ten asi nebyl nadšený.“
„To opravdu nebyl.“ Odmlčel se. „Ztřískal mě jako řešeto, padlo i několik kleteb. Vánoce v šestém ročníku jsem strávil ve sklepení, kde mi byla vtloukána poslušnost. Ke které patřilo, že se člověk nemá ptát. Jen bezmezně věřit a poslouchat.“
V Hermioně se praly její dvě já, jedna ho chtěla litovat, ta druhá se ozývala s tím, že si to zasloužil. „Vždycky jsem si myslela, že jsi v tom byl vychováván.“
„To jsem byl. O to víc jsem dostal za to, že jsem se svoji výchovu dovolil zpochybňovat. Ale jinak to nešlo. Otec mi celý život vtloukal do hlavy, že čistokrevní jsou něco víc, že mudlové jsou hloupí, zbabělí, pokřivení, bezcharakterní, že i nezaslouží žít. Jenže setkání s tebou mě donutilo se zamyslet. A všímat si. A ptát se, proč mi do toho nezapadáš. Ani Potter. A v podstatě ani Weasley.“ Nechápala. „Na to, že byl čistokrevný, tak to byl dost ňouma.“
„Hej!“ ohradila se.
„Ještě řekni, že to není pravda. Ale tím to pro mě bylo podivnější, jaktože jste vybočovali ze všeho, co mi kdy bylo řečeno? A tak jsem si začal všímat a ptát se, i když nejvíc sám sebe.“
„Otce už ses asi nezeptal nikdy, co?“
„K otci už jsem se vlastně nikdy nevrátil. V tom sklepení mě našla skřítka, byl jsem na pokraji sil. Pomohla mi dostat se k Severusovi. Další zbořený mýtus, skřítci přeci poslouchají bezmezně pána domu, ne?“ uchechtl se sám pro sebe.
„Proč jsi šel za Severusem? Jistě, byl to tvůj vedoucí koleje, ale přeci jen…“
„Severus je primárně můj kmotr.“
Zamrkala.
„Můj otec mu věřil natolik, že mu svěřil i život svého jediného syna, ale to mi v podstatě zachránilo život.“
„Jak jsi mohl vědět, že tě otci nevrátí? Pokud byli natolik dobří přátelé, aby ho určil za tvého kmotra.“
„Právo kmotřence.“
Čekala, jak bude pokračovat. „Právo na co?“
„Ne na co, to je terminus technikus. Právo kmotřence je starodávná magie, která zavazovala kmotra k tomu, že jednou za život musí splnit cokoliv, co si jeho kmotřenec bude přát. Je to samozřejmě dost omezené, aby se to nedalo zneužít, ale už asi chápeš, že je těžké pak najít dobrého kmotra. Já toho svého měl, přál jsem si, aby mi pomohl bez vědomí otce. Severus mě z toho vykřesal, tehdy jsem ještě netušil, že je to špeh, ale věděl jsem, že mě nevyzradí.“
Hermiona to nechápala. Taková důvěra v někoho, kdo byl považoován za Smrtijeda a s všeobecně mizernou pověstí. Jistě, Draco asi neměl moc na výběr, ale přeci jen…
Kočár se zhoupl a zastavil.
„Moje zastávka,“ zvedl se blondýn.
„Počkej, vůbec ses nedostal k tomu, proč si Severus myslel, že spolu něco máme.“
„Snad příště. Nebo se zeptej svého chotě. Já to vím stejně jenom podle toho, cos mi vyprávěla. A z toho, jak mě Severus zrubal v souboji.“
„V souboji?“ zalapala po dechu.
Jeden Malfoyovský úšklebek. „Měj se. Kuličko.“ A zmizel.
Kočár se rozkodrcal po cestě zpátky k domu. Hermiona se brodila ve svých myšlenkách, když si všimla pohybu za oknem. To její manžel jel nedaleko od nich na koni. Pevně svíral otěže mohutného hnědáka, zatímco před sebou pěkně držel malého Briana. Severus mu právě něco ukazoval na druhé straně domu a Hermiona si uvědomila, že svého manželka opravdu nezná.

***

„Omlouvám se, jdu pozdě.“ Dorazila na večeři se zpožděním, protože hned po návratu usnula, Alfréd jí teprve před chvíli budil na gauči před krbem. Její manžel už seděl u stolu, před sebou na talíři… hups… její jehněčí kotletky a trpělivě na ni čekal.
„V pořádku, Alfréd už mi to říkal.“
Žádné kázání o dochvilnosti? Místo toho se chopil příboru a pustil se do jídla. Hermiona sledovala, jestli něco řekne, ale kromě počátečního převalování na jazyku jídlo nijak nehodnotil.
„Kde je… Brian?“ prolomila ticho.
„Spí. Unavil jsem ho.“
„Jízdou na koni?“
„Líbí se mu to, snažím se ho to naučit.“
„Není na to ještě malý?“
„Na to není nikdy dost malý.“ Odpověď hodná milovníka koní.
„Ale pochopila jsem, že jeho matka z toho není nadšená. Stejně jako ze mě.“
Povzdechl si. „Jean má jednu úžasnou a zároveň příšernou vlastnost – neumí lhát. Tedy umí, ale nechce. Což je skvělé, pokud jsi korunní svědek, příšerné, pokud s tím máš žít. Neber to tak, že by mezi vámi byla nějaká nevraživost, jste jen každá jiná. Ty jsi psycholog, taktik. Jean; co na srdci, to na jazyku. To plus fakt, že mám občas pocit, že je ráda nesnesitelná.“
„Její manžel z ní musí mít radost.“
„Není vdaná, nemá ani přítele. Kupodivu.“
„A Brian...?“
Severus si povzdechl a opřel se o lokty, už z toho poznala, že se sestřiným krokem nesouhlasil. „Chtěla dítě. A tak jednou přišla a oznámila, že je těhotná. Nevím s kým, netuším, jestli to byl vztah, flirt, oplodnění... a ona mi to odmítá říci. Jméno otce má uvedené údajně v závěti, ale to je vše, co vím.“
Super, pomyslela si Hermiona. Nemohla se však ubránit pocit, že přes všechny výtky, který k ženě její manžel měl, tak ji měl rád. Stejně jako Draco. Chvíli si pohrávala s myšlenkou se Severuse zeptat, proč si myslel, že má s Dracem pletky, ale ta otázka jí nějak nešla přes rty, připadala si po ní příliš… zranitelná. Rozhodla se tedy začít odjinud.
„Draco říkal, že…“
„Fascinuje mě, jak rychle se z Malfoye stal Draco, zatímco u mě to už dva týdny zarytě odmítáš,“ pronesl s nadsázkou, ale bylo poznat, že ho to vnitřně štve. A měl pravdu.
„Promiň. Asi je to tím, že Draco byl vždycky můj spolužák, i když jsme se neměli rádi. Zatímco tys byl vždycky profesor, nikdy jsi nebyl Severus, vždycky jenom… Snape.“
Její manžel zamyšleně žvýkal kotletku a raději mlčel. Nálada panující během rozhovoru o sestře zhoustla.
„Ehm… já jen… Nevěděla jsem, že jsi Dracům kmotr.“
„Je spousta věcí, které o mě ještě nevíš.“ Zněl trochu příkřeji, než chtěl, a proto dodal. „Nechtěli jsme, aby se to ve škole vědělo, aby někdo nemohl říkat, že má protekci.“
„I když ji stejně trochu měl, ne?“
„Stejně jako vy tři od Brumbála, každý učitel má své oblíbence, i když by neměl.“
„Asi by bylo těžké se k němu chovat objektivně, když jsi ho znal odmala.“
„Bylo těžké se k němu chovat objektivně, když jsem věděl, jakou má doma výchovu. Zvláště po návratu Pána zla. Věděl jsem, co po něm Lucius bude chtít, jen mě nenapadlo, že to po něm bude chtít ještě na škole.“
Přikývla. „Draco říkal, zachránil jsi ho.“
Poposedl na židli. „Spíše směřoval. Věděl jsem, že Draco není zlý, nikdy nebyl, to měl po matce, ačkoliv se to Lucius celá léta snažil potlačit.“
„Co s nimi vůbec je? Myslím s Luciusem a Narcissou.“
„Lucius je mrtvý, Merlin dík. A Narcissa je ve vyhnanství. Po válce byla souzena. Neměla znamení, ale nikdy neudělala nic pro to, aby Luciuse zastavila. Ani co se Draca týče.“
„Moment,“ zarazila ho. „Ona věděla, co dělá jejímu synovi a nezakročila?“
Dlouze si povzdechl, nevěděla, jestli to bylo kvůli její neznalosti kultury, nebo kvůli tomu, že o tom prostě mluvit nechce. „Narcissa byla vždy vychovávána jako čistokrevná; krásná, noblesní a zcela poslušná. Nikdy nevzdorovala ani otci, ani manželovi.“
„Proč?!“
Ušklíbl se, miloval ten její entuziasmus. „Protože v tom zkrátka byla vychovávána a výchova je hodně stabilní základ. A ženy z kouzelnických rodin nesmí nikdy vzdorovat mužům.“
Vzpomněla si na rozhovor z rána a trochu začínala chápat, proč si Alfréd s manželkou Severuse tolik váží. Pokud byl vychováván jako čistokrevný a přesto jí dovolil pracovat… „Nikdy?“
„Znám jedinou.“
„Koho?“
„Bellatrix.“
„Pořád lepší.“
„Vzdorovala otci. Vzdorovala manželovi a šla si za tím, za čím chtěla ona sama. Za Pánem zla. A šla za ním tak usilovně, že z toho přišla o rozum.“
Zavrtěla hlavou, nechtěla o tom přemýšlet. Nechtěla se dostat do stádia, že by tu zrůdu Bellatrix začala litovat. „Jsem unavená.“
„Cos prováděla celý den?“ zeptal se, v jeho hlase však znělo něco... Copak mohl tušit, co celý den prováděla? Ne, to je hloupost...
Pokrčila rameny a ukázala na břicho. „Vyčerpává.“
Přes tvář mu přeběhl kratičký úsměv, neskutečně se mu ulevilo, že se Hermiona začala s dítětem smiřovat. Ze začátku měl strach, aby se mu nepokusila ublížit, vždyť se na něj ani neptala, nestarala se o něj… ale doktor říkal, ať ji nechá.
„Ani vlastně nevím, co to bude,“ zamyslela se nahlas.
„Snapeové umí jedině syny.“
Odfrkla si. „A Jean je co...?“
„Oprava: Snapeové umí pouze syny v manželství, Jean je výsledek otcovy bokovky. To, že jsme se jako teenageři sešli a padli jsme si do oka je zvláštní shoda okolností. To a fakt, že jsme skoro stejně staří, otec čekal dítě současně s manželkou i milenkou.“
Hermioně vyjelo obočí, ale nijak to nekomentovala. „Půjdu do vany.“
„Víš, že by ses tam neměla moc napařovat.“
Ano, tuhle těhotenskou poučku znala a moc se jí nelíbila. A hodlala jí trochu ignorovat. „Nebudu se napařovat, neboj.“
„A Mio,“ zarazil ji ještě, „pravidlo č. 5, prosím.“
Usmála se na něho, to bylo to nejmenší, co mohla udělat a po cestě do patra pátrala v mysli, co je pravidlo pět. Slíbila si, že jakmile se natáhne do postele, tak se nad tím zamyslí, protože seznam pravidel je... kde u Merlina? Aha, jistě, v krbu.
Automaticky se zamkla v koupelně, shodila ze sebe šaty a uvelebila se do ohromné vany, která se jí neskutečně líbila. Chvíli zkoumala svoje neforemné tělo, trochu povyslejší prsa, než byla zvyklá, klenuté břicho a... vždycky měla takovou celulitidu na stehnech? Ne, neřeš to! přikázala si a ponořila se pod hladinu. Naslouchala vodě dopadající do vany z kohoutku a užívala si uklidňující hučení. Dopadla na ní únava, oči se klížily a ona klimbala.
I kvůli tomu neslyšela tiché klepání na dveře, ani snahy o otevření. Ani hlasitější volání. A bouchání. Lomcování za kliku. Křik. „Hermiono?! HERMIONO!“
Hučení dopadající vody bylo přehlušeno až ve chvíli, kdy se ozvala rána a dovnitř vpadl její zadýchaný manžel. Hermiona vyletěla do sedu a zděšeně se rozhlížela okolo sebe, popadala dech, prskala vodu. Lekla se. Ještě víc se však vyděsila, když k ní její manžel strčil ruce do vany, jako kdyby se jí snažil zvednout, v očích děs. „Jsi v pořádku?!“ třásl s ní, loktem se praštila o kraj vany. „Tak jsi v pořádku?!“
„AU! To bolí!“ snažila se od sebe odstrčit a... byla nahá, pro Merlina!
„Tak jsi?!“v „Nech mě!“
Vzdálil se a na nekonečný zlomek vteřiny na ni zadýchaně hleděl. Na to, jak se chvěje, na to, jak na něj valí oči, na to, jak je v pořádku. Záblesk úlevy. A potom vlna vzteku. „Neříkal jsem ti jasně, že se nemáš zamykat?!“ vypálil na ní naštvaně. „Děláš to snad naschvál?! To mě tak nenávidíš, nebo jsi jenom tak pitomá?“
„Pane...“ Ve dveřích se objevil Alfréd a lehce sevřel pánovi paži. Snad se tím stiskem Severus probudil, protože se na něj podíval, pak sklouzl pohledem na svou chvějící se ženu a v následujícím okamžiku zmizel.
Hermiona zůstala, chvěla se a teplá voda nepomáhala.
„Paní… pojďte.“ Alfréd jí nabízel ručník a pomáhal jí ven. „Nebojte, pojďte.“

***

Na čtvrté bušení konečně otevřela. Prohlédla si vyděšeného bratra, než stáhla obočí. „Dítě jsi mi už vrátil.“
Severus svoji sestru však jen odstrčil a vydal se přímo k baru.
„Problém?“ nadhodila, ale místo odpovědi si nalil jen druhou skleničku. „Stalo se něco?“ Zvážněla. „Severusi!“
„Zamkla se v koupelně.“
Přisedla k němu.
„Bušil jsem, volal… neodpovídala.“
„A?“ Mlčel. „Tak sakra mluv, co se jí stalo!“
„Nic se jí nestalo jen… Ona se tam zamkla, chápeš?“
Protočila oči, ale očividně se jí ulevilo. „U Merlina, ty seš takovej…“
„Ty to nechápeš, ona to udělala znova. A kdybych jí to neříkal! Ne, ona jde a zamkne se! Šel jsem tam v podstatě náhodou a potom klepu, buším, volám… a nic. Víš, jaký jsem měl strach?!“ zvyšoval hlas. Severus skoro nikdy nezvyšoval hlas. „Víš, jak jsem se bál, že… že… že se to stalo znova!“
„A vysvětlil jsi jí u Merlina, proč se tam nemá zamykat?“
„Samozřejme, že ne!“
„Jistě, proč taky,“ zamumlala si.
„Víš, co by to s ní udělalo? Víš, jak dlouho se z toho vzpamatovávala?“
Povzdechla si. „Tak se pak ale nediv, že to bude dělat.“
„Nestačí, že jí na to upozorním?“
„Upozorníš? Upozorníš? Upozornění vypadá trochu jinak, milý bratře!“
„Copak nechápe, že mám o ni strach?“ vztekal se.
„Tak jí to do prdele řekni!“
„Já nemůžu… nemůžu…“ vrtěl hlavou. „Jak bych jí takovou věc měl říct?“
„Jednoduše. Hermiono, to bylo před několika lety, kdy jsme se šíleně pohádali, tys potom šla do koupelny, spadla jsi na okraj vany a…“
V tu chvíli Severus vystřelil na nohy a popadl Jean za košili. Trvalo několik vteřin, než si uvědomil, co dělá a pěst povolil.
„To není Hermiona, kdo tu má problém, Severusi,“ zabodla mu prst do hrudi, „ale ty.“

Je to alespoň trochu jasnější...? Snad poslední vyloženě "hádavá" kapitola.

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek