Blesk
Povídky - Harry Potter


A kdo po sobě nechal stopu tentokrát?: agata, dablinka, Garis, Gwen, Charli, Chavalierka, Lilly Potter ml, Lucilla, Maggie, nadin, smack a zuzule. Díky pro vás!


13. Návštěvníci

Za okny bubnoval déšť.
Hermina ležela ve své posteli a přemýšlela. O rodičích, o sobě, o všem, co všechno se za těch několik ztracených let změnilo. Vždycky považovala své rodiče za nerozlučné, zbožňovala na nich, jak se i po tolika letech manželství milovali a čestovali se zamilovanými pohledy, chlubila se jimi před kamarády, jejichž rodiče se rozvedli a teď…?
Pátrala v paměti, jestli nenarazí na nějaký náznak toho, že se její rodiče odcizují, ale ať si namáhala hlavu sebevíc, nic ji nenapadlo. Kdyby se rozpadlo její manželství, tak by to snad i chápala, ale rodiče?
Její manželství.
Dnes poprvé snad pochopila, proč by se Snapee mohla být, postřehla záblesk muže, ke kterému by snad mohla něco cítit. To, jak mluvil s její matkou, jak starostlivě odešel plnit povinnosti hlavy koleje, jak moc se snažil, aby jí neublížil návštěvou u rodičů… Ano, chápala, proč se rozhodla s ním žít, jen ještě neviděla důvod, proč ho milovat.
A mít s ním děti.
Teprve teď si Hermiona uvědomila, že si celou dobu přejíždí rukou po břiše. Byl to bezděčný pohyb a nějakým způsobem uklidňující. Stejně jako tiché vlnobití uvnitř ní, které nejspíše bylo její dítě. Jejich dítě, opravila se v duchu. A snad poprvé sama sobě připustila, že je skutečně možné, aby Snape byl jeho otec. Zavrtěla se, píchlo jí v podbřišku, a tak musela hledat novou polohu. Nakonec se však raději zvedla a rozhodla se projít. Jemně si při tom masírovala záda a vzpomínala na matčino vyprávění, jak ji v těhotenství neustále bolely záda a otékaly kotníky. A to především v době, kdy se měnilo počasí nebo pršelo.
„Jako právě teď,“ povzdechla si s pohledem upřeným za okenní výplň.
Ručičky na hodinách se pomalu sunuly ke třetí hodině ráno a ona zkrátka nemohla spát. Po další hodině převalování se tedy nakonec zvedla a přesunula se do kuchyně. To místo bylo temné, ale vonělo kynoucím těstem a směsí kořením.
Sáhla si pro mléko a ohřála si ho kouzlem, i když se jí v uších hned rozezněl hlas Ignéz, který jí plísnil nad tou leností si mléko poctivě ohřát na rozpálených kamnech. Ale na to byla moc utahaná.
„Paní,“ ozvalo se za ní unaveně a překvapeně zároveň. To Alfréd se přišoural do kuchyně, rozespalý, neučesaný a v neupravené košili. Péče jeho ženy mu očividně scházela. „U Merlina, stalo se něco, vždyť není ještě ani pět hodin.“
„Nechtěla jsem tě vyděsit, Alfréde, jen jsem si přišla udělat kakao.“
„Měla jste dát vědět, nebo si zavolat skřítka.“
„Stejně nemůžu spát.“ Lichotila jí jeho starost, protože z jeho pohledu bylo poznat, že se o ni skutečně obává. Věnovala mu úsměv a snad i automaticky ho lehce pohladila po tváři. Cítila pod ní strniště, zřejmě se ještě ani nestihl oholit. V další chvíli se zarazila, nevěděla, jestli je podobné jednání vhodné, ale Alfréd se jen usmál a lehce se o její dlaň otřel. Zřejmě to neudělala poprvé.
Usmála se.
„Běžte si sednout do jídelny, paní, udělám vám snídani. Vafle?“
Chtěla odmítnout, ale poznala, že když už se obsloužila kakaem, jídlo nesmí odmítnout. A vafle milovala. „S džemem?“ zeptala se s nadšením.
„A šlehačkou,“ dodal se smíchem.

***

Seděla v jídelně a soukala do sebe už druhý kousek té hříšné dobroty, když se otevřely dveře a dovnitř vešel její manžel, na tváři stále otisk polštáře, ale oblečený, oholený a připravený do práce. A s pohledem zavrtaným do ranní pošty. Bezmyšlenkovitě procházel nadpisy na obálkách, dokud zcela instinktivně neusedl a neroztrhl dopis, do kterého se hned začetl. Hermiona si uvědomovala, že ji nejspíše vůbec nepostřehl. Jen se mračil. „Zmetci impotentní,“ zahřímal si po chvíli pro sebe, čímž Hermioně zcela vzal dech. Slyšet tak neurážlivou nadávku, která však zněla z úst jejího manžela absolutně urážlivě, bylo rozhodně zajímavé.
„Finanční úřad, pane?“ objevil se vedle něho Alfréd, když už zcela upraven ve svém pracovním oděvu a s novinami na podnose, naléval svému pánovi kávu do nastaveného hrnku. Ti dva byli očividně zcela sehraní.
„Tos poznal podle obálky, nebo podle těch impotentů?“ nadhodil Snape a sebral z podnosu noviny, „že se ptám, obálky už raději ani nepodepisují. Byl bys tak laskav a poslal zprávu mému drahému správci financí? Že bych s ním potřeboval mluvit.“
„Zajisté. A mám připravil láhev whisky nebo chloroformu?“
„Nejdřív to a pak to. Umlátit ho můžu vždycky, nejdřív ať odvede svoji práci.“
Vážně vede Snape se svým podřízeným konverzaci o impotentech a umlácení finančníka láhví whisky? Hermiona stáhla rty, ale stejně jí uteklo tiché uchechtnutí. Asi nebylo tak tiché, protože Snape sebou škubl jako při výbuchu a ruku mu automaticky vyletěla směrem ke kapse s hůlkou, zřejmě pozůstatek z dob války.
„Mio, co tu děláš?“ ruku spustil podél těla, ale napětí v těle se snažil zamaskovat tím, že se okamžitě zvedl a vydal se k ní. „Děje se něco? Je ti špatně?“
„Proč by mi mělo být špatně?“ nechápala. „Jen nemůžu spát.“
Rentgenoval ji pohledem a když neshledal nic, co by podpořilo jeho teorii o nemoci, teprve promluvil. „Rodiče?“ zkusil.
Uhnula pohledem. „Taky trochu. A taky sebou mele,“ dodala téměř nezáměrně, když opět ucítilo to vnitřní vlnobití a přejela si rukou po podbřišku.
„Kope?“ V očích se mu zalesklo a udělal krok k ní, snad ji chtěl i pohladit, ale ten pohyb jí vyděsil. Ucouvla a o kus posunula i židli. Věděla, že jí nechce ublížit, ale… prostě ne.
Zarazil se, stáhl ruku i obočí.
„Jo, kope,“ dodala jen do trapného ticha.
„Jistě,“ odkašlal si a snažil se necítit se jako idiot, moc to nešlo. „Ehm, budu muset do práce.“
„Jistě.“
Zahleděla se do svého talíře a cítila se provinila, když sledovala, jak obchází stůl. Nádobí zacinkalo, jak se náhle Snape převážil a narazil do stolu, skoro se o něj opíral. Hermiona k němu zvedla pohled a chtěla se ptát, co se stalo, ale nedostalo se jí příležitosti. Snapeovi utekla peprná nadávka, ale potom už vyvlál z jídelny pryč.
Kulhal.

***

„Jak se má Ignéz?“
Starší muž sebou trhl, když vešel do kuchyně a našel tam sedět Hermionu. „Paní,“ vydechl. „Co tu děláte?“
Pokrčila rameny. „Sedím?“
„Víte, jak pán řádí, když vás tady najde.“
„Nevím,“ připomněla mu. „A ten ke všemu před dobrou půl hodinou zmizel do školy. Proč mi vůbec zakazuje sem chodit?“ Chtěla to vědět i z druhé strany.
„Pro paní domu je nedůstojné se bratříčkovat s personálem.“
„To je snad moje věc.“
„To jistě, ale je to stará tradice, která se v kouzelnických rodinách dodržovala po staletí. Také je pravda, že na ní zvysoka kašlete,“ dodal už na půl úst.
Zasmála se. „Asi nejsem nejlepší v dodržování kouzelnických tradic.“
„Nejste. Což prosím neberte jako kritiku,“ dodal hned. „Jste… zkrátka jiná. Vychovaná v jiných poměrech, v jiných tradicích. Správně byste jako manželka hlavy rodu neměla ani pracovat.“
Zamrkala. „To jako vážně? Doufám, že to po mě Severus nechtěl.“
„No, rozhodně to alespoň zkoušel,“ řekl trochu neochotně. A na její zvednuté obočí dodal, „musíte pochopit, že pán byl vychováván svým dědem v rámci tradic kouzelnických rodin. A i když se mu to mnohdy samotnému nelíbí, tak to v něm někde vtlučeno je.“
„Vtlučeno?“
„Pánův děd měl velmi svérázný přístup k výchově.“
„Doufám, že ten si Severus neosvojil, když už chtěl takovou blbost, jako abych zůstala doma. A co bych vůbec měla dělat? Celý den kopat do zadku?“
„Vaší povinností by mělo být starat se o chod domácnosti a o výchovu dětí.“
„Dětí? Vždycky jsem si myslela, že staré kouzelnické rody preferovali jen jednoho potomka. Kvůli majetku.“
„Je pravda, že mnoho rodin to tak dělalo. Bylo to snazší.“
„A nudnější. Jen jedno dítě? Co kdyby se mu něco stalo?!“ Položila si ruku v ochranném gestu na břichu. Její podvědomí toho tvora uvnitř konečně začalo brát na vědomí.
„Zvláštní argument od jedináčka,“ ušklíbl se Alfréd, ale hned v další chvíli se zarazil. Vyděšeně se otočil na Hermionu a lehce se uklonil. „Já… velice se omlouvám, paní. Opravdu, já… to bylo zcela nemístné.“
„U Merlina, proč se omlouváš, Alfréde, já ti hlavu trhat nebudu. Nevím, jaký vztah jsme spolu měli, než jsem ztratila paměť, ale chci, abys věděl, že tě rozhodně neberu jako sluhu, který mi musí projevovat úctu.“
„Děkuji, paní.“
„A ke všemu, máš pravdu. Možná právě proto, že jsem vyrůstala sama a vím, jak se o mě máma bála.“ Odmlčela se. „Nevíš, jak je na tom s touhle tradicí můj muž?“
„To se ho budete muset zeptat sama, paní,“ odvětil, ale hned dodal, „ale řekněme, že na základě několik rozhovorů bych řekl, že by rád měl velkou rodinu. I on vyrůstal jako jedináček.“
Mlčeli.
„I když, opravdu byste se na to měla zeptat pána. Popravdě mě dost mrzí, jak mezi vámi zcela vymizela komunikace. I ten vztah, který jste mezi sebou měli. Pokud mi opravdu dovolíte se k tomu vyjádřit,“ dodal, i když spíše jen pro dodržení dekora.
„Já vím a snažím se to nějak… změnit. Ale není to pro mě snadné.“ Pohladila si vypouklé břicho. „Nic z toho.“
„Rozumím. Ale pokud mě omluvíte, musím si jít po práci.“
„Nemůžu ti nějak pomoci?“
„Paní…,“ povzdechl si.
„Pokud mi žádnou nedáš, tak si nějakou najdu. A víš, jak to dopadlo minule, když jsem se nudila,“ odkázala ke svému výletu do východního křídla.
Povzdechl si. „Tak pojďte. Stejně to nebude poprvé.“

***

Zřejmě to skutečně nebylo poprvé, protože poté, co uvařila kotel jídla a donesla ho ostatním zaměstnancům panství, všichni se tvářili, jako kdyby na to byli zvyklí. A všichni ji mezi sebe přijali jako sobě rovnou. A hlavně, jako kdyby byli na její přítomnost zcela zvyklí.
Copak neměla od manžela zakázáno se s nimi vídat?
„Kyle, jak to jde s hříbaty?“ snažil se Alfréd udržovat konverzaci a zároveň tak Hermioně představoval osobnosti místního panství i to, co zde dělají. Usmála se na něj, byla mu vděčná. I to, že pomlčel o její amnézii.
„Děkujeme za oběd, výborné jako vždy,“ sklonil jí poklonu Kyle a lehce jí líbl na tvář. Hermiona zčervenala, mladík byl velmi pohledný a možná ještě mladší než ona. Sklouzla pohledem na Alfréda, jestli nebude mladíkovým jednáním pohoršený a nebude mu tak hrozit problémy, ale ten se jen pochechtával nad svým talířem ledvinkového pudinku. Očividně to nebylo prvně.
„Nechcete se podívat na Whity a Nutty, jak trénují?“
„Ehm…“ Na koho se to má jít podívat?
„Nemyslíš si, že jsou ta hříbata ještě trochu moc divoká? Vzhledem na panin stav?“
Hříbata? Hermioně se rozzářily oči. Střelila pohledem na Alfréda a ten nenápadně přikývl. Dívka byla nadšená jako dítě, kterému děda dovolí vyválet se v bahně. „Ráda s tebou půjdu, Kyle, podívat na se na Blacka a Whita.“
Smích. „Na Nutta a Whita, paní. Ale ta vaše jména si necháme pro další mladé.“

***

Do domu se vrátila o pár hodin později a rozhodně si to užila. Kyle ji provedl po přilehlých pozemcích až po ohradu, kde se cvičily koně od nejmenších hříbat. Velmi rychle pochopila jména, Nutty byla oříškově hnědá, zatímco Whity bílý jako sníh. A Kyle byl skvělý, milý, pohledný… a sotva dvacetiletý. A Hermiona si musela uvědomit, že ona už je v téhle realitě dospělá a budoucí matka a tím, že po něm vrhá mrkavé pohledy se chová jako ukázkový úchyl. A tak jen stála opřená o ohradu a sledovala, jak Whity a Nutty poskakují kolem mladého cvičitele a obmotávají ho provazem.
Protáhla si záda a byla připravená se vyšourat do ložnice a padnout do postele, když…
„Nazdar, kuličko.“ To Draco Malfoy, ve svém dokonale padnoucím obleku, právě scházel po schodech proti ní a na svém přesně řezané aristokratické tváři měl vepsaný arogantní úsměv. „Tak jak se ti kutálí?“
Seběhl až k ní, tvářil se povýšeně jako vždy a říkal jí: kulička… kulička… šmejdka… mudlovská šmejdka… kulička… KULIČKA!
„Nevíš, kde je tvůj… AU!“ Malfoy si tiskl tvář a nechápal. „Co jsem udělal?“
„Co tu děláš, Malfoyi! Jak ses mohl vůbec opovážit přijít do mého domu?“
„Ovovážit?“ huhňal. „Co to ho hebe vjelo?“
„A jak si vůbec můžeš dovolit mě urážet přímo pod mojí střechou?!“
„Kdo tě uháhí? Já tě jen…“
„Co se to tu děje?“ objevil se v hlavním krbu v hale Severus a klouzal pohledem od jednoho k druhému. „Draco, jsi tu brzy.“
„Hermiona mě tu m´átí a…“
„Co tu dělá?“ ukazovala Hermiona naštvaně na blonďáka.
„Mio, uklidni se.“
„Co se s ní děje?“ nechápal mladý zmijozel a konečně si pustil nos. Naštěstí to jen bolelo, ani kapka aristokratické krve.
„Draco tu je proto, že jsem ho pozval, je to můj finanční správce.“
„Tak proč mě uráží?“
Severus se zamračil.
„Neurážel jsem ji, jen jsem jí řekl kuličku! Vždycky jsem jí tak říkal, proč jí to najednou vadí?“ Draco se očividně vyděsil, že od Snapea dostane kletbou mezi oči.
„To je pravda, Hermiono, říká ti tak, nemyslel to ve zlém. Jenom si dělal legraci. Nesmíš to brát osobně, jste přátelé.“
„Přátelé?“ Jak mohli být přátelé.
Draco znejistěl. „Co jí je?“
„Vysvětlím ti to. Pojď.“
„Počkej, Severusi, ona si to nepamatuje?“ Ale to už ho Severus táhnul po schodech do patra. Hermiona osaměla, jen s vyvalenýma očima a pusou na vrchním schodu.
Ona a Malfoy?
Přátelé?
PŘÁTELÉ?

Promnula si oči, ale nejspíš by potřebovala spíš prošťouchnout uši. Vážně jí její manžel říkal, že…
„Proč mě to vlastně ještě překvapuje?“ rozhodila si pro sebe rukama. Sešla po schodech do haly a posadila se na nejbližší křeslo.
„Copak jsem vážně vyměnila Rona a Harryho za Malfoye?“
Pokoušela se tomuhle novému světu přijít na chuť, ale… nejdřív její život, pak Harry s Ronem, pak rodiče…Chtěla domů!
Jenže se nebylo kam vracet.

***

Ozvalo se bušení na dveře, Hermionu to vytrhlo ze zadumání. V tomhle domě očividně pojem „klid“ byl neznámým slovem. „Já tam jdu, Alfrede,“ zavolala směrem ke dveřím, odkud tušila, že by se brzy vynořil jejich majordomus. Kouzlem si pomohla otevřít těžké domovní dveře, když se… na ni v další chvíli vrhly dvě nadšené ruce, které ji objaly okolo širokého pasu.
Ruce naprosto neznámého dítěte. Pro ni neznámého, protože podle toho, jak nadšené to dítě bylo a jak zvesela brebentilo a chrlilo na ni všechno známé i neznámé, tak ji dítě očividně znalo. Ještě víc však Hermionu překvapila žena, která vstoupila vzápětí. Nikterak hezká, nikterak výrazná, nijak štíhlá ani tlustá. Zkrátka takový ten tmavovlasý typ, kterých potkáte na ulici desítky. A přesto z ní Hermionu trochu zamrazila.
„Ahoj miláčku, tady ti nesu ten slíbený pekřelust,“ vrazila jí do náruče ohromný svazek bylin, za kterým se skoro ztratila a sama se pozvala dál. „Máš doma chotě?“
Hermiona vykoukla zpoza kytky a nechápavě zamrkala. Ještě víc jí však zarazil její choť, jak ho žena uctivě nazvala, který právě scházel ze schodů a naprosto nadšeně uvítal malého chlapce ve své náruči. Vítal ho se zářivým úsměvem a ženu dokonce s polibkem! . Sice na tvář, ale… co to sakra bylo?!
„Ehm, Alfréde,“ dostala ze sebe, když se vedle ní objevil majordomus, aby jí pomohl od jejího zeleného nákladu. „Kdo to je?“
„Vaše švagrová, paní. Jean Parkrová.“
„Švagrová?“ zarazila a se a pohlédla na něho, jako kdyby si s ní dělal dobrý den. Hned si v mysli začala přehrávat seznam rodinných vztahů, ale ať se na to dívala, jak se na to dívala, pořád jí vycházelo jediné. „Severusova sestra?“ Nějak si nedokázala představit Severuse, jak se jako chlapec přetahuje s touhle ženou o plyšáky. A ke všemu. „Netvrdil jsi mi ještě ráno, že je jedináček?“
„Nevlastní sestra, pokud mám být přesný.“
Vlastní, nebo nevlastní, pořád to bylo ujetý. „A to dítě?“
„Synovec. Brian. Narodil se jen pár dní poté, co…,“ zarazil se, jako kdyby narazil na téma, o kterém mu je zakázáno mluvit. „Zkrátka mají s pánem velmi dobrý vztah.“ Převzal si od ní svazek rostlin a s úklonou se vytratil po anglicku.
S hlubokým nádechem se vydala k těm třem, kteří se očividně velmi dobře bavili. Hermiona si byla vědoma, že pokud tohle byla Severusova sestra, jistě by bylo velmi nevhodné, kdyby se jí pokoušela vyhýbat. Nasadila tedy úsměv a…
„Ou, švagřinko moje,“ otočila se na ní žena hned ji k sobě přitiskla a lehce jí políbila z obou stran na tváře, „tobě to tak sluší, ty moje květinko. Jakpak rostete?“
Hermioně trochu ztuhl úsměv na rtech a zvedl se jí cukr v krvi, ale rozhodla se zachovat dekorum. „Ehm, dobře, moc dobře.“
Žena jí úsměv č. 3 vrátila, než se otočila na svého bratra, který v náruči stále svíral malého Briana. „Ona si vážně nic nepamatuje,“ řekla prostě, v jejím hlase ani stopa po předešlém cukrování.
„Taky už tomu věřím,“ odvětil Severus na půl úst.
„Promiň, Hermiono, ale tohle bys mi za normálních okolností nikdy nedovolila.“
Zamračila se. „Co bych nedovolila?“
„Abych tě takhle objela a cukrovala s tebou, myslím, že bys mě skolila dřív, než bych se k tobě přiblížila.“
„Proč bych…?“
„Nemáme se příliš v lásce,“ osvětlila jí hned žena, jako kdyby se bavily o počasí. „Nic osobního, prostě jsme si jenom nesedly.“
„A tady Jean je geneticky neschopná,“ zamračil se na ni Severus, „chvíli předstírat, že tomu tak není. Na vteřinu už jsem se téměř těšil na to, že se moje žena se sestrou přestanou hašteřit.“
„To budeme mít v rodině. A pokud jsi chtěl zázrak, napiš Santovi,“ odvětila ta, jež se jmenovala Jean.
„Nemyslím si, že by to pomohlo, popravdě zázraku trvalo deset vteřin, než pochopil, proč se nemáme v lásce,“ vložila se do toho Hermiona, které nejenže ta žena nesedla, ale také jí vadilo, jak jí zcela vyčlenili z komunikace.
Severus i Jean se na ni podívali, muž překvapeně, zatímco Jean se na tváři rozzářil úšklebek. „Ale tvoje žena to rozhodně je, takhle krásně umí prskat jenom ona.“
Hermiona se nadechovala k protestu, ale nedostala se ke slovu.
„No tedy, já nahoře čekám na velkého šéfa a on tu má zatím rodinnou párty. A mě nepozve,“ ohradil se Malfoy, když scházel ze schodiště. „No ne, jestli tohle nebude má oblíbená tetička,“ vydal se k Jean a políbil ji na hřbet ruky. „Půvabná jako vždy.“
„Lháři,“ usmála se na něho žena, „ale jen pokračuj.“
Lichotky od Malfoye? Tetička? Tenhle svět byl ještě šílenější, než si Hermiona původně myslela.
„Ale ale… copak? Zase jsi lezl někomu do zelí?“ zvedla mu Jean tvář a prohlédla si oteklý ret.
„Jo, Severusovi.“
„Zase?“ podivila se švagrová.
„Ale kupodivu rána přišla od jeho půvabné ženušky.“
Hermiona se nadechla, že to vysvětlí, ale pod pohledy všech tří raději zmlkla. Tohle se prostě vysvětlovalo dost špatně, zvláště, kde argument „nepamatuji si to“ zněl už dost otřepaně.
„Skutečně? Severusi, to už si tvá žena musí čest bránit sama, to jsi mi tedy gentleman,“ rýpla si žena.
Lektvarista skřípal zuby. „Gentleman, negentleman… co tu děláš, Jean?“
„Co tu dělám?“ otočila se na něj. „Měl jsi dneska přijít hlídat, brouku.“
Kolečka chvíli šrotovala. „U Merlina…“
„U Merlina už je plno, máš půl hodiny skluz. Takže si to tady užij,“ líbla syna. „A ty nezlob,“ dodala k bratrovi, než se usmála na Hermionu a zmizela ve dveřích. „V devět jsem tady. Možná.“
V hale se rozeznělo ticho.
„Mno, řekl bych, že dneska už toho moc neuděláme, co? Mrně,“ ďoubl malého Briana do tváře. Ten se na něj zakřenil, ale potom se odvrátil a víc se přitiskl ke svému strýci. „Tak já půjdu, podívám se, co se s tím dá dělat, Severusi, a ozvu se.“
„Dobře. A my jdeme na…“
„Na koníšky,“ rozzářily se Brianovi oči.
„Jestli se to dozví Jean,“ zanotoval Draco, „tak tě přetrhne.“
„Co oči nevidí, znáš to… Cestu najdeš?“ zeptal se ještě pán domu, ale to už si to mířil do zadního traktu.
„Určitě, pa špunte. Hermiono,“ otočil se blondýn na ženu a bylo znát, že váhá, jestli ji má obejmout, políbit, nebo podat ruku. Nakonec jí jen pokynul.
„Draco,“ zarazila ho ve dveřích. „Já… já se ještě jednou omlouvám za tu ránu.“
Kupodivu jí odpověděl smích. „Nic si z toho nedělej, jeden zábal na noc a má tvář nebude vědět, žes mě kdy praštila. Ego budu sice léčit trochu déle, ale podle toho, co mi říkal Severus, jsem dopadl ještě docela dobře.“
„Stěžoval si?“
„Spíš vysvětloval,“ dlouze si ji změřil pohledem. „Ty si vážně nic nepamatuješ?“
Zavrtěla hlavou, vážně to nechtěla celé znovu omílat.
„Nic jako vůbec nic? Nebo…“
„Nenáviděli jsme se. Co si matně vybavuju, tak naposledy jsi mi ukradl projekt z lektvarů. Tedy, pokud se to vážně stalo.“
„Jo, stalo, to byly časy,“ zasnil se Malfoy. „Kradený úkoly, bitky po chodbách, kdy největší starostí byl dostatek pomády na vlasy a jestli budu schopný Potterovi dostatečně sarkasticky odsekávat. Ach, krásná doba.“
„Jo, tak nějak si to pamatuji i já. Asi pochopíš, že je pro mě dost nepředstavitelný, že jsme najednou… přátelé?“
„To bylo nepředstavitelné pro většinu lidí.“
„Ale jak…?“
„Zachránila jsi mi život.“ Najednou v hlase ani stopa po smíchu nebo sarkasmu. Jen konstatování.
„Já? Jako v boji, nebo…“
„Ne, ještě ve škole. Lhala jsi kvůli mně. Po nějaký bitce ve škole. Tvrdila jsi, že si nepamatuješ, jestli jsem na tebe zaútočil já, a tím pádem neměli dostatek důkazů, aby mě mohli vyloučit. Lhala jsi. Řekla jsi mi, že si to pamatuješ moc dobře, ale že mi nechceš zkazit život. V tu chvíli jsem tě popravdě považoval za naivní kravku…. Ale velmi brzy jsem si uvědomil, že jsi mi tím zachránila život. Doslova. Kdyby mě vyloučili, tak mě otec buď zabije, nebo mě hnedka naverbuje k Pánovi zla. Obě možnosti by pro mě znamenaly smrt. Nevím, která nebelvírká úchylka tě k tomu tehdy vedla, ale upřímně… nikdy jsem ti za to nepřestal být vděčný.“
Přikývla, netušila, co by na to měla říci.
„Takže pokud cenou za to je oteklý ret, tak to beru.“ Arogantní tón se vrátil. A taky úšklebek. Který jí věnoval a vydal se ze dveří pryč.
„Malfoyi!“ zastavila ho, než nastoupil do přistaveného kočáru.
„Draco,“ otočil se na ní. „Ten Malfoy zní od tebe fakt divně.“
Zarazila se. Ten Draco zněl ještě divněji.
„Copak? Neříkej, že už jsem ti začal chybět.“
„Chtěla jsem se ještě na něco zeptat.“
Ležérně se opírat o dvířka kočáru a tvářil se samolibě. Čekal.
Hermiona se rozhlédla a když spatřila nedaleko nich zahradníka, raději udělala krok ještě blíž. „Ehm… možná to bude znít hloupě a… ehm…“
„Víš, že úžasně rudneš, když se stydíš?“
„Malfoyi!“
„Draco,“ opravil ji znova. „Podívej Hermiono, víš, že s tebou rád prohodím kus řeči, ale já na rozdíl od tebe nevysedávám doma a nečekám na čápa, mám ještě jednoho klienta. Tak buď rychle, nebo to nech na jindy.“
Hermioninou hlavou probleskla otázka, co vlastně Malfoy dělá. Vždycky si myslela, že jeho rodina má tolik majetku, že se celý život bude moci drbat na zadku a nehnout brvou. Tak proč se Draco strachuje o to, že přijde pozdě za klientem?
Její mozkové pochody daly Dracovi asi jasnou odpověď, nastoupil totiž do kočáru připraven odjet. Ale ona to potřebovala vědět.
„Když se tě ta… ta…,“ Jak se sakra jmenovala? „…. švagrová ptala…“
„Jean.“
„Jo, ta. Ptala se, jestli jsi někomu lezl do zelí a ty jsi odpověděl Severusovi. A ona se zeptala zase. To znamená, že my dva jsme spolu… někdy… něco…?“
Zase ten úšklebek a tichý smích.
„Nasedni si.“

Tak už víme, kdo je neznámá... a co se týče "pletek" Hermiony s Dracem, mohla bych to zadat jako dobrovolnou vánoční povídku, přispěl by někdo? :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek