Blesk
Povídky - Harry Potter


Děkuji za krásnou úrodu komentářů: agatě, dablince, Garis, GwenLoguir, Charli, Chavelierka, Katě, lensha95, Lilly Potter ml., Lucille, Maggie, nadin, smack a zuzule.


12. Návrat domů

Hermiona si po těch několika dnech byla už téměř jistá, že ji nic nepřekvapí. O to víc jí poklesla brada, když před ní druhý den, přesně v 11 hodin, zastavilo černé BMW. Nejistě si promnula oči, jestli ještě nespí, ale ten černý výkvět německého automobilového průmyslu tam stále stál. A za volantem, za sjíždějícím temným okýnkem, neseděl nikdo jiný, než… její drahý choť.
„Severusi?“ vydechla. Čekala kočár, čekala speciální přenašedlo, dokonce i nějaký druh rodinného koštěte, ale rozhodně nečekala tohohle mudlovského piráta dálnic. A se Snapem za volantem. Copak on měl alespoň řidičák?
Podíval se na ni skrz ztmavená skla svých brýlí a v tu chvíli vypadal jako zazobaný dealer drog.
„Prosím.“ Alfréd jí otevřel dvířka a dokonce jí i pomohl nasednout. Připadala si trochu jako princezna, protože přese všechno, žádnou pomoc nepotřebovala. Auto bylo vysoké, pevné a sedačky měkoučké a pohodlné. Kůže?
Snape se vedle ní ušklíbl jejím vyvaleným očím. „Připoutej se,“ připomněl jí, než zručně zařadil a rozjel se po štěrkové příjezdové cestě. Ať už šlo o kouzla magická či o kouzla konstruktérů, nerovnosti povrchu skoro necítila, o to víc jí to všechno připadalo fascinující.
„Proč jedeme autem?“ neudržela se nakonec.
„Tvoji rodiče nenávidí, když se k nim přemisťujeme jakýmkoliv způsobem. A v rámci udržení normálnosti před sousedy je auto docela věrohodný způsob dopravy.“
„Máte-š vůbec řidičák?“ neodpustila si. Nechtěla rýpat, skutečně jí to zajímalo. Snape nevypadal, že by o přestávkách studoval mudlovské dopravní značení.
„Samozřejmě.“ Poslepu hmátl do jedné z přihrádku a vylovil malou kartičku. Řidičské oprávnění na jméno Severus Green.
„Green?“
„Mé jméno v mudlovském světě. Abych v případě nutnosti mohl vystupovat jako tvůj manžel. Moje rodné jméno nebylo vhodné, protože otec dlužil snad i švábům v podlaze, nebylo by moudré se ohánět jeho příjmením.“
Skousla si ret. Pochopila to správně, že jeho otec byl mudla? Ale vlastně, vždyť jí to Ignéz tehdy v kuchyni říkala. „Žije otec ještě?“
Poprvé během cesty se na ni podíval, než se opět věnoval řízení. „Ne. Ani jeden z mých rodičů. Teď se nelekni.“
Nechápala, čeho by se měla lekat, vždyť prostě jen pokračovali v cestě, která náhle mizela mezi stromy. Jenže ve chvíli, kdy Severus zmáčkl nějaké tlačítko na palubové desce, les se rozplynul a oni se ocitli na křižovatce uprostřed provozu.
I přes varování vyjekla.
„V pořádku?“
Chvěl se jí hlas, přesto přikývla. „Jo. Kde… kde to jsme?“
„Na východní spojce do Londýna.“
„A jak…?“
„Přemístili jsme se.“
„V autě?“
„Ano. Jedna z chytrých inovací Magického institutu mudlovkých technologií. Magický obraz našeho automobilu se tu pohyboval už pár minut, takže nikomu v okolí není divné, že jsme se tu náhle zjevili. Plus je automobil upraven tak, aby veškeré tlaky a negativní vlivy z přemistění eliminoval, takže to je zcela bezpečné i pro tebe,“ zahleděl se na její vzdouvající břicho. Na zlomek vteřiny měla pocit, že snad i zvedne ruku z řadící páky a pohladí ho, ale nakonec to neudělal. Ne že by po tom netoužil, ale vyděšený pohled jeho manželky mu jeho ruku přimrazil na místě. Rozhodně se nechtěl prát na předních sedadlech auta, i když řídil spíš autopilot, ale to jeho žena vědět nemusela. Nemusela ani tušit, že i když přetrpěl tu potupnou autoškolu, na silnicích stále věřil spíše intuitivní magii.
Kolona se malátně šinula kupředu a mezi nimi panovalo ticho. Severus se ho nepokoušel přerušit, zapnutí rádia pro něj bylo jasným znamením, že hovor není vyžadován a možná ani vytoužen.
„Hermiono,“ vytrhl ji ze zaujatí, když začala poznávat sousedství, „asi bych tě měl varovat. Už jsi doma dlouho nebyla a tví rodiče…“ Zarazil se pod jejím zamračeným pohledem. Dlouho váhal, jestli ji to má říci, ale nechtěl ji tam nechat jít nepřipravenou, „… jejich vztah se změnil od doby, co si nejspíš pamatuješ.“
„Změnil? Jak změnil?“ Už v jejím hlase znělo nepřátelství. Jak si mohl dovolovat cokoliv říci o jejích rodičích. Chce ji snad proti nim poštvat, nebo co to mělo znamenat?
Povzdechl si, ale alespoň nemusel odpovědět hned, parkování si vyžádalo jeho pozornosti. „Řekneme, že už k sobě nejsou tak vřelí, jako dříve,“ pokusil se to zabalit do nějakého vkusného eufemismu.
„Po třiceti letech manželství nečekám bezbřehou lásku. Neboj, myslím, že vím, co od rodičů čekat,“ rozepnula pás a vyloupla se z auta rázněji, než by zřejmě kdo očekával. Severus ji s povzdechem následoval.
Matka už ji čekala na zápraží. Už od pohledu potlačovala touhu se vrhnout své dceři vstříc, zatímco její manžel jí stál za ramenem. „Holčičko, moje…,“ vztáhla k ní paní Grangerová ruce a jemně ji objala, „ty… víš, kdo jsem, že ano?“ zeptala se nejistě. Snape zřejmě referoval o její amnézii.
„Samozřejmě,“ sevřela matku pevně v náruči a jen při představě, že by na své milované rodiče zapomněla, se jí do očí nahrnuly slzy. „Na vás se přeci nedá zapomenout,“ byla předána do otcovské náruče, která jí tak strašně chyběla. Mezi tím se k ní přidal i její manžel.
„Helen,“ kývl Snape na Hermioninu matku a podal ji velkou kytici růží.
„Oh, Severusi, jak milé. Oh! Ty víš, jak tyhle růže miluji, vždycky je u vás obdivuji. A ta kytice je úžasná, děkuji.“
„Předám Horaciovi vaše díky,“ věnoval jí Severus jeden z úsměvů.
Horacio = zahradník, zařadila si to celé Hermiona do správné škatulky. Ale to pak znamenalo, že tyto růže byly z jejich zahrady. Páni, budu se do té zahrady muset jít pořádně podívat.
Z otcovy strany se však podobných díků nedočkal. Bob Granger převzal od svého zetě láhev s vínem mlčky, jen s přikývnutím. Pak už si jen odvedl svoji milovanou dceru do útrob domu.
Hermiona si připadala jako u vytržení. Sice jí vzpomínky napovídaly, že tu nebyla jen nějaké dva měsíce, od velikonočních prázdnin, uběhlo vlastně již několik let. A ona nemohla nepostřehnout všechny ty drobné a větší změny, od nového věšáku až po kompletně přestavěný obývací pokoj. Největší změnou a zřejmě i nejméně příjemnou bylo první patro, kde se z jejího pokoje stala otcova ložnice. Zvláštní, její rodiče vždy spali společně.
„To jsi, tati, začal tak strašně chrápat?“ snažila se Hermiona zmírnit to tíživé ticho i stísněný pocit v žaludku, když si uvědomila, že její pokojíček zmizel v nenávratnu. Mělo jí to dojít. Proč by si rodiče nechávali v domě pokoj dcery, která žije vdaná kdesi v rezidenci zámeckých rozměrů. Logicky to chápala, přesto z toho slzelo srdce.
Rodiče se nejistě zasmáli, její otázka však zůstala nezodpovězena.
Severus na ně čekal v obývacím pokoji, klidně a smířeně. Seděl na gauči v obývacím pokoji a nijak nekomentoval, že byl jako host ponechán bez povšimnutí. Po jejich příchodu se trochu odsunul na stranu, nijak víc však nevynucoval Hermionu vedle sebe. I když tam stejně nakonec skončila, když její rodiče obsadili obě křesla.
„Dáte si čaj, Severusi, koupila jsem váš oblíbený Ceylonský.“
„Velmi rád, Helen,“ přijal nabízený šálek. „Děkuji.“
Její manžel s matkou si tykali a i když si od sebe drželi určitý odstup, neznělo z jejich hlasu vyumělkované přátelství. Že by jí máma manželka schválila? Zvláštní, vždycky jí spíš dohazovala Harryho, Rona či souseda odnaproti. Nikdy muže o dvacet let staršího.
„Zvláštní, že si pamatuješ, že pan Snape preferuje Ceylon, ale že já nesladím, to si prostě nezapamatuješ,“ utrousil Bob ke své ženě, když mu do hrnku vhodila kostky cukru. Helen stáhla rty, ale bez řečí hrnek položila a odešla pro nový šálek. Hermioně přišlo, že v tom jejich pošťuchování je nějak příliš vážnosti, ale nekomentovala to, zarazila ji jiná věc. „Tati, odkdy nesladíš čaj?“ Bonbony a žvýkačky bez cukru, ale do čaje alespoň dvě kostky.
„Tvůj otec si hlídá figuru,“ ušklíbla se na ni matka, když manželovi nalila novou dávku. „Je to v pořádku, Bobe?“
„Figuru?“ zasmála se Hermiona. Nějak si nedokázala představit otce, jak se ráno kontroluje před zrcadlem. „Ty?“
„Zřejmě to dělá pro někoho, viď drahý,“ usmála se na manžela opět Helen a Hermionu z toho trochu zamrazilo. Pokud si kvůli ženě začal hlídat množství cukru, proč je na něj matka tak nepříjemná? Další otázky zahnal Severus, když si odkašlal a stočil konverzaci na nový zákon o zdravotním pojištění.
„… uvidíme. I když podle mě to je jen další z těch hloupých novinek,“ uzavřela Helen debatu o řízení s pacienty a upila. „Mimochodem, Severusi, něco pro vás máme.“
„Proč mě?“ podivil se její manžel.
„Bobe, kam jsi to dal?“
„Já? Vůbec jsem to neměl v ruce.“
„Ale to víš, že měl, sama jsem ti to dávala, abychom to našli.“
Hermionin otec si něco zamumlal, ale poslušně se zvedl, aby šel najít kýžený dárek. Naštěstí nemusel chodit daleko, v plastu zabalený balíček ležel na chodbě vedle telefonu. Dost na očích, aby ho nemuseli hledat. „Tady,“ strčil ho do rukou zeti a bez zájmu klesl zpět do křesla.
Severus se zachechtal.
„Doufám, že to ještě nemáš,“ strachovala se Helen, zatímco Hermiona natahovala krk, aby viděla, co to její manžel dostal za dárek. To, co spatřila, ale… vážně to byla dětská hračka?
„Nemám, velmi děkuji.“
„Je to údajně tradiční hračka ve střední Evropě, údajně podle nějaké knihy, a já si říkala, že by se ti mohl hodit do sbírky.“
Do sbírky? nechápala, než Severus utnul její zvědavost a nepodal jí mudlovskou hračku, hlavolam. Ježek v kleci, hlásal nápis na obale, zatímco v plastu se choulila jakási ostnatá kulička skrytá za mřížemi. A byl to kousek do sbírky, takže… její manžel sbíral hlavolamy?
Zamyšleně ho pozorovala, jak si vyměňuje s její matkou jemné lichotky nad šálkem čaje, než si uvědomila, že to k němu vlastně sedí. Vždycky patřil mezi myslitele, tak proč ne hlavolamy? Jen by ji zajímalo, co všechno o něm ještě neví. Nedostala však možnost zjišťovat více, v další chvilce se totiž z chodby ozvalo prasknutí od přemístění a jí leknutím poskočilo srdce. Severus stihl i vyskočit a tasit hůlku, zřejmě pozůstatek z války, ale nebylo jí třeba.
Ušatý skřítek se hluboce uklonil. „Velice se omlouvám, vážení páni a paní, ale profesor Brumbál si žádá pana Snapea. Je to naléhavé.“
Její manžel se zamračil, ale bez otázek se zvedl k odchodu. Děsilo jí to. Co mohlo být tak vážné, že si ho žádá Brumbál. Nějaký útok? Ale vždyť válka přeci už skončila, ne?
„Neboj,“ sevřel její dlaň, kterou po něm instinktivně natáhla, „nejspíš jde jen o studenty. Musím to vyřídit, omlouvám se.“ Políbil jí do dlaně, kývl na oba rodiče a pak zmizel na chodbě, odkud se i se skřítkem přemístil.
Hermiona si uvědomila, že Severus je stále hlavou koleje. A tohle byla zřejmě daň za to, že mohl trávit čas i mimo školu. Zřejmě musel být žákům k dispozici, když ho potřebovali. Fungoval tento systém vždy, nebo si musel zažádat o nějakou výjimku, aby mohl trávit čas s ní?
V místnosti nastalo tíživé ticho. Najednou nevěděla, na co se ptát a měla hrůzu z toho, na co se mohou zeptat máma s tátou. Chopila se svého hrnku a usrkla. Ještě horší však bylo, že měli zřejmě stejný problém.
„Ehm… a jak se ti daří?“ usmála se na ni matka.

***

Ač se Hermiona na setkání s rodiči neskutečně těšila, následující hodiny se zdály procházkou peklem. Či spíš polární Sibiří, protože z domácnosti jejích rodičů se absolutně vytratilo teplo domova. Z počátku tomu nevěnovala pozornost, tedy spíš si to nechtěla připustit, ale vztah matky a otce se pohyboval okolo bodu mrazu. To nebylo pošťuchování, všechna slova, která padla, byla míněna naprosto vážně. Žádné doteky, úsměvy ani polibky, kterými se vždy zahrnovaly. Jen mlčení a kousavé odpovědi.
S Hermionou se bavili oba, ale v podstatě každý zvlášť.
A ona si uvědomila děsivou pravdu. Ta druhá televize tu nebyla náhodně, ani nový telefon na schodišti. Ani druhá koupelna přistavěná z bývalé umývárny. A její otec nespal ve vedlejším pokoji kvůli chrápání.
Její rodiče si byli očividně zcela cizí.
Hermiona si to celé uvědomila se silou kopnutí na solar a měla chuť řvát. A vztekat se. Ale nejvíc se bála se ptát. Dozvědět se proč! A tak se neptala, vedla řeči o počasí a o tom, jak dlouho je vhodné kojit. Přes všechny její původní plány se modlila, aby se Severus co nejdříve vrátil.

***

Její manžel se ukázal až o několik hodin později. Se zaklepáním na dveře, i když všem muselo být jasné, že se přemístil. „Omlouvám se, studenti.“
„Něco vážného?“ strachovala se hned Hermiona. Na jednu stranu jí to zajímalo, na tu druhou se pokoušela chytit jakéhokoliv tématu, které by ji vytrhlo z té připalující se atmosféry, která v obývacím pokoji panovala. Nikdy by nevěřila, že si nebude mít s rodiči co říci, ale jejich konverzace skřípala a zrnila jako starý televizor. A nejenom mezi ní a rodiči, Helen s Bobem sami vypadali, že si navzájem nemají absolutně co říci.
„Jedna ze studentek má úmrtí v nejbližší rodině, museli jsme se to vyřešit a dostat ji domů.“
„Chudáček malá,“ zalapala hned Helen po dechu, „co se stalo?“
„Starší bratr pracoval jako chovatel nebezpečných tvorů, bohužel to vypadá, že se vydal do klecí sám a než ho našli, zemřel na otravu. Ale dále bych to s dovolením nerozebíral,“ dodal, aby zabránil dalšímu přívalu otázek, který by jistě následoval. Místo toho věnoval pohled své od pohledu unavené ženě a jemně a zároveň pevně jí sevřel rameno. Jeho dotek jí připadal jako přístav moři nedorozumění. „Jsi v pořádku?“
Pousmála se. On má za sebou takovou stresující povinnost a přesto se ptá ji, jestli je v pořádku. „Unavená.“ Psychicky.
„Můžeš si jít lehnout, jestli chceš,“ navrhla hned matka. „Můžeš tu i přespat.“
„Samozřejmě, vyspím se na gauči,“ dodal otec.
Panovala mezi nimi shoda, ale přesto bylo pro Hermionu neskousnutelné, že mají rodiče oddělené ložnice. A zřejmě už jim to ani nevadilo.
„Ne, myslím, že bude lepší, když pojedeme,“ usmála se na matku a zcela bezděčně sevřela manželovu ruku, která ji jemně hladila po rameni. „V poslední době jsem dost citlivá na to, kde spím.“
„To chápu,“ usmála se na ni Helen, i když zřejmě pochopila, že se jedná pouze o výmluvu. „Zabalím ti nějaké koláčky.“

***

Koláčky hřály přes prostírání na klíně, ale přesto nedokázaly zahnat chlad, který se do Hermiony zakousl a odmítal pustit. Loučení proběhlo hladce a bez zbytečných řečí, ale přesto si nedokázala Hermiona potlačit pocit, že to byl útěk. „Proč jsi mi nic neřekl?“ zeptala se nakonec do ticha auta, které narušovalo pouze vrzání stěračů.
„Řekl.“ Ani se nemusel ptát, o čem to mluví.
„Řekl jsi, že už si tolik nerozumí, ne že se k sobě chovají jako dva cizinci.“
Povzdechl si, když se zařadil do kolony před semafory a přišlápl brzdu. „A kdybych ti to řekla, věřila bys mi?“
Měl pravdu. „Ne.“ Nevěřila by. Dlouze si povzdechla. „Co se to mezi nimi stalo?“
„Dle tvých vlastní slov syndrom prázdného hnízda.“
„To kvůli mně?“ vyvalila oči.
„Ty za to nemůžeš, zkrátka jen… Potom, co odešla, tak jakoby je nic nepojilo.“
„Oni se rozvádí?“
Sevřel rty, nechtěl odpovídat. „Ne. Nemůžou.“
Nechápala.
„Příliš společného majetku.“
„Ordinace.“
Přikývl. Už před pár lety se řešila otázka rozvodu, která ale ztroskotala na tom, že hypotéka na druhou moderně vybavenou ordinaci byla příliš vysoká, a rozvod by se tím pádem stal příliš komplikovaným. „Takže jediný důvod, proč jsou ještě spolu, jsou prachy. Skvělý!“ Opřela se loktem o okýnko a sledovala projíždějící auta, aby její manžel neviděl, že brečí jak hysterka u Titaniku.
Ruka na jejím koleni ji překvapila, stejně jak vyděsila. Sám Severus netušil, jak moc si podobné doteky může dovolit. „Netrap se tím, za to ty nemůžeš.“
Mohla nemohla, nechtěla se s tím smířit. „Ale… vždyť už předtím jsem doma skoro nebyla a oni, vypadli šťastně.“
Sevřel rty, nebylo snadné jé vyprávět o její vlastní rodině. „To ano, ale pořád ses vracela, pořád jsi byla jejich malá holčička. Jenže pak jsi na několik let úplně zmizela a to udělalo svoje. K tomu tvůj otec čelil soudu, zažaloval ho jeden pacient za zanedbání péče či co a i když soud vyhrál, měl na půl roku zakázanou činnost. Seděl doma, nepracovat a…“ Jeho hlas se odmlčel, podezřele odmlčel.
„A?“ Mlčel. „Co se stalo?“
„Údajně se spustil s jednou ze sester,“ dořekl, i když z jeho hlasu čpěla neochota.
Už chtěla začít křičet, že to není pravda, že by něco takového neudělal, ale hned v zápětí si uvědomila, že kdykoliv chtěla Severuse osočit ze lži, ukázal se pravý opak. O to horší to však bylo. „Údajně?“ hlesla.
„Já se řídím presunkcí neviny.“ Chabá výmluva, ale dalo se jí držet.
„Proto se mu vyhýbám? Jim oběma?“
„Je pro tebe těžké s nimi být, což jsi asi pochopila.“
Přikývla.
„Nemluvě o tom, že tvůj otec ze mě není zrovna nadšený.“
Velmi nadneseně řečeno. „Ale přišlo mi, že s mámou jste si docela sedli.“
„S tvojí matkou jsme si vztah dlouho budovali, ale ano, v současné době si poměrně rozumíme. I když na začátku, když jsi mě poprvé přivedla, tak výraz „řvát jako na lesy“, by byl velmi nadnesený. Myslím, že její námitky musely být slyšet až ve Walesu.“
Měla by se cítit za matku trapně? Nebo ji chápat?
„Naproti tomu, tvůj otec mě přijal odměřeně, ale korektně. A od té doby se to ani trochu nezměnilo. Nikdo proti mně nic neřekl. Přede mnou. Ale rozhodně se nesmířil s faktem, že si jeho jediná dcera přivedla muže jen o pár let mladšího, než je on sám.“
Na jednu stranu se otci nemohla divit. Samotné jí chvíli trvalo, než se smířila s tím, že žije s o dvacet let starším manželem. A sama by zřejmě nebyla nadšená, kdyby si její syn/dcera přivedl/a domů partnera s tak velkým věkovým rozdílem. I když pokud by s ní/m byl/a šťastná...
Pohledem sklouzla na muže vedle sebe, zrovna přejížděl do vedlejšího pruhu, a i když ho projíždějící auto nepustilo, zachovával si absolutní rozvahu a klid.
Mohla s ním být šťastná? Mnoho lidí v jejím okolí se tvářilo, že ano. Dokonce i matka se zdála svým zetěm nadšená, i když to pro ni nemohlo být snadné. Jenže co když se tím snažila jen vykompenzovat, že vztah s jejím mužem se proměnil v prach. Možná právě proto se snažila, aby její dcera byla v manželství spokojená.
A Hermiona by si tolik přála, aby stejný pocit mohli zažívat i její rodiče. Léta měla jejich vztah za dokonalý, tak co se pokazilo? A byla ještě nějaká šance na usmíření? Dříve, než doběhne hypotéka a oni se rozejdou, protože je už nebudou vázat ani finanční záležitosti? Jak by je mohla opět svést dohromady, bez toho aniž by musela použít lektvar vášně či podobné driáky.
„Ani na to nemysli.“
„Prosím?“ podivila se.
„Přemítáš, jak dát vaše dohromady. Nedělej to.“
„Jak...?“
„Znám tě? A tahle situace je jako dávné déja vu.“
Povzdechla si. Zřejmě měl pravdu, ale přesto se... kdyby se jí podařilo jim alespoň trochu vrátit jejich původní spokojenost. Třeba... „Co jim koupit třeba psa?“
Ušklíbl se. „Už se stalo. Koupila jsi jim kotě.“
Žádné u nich neviděla. „Co se s ním stalo?“ Skoro se bála zeptat.
„Zemřelo. Ne jejich přičiněním, bylo nemocné. Ale o to víc se o tom začali hádat. Tvůj otec tvrdí, že se o něj matka starala příliš, ona mu zase vyčítala, že on se mu nevěnoval vůbec.“
Znechuceně se zabořila do sedačky. „A to jim mám svěřit vnouče?“
„To je myslím to jediné, co by je dokázalo zase spojit.“
„Po tom, cos mi právě řekl, si nejsem zas tak jistá.“
„Já poměrně ano. Oba nesli velmi těžce, když...“ zarazil se, „když to jednu chvíli vypadalo, že děti mít nikdy nebudeš.“
Nechápala.
„Za války,“ vysvětlil hned. „Bohužel to je zřejmě jediná cesta, jak je dát znovu dohromady. Samozřejmě to záleží především na nich. Třeba se to zlepší.“
Svěsila ramena. „Táta spí u mě v pokoji. Nejspíš spolu ani nespí.“ Dřív by jí to přišlo jako malichernost, už od puberty si zakazovala byť jen pomyslet na sexuální život svých rodičů, protože rodiče nic takového prostě nedělají! Vzpomínala si, jak jí vytáčelo, když rodiče našla v objetí, nebo se navzájem čestovali dvojsmyslnými narážkami a… A teď jí to chybělo.
Semkl rty. „Minule měli ložnici ještě jednu. Vztahu neprospívá, když spolu lidé nespí.“
Netušila, jestli to je narážka na rodiče, nebo na ně samotné. Ale nechtěla to rozebírat, nechtěla se v tom nimrat. Neodpověděla.
A on nenaléhal.

Kdo očekával překvapení u rodičů? Měl pravdu... co čeká Hermionu dál?

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek