Blesk
Povídky - Harry Potter


Děkuji za krásnou úrodu komentářů: agatě, Garis, GwenLoguir, Charli, Chavelierka, KaPka, lensha95, Lilly Potter ml., Liz, Lucille, nadin, Peggy.kaja, smack, Telcontar a zuzule.


11. Pravidla hry

„To jsem… to jsem vážně udělala?“
„Myslíš, že bych si vymýšlel?“
„Ne, to vůbec ne. Jen… páni, tohle bych do sebe nikdy neřekla.“ Odmlčela se a pokoušela se představit si samu sebe, jak se poutá k sebevrahovi kdesi na Astronomické věži. Jen při té představě se otřásla. „Ale vždyť mě mohla zabít.“
Severus si odfrkl. A potom trochu zachechtal. „Je skvělé slyšet, že ti to došlo. Sice se sedmiletým zpožděním, ale přece.“
V kuchyni opět nastalo ticho, ne tak nepřátelské jako předtím, ale přesto se stále ještě nedalo považovat za příjemné.
„A my... ehm... kdy jsme se to... no...“ Zrudla, i když to v té polotmě nebylo vidět. Zašoupala nohami.
Její manžel ji sledoval s tázavým výrazem a i když vlastně tušil, na co se chce zeptat, nechával ji v tom.
„Kdy jsme spolu... my dva... začali... jako... no... my dva... Kdy jsme spolu začali chodit?“ dostala ze sebe nakonec.
Neodpověděl hned, chvilku lehce přežvykoval poslední sousto z talíře, které za dobu, co vyprávěl, vystydlo už úplně. „Na tuhle otázku dodnes sám neznám odpověď. Nikdy jsme si neřekli; odteď spolu chodíme. Odkdy se něco takového počítá? Od prvního milování? Od první pusy? Od doby, cos u mě poprvé strávila večer?“ nadhodil a Hermioně si musela uvědomit, že to je pravda. Sama hranice vztahu nikdy nechápala.
„V sedmém ročníku už jsme spolu ale byli. Tedy, podle toho, co jste mi teď vyprávěl...“
Lehce sevřel rty. „Řekněme, že jsme spolu v té době již měli vztah za hranicí vztahu profesor-studentka.“
„A to jste se toho ani trochu neděsil? Vždyť ten vztah je zakázaný, nemorální.“ Nezněla v tom výčitka, jen konstatování.
Uchechtl se. „Zvláštní, že tehdy ti to těžkou hlavu nedělalo.“
Pohrávala si se skleničkou. „Bylo mi sedmnáct; mladá, naivní holka. Asi nebylo těžké mě svést.“
Rozesmál se, tentokrát už opravdově. „Nerad ti beru iluze, miláčku,“ usmál se na ni a ač to oslovení znělo ironicky, myslel ho skutečně, „ale to ty jsi svedla mě.“
„Co prosím?!“
„A jak jsem si zpětně uvědomoval, tak jsi mě sváděla poměrně dlouho a velmi systematicky.“
Ne, to zcela určitě nebylo možné. Přeci by se ona, sedmnáctiletá dívka, nerozhodla jen tak ze dne na den, že svede svého děsivého a nenáviděno profesora. Copak jí snad přeskočilo? Nebo za tím byla nějaká sázka? Vsadila se se spolužačkami, jak o tom tolikrát žertovaly po nocích v ložnicích, že se pokusí dostat profesorovi pod kůži, a nakonec mu podlehla sama?
„Je to až tak překvapivé?“
Ano, ano. ANO! chtělo se jí řvát. Ona přeci něco takého nedělala. Nikdy, za celou její školní docházku jí ani jedinkát nenapadlo, v seriózním slova smyslu nenapadlo, že by si se Snapeem začala. Třeba s Lockhartem, ano. Dětská zamilovanost. Ale Snapem? Se sklepním netopýrem?!
Co jí to u Merlina popadlo? Už už se chtěla zeptat, jak se jí povedlo, ho svést, ale přerušil jí.
„Je pozdě, měli bychom jít spát,“ přerušil ji, snad ani nechtěl znát odpověď. „Ty bys měla jít spát.“
Proti tomu vlastně ani nic nenamítala. I tak v její hlavě panoval značný zmatek. Odložila skleničku a otočila se k odchodu.
„Hermiono,“ zastavil ji ještě, „byl bych rád, kdyby ses vrátila do ložnice.“ Neřekl to jako příkaz, přesto jí to sdělení značně vyděsilo. A zřejmě to dala dost očividně najevo, protože před jejím zděšeným výrazem o krok vystoupil.
„Ne... ne... prosím, nenuťte mě k tomu.“
Zarazil ho její výraz. „Proč ne? Copak jsem...“
„Prosím!“ Dneska poprvé na vteřinu i pochopila, proč si tohoto muže i mohla vzít, ale jenom představa trávit s ním noci v jedné posteli, ji děsila.
Zamračil se, spíš zvrásnil obočí vlastní nerozhodností. Chtěl ji u sebe, ale zároveň ji chtěl nijak ubližovat. A jeho přání jí očividně ublížilo. „Dobře,“ vydechl, „nebudu tě nutit. Ale buď alespoň tak laskavá a přesuň se do ložnice pro hosty.“
Už už se nadechovala k protestu. Jak; buď tak laskavá! Co to zase bylo!?
„Jde mi o tvoje zdraví. I když ta tvoje pohovka je pohodlná, pořád to je jen pohovka a ty potřebuješ dobře spát. Udělej mi alespoň tohle po vůli, už kvůli dítěti.“
Dobře, na co neměla co říci. Přikývla.
„Zítra poprosím Alfréda, aby ti připravil ložnici vedle tvé pracovny, ano?“
Znovu přikývla.
Natáhl se k ní, aby jí políbil na dobrou noc, ale i před jeho dotekem uhnula. Vydechl. Zbývalo mu jen popřát jí dobrou noc.

***

Ráno ji u snídaně přivítala vůně vaflí a Alfrédův úsměv. Sice unavený, ale stejně hřejivý.
„Dobré ráno, madam.“
„Dobré.“
Nechala si nalít žitnou kávu a přemítala, do čeho se zakousne. Pohled jí však padl na prázdné místo naproti.
„Pán si přispal?“ nadhodila. Převalovala v mysli neustále jejich noční rozhovor a i když se jí do jeho přítomnosti příliš nechtělo, měla neodbytný pocit, že by v něm měli pokračovat.
„Skřítci tvrdili, že si již v pět ráno poručil snídani.“
Zamrkala. Vždycky považovali Snapea za netopýra kroužícího po nocích a i zkazky tvrdily, že vždy chodil na snídani mezi prvními, přesto jí snídaně v tak brzkou dobu připadala úchylná.
„Už odešel do školy?“
Alfred jí věnoval krátký úsměv. „Je sobota, madam.“
Jistě, tento drobný fakt jí vůbec nedošel. Od doby, co byla zde, zcela ztrácela pojem o čase. Natož o dnech. Natož o datu. Na vteřinu jí i napadlo, zda je její manžel ještě hlavou Zmijozelské koleje, když tolik času tráví v domě, ale tato otázka nepatřila mezi ty podstatné.
„Pán však nechal vzkaz, abych vám připravil ložnici a vyřídil vám, že až se probudíte, máte za ním přijít. Pokud budete mít chuť,“ dodal ihned a mírným zacukáním koutků.
Chvíli přemítala, odmítnou a zašít se k sobě do pracovny znělo tak lahodně. Nakonec se však rozhodla přijmout. Ona přeci z boje neutíkala.
„Je v pracovně?“
„Troufám si odhadovat, že bude u bazénu.“
Zamrkala. „U bazénu?!“

***

Pružné bledé tělo se pod vodní hladinou vlnilo, i když v tuhle chvíli jen nehybně viselo pár centimetrů nad dnem bazénu. Teprve když se skokem rozvířená hladina uklidnila, napnulo se tělo v síle několika temp, které přesně vystačily k druhé zdi menšího sklepního bazénu. Na délku mohl měřit nějakých dvacet, pětadvacet metrů, kachličky sice měly modré zbarvení, ale světlo dopadající skrz okna vysoko u stropu dávaly místnosti lehce zelinkavý nádech. Alespoň stěny se svým hnědým obložením zachraňovaly situaci, aby to tady nevypadalo jako v podzemní mechové jeskyni, ke které to tolik svádělo. Už jen tím, že se tento malý div jejich domova nacházel v jednom ze sklepení.
Severus se vynořil z vody a jediným zapřením se vytáhl na břeh. Jeho nohy vydávaly tlumené čvachtavé zvuky, když se vydal pro ručník přehozený na židli.
Hermiona si připadala nepatřičně takhle ho vidět. Nechtěla ho rušit, když se tempy pohyboval sem a tam pod hladinou a raději se podivovala nad tím, jak je její manžel pružný - ne svalnatý, ani vysportovaný, spíše hubený, ale přesto pružný. Zatímco teď měla pocit, že by ji mohli odsoudit za voyaerství. Kdesi vzadu v hlavě jí hlodalo svědomí, že takhle by ho přeci vidět vůbec neměla. Jen v plavkách, bledého a mokrého. S dlouhýma lehce ochlupenýma nohama a stejně porostlým úzkým hrudníkem a s pažemi, které zřejmě v sobě skrývaly mnohem více síly, než na co vypadaly.
Opatrně se otočila, aby se vyplížila pryč. Prozradilo jí však mokré mlask její podrážky.
„Oh, ty jsi tady?“ otočil se k ní a nezněl ani tak překvapeně, jak by asi měl. Místo překvapení si začal vytírat vodu z vlasů.
„Nechtěla jsem rušit.“
„Nerušíš.“ Dál pokračoval ve své činnosti a Hermiona nevěděla, kam s očima ani s rukama. Nechtěla se na něho dívat, i když její zvědavost stále stáčela oči k postavě před ní. Zcela objektivně nebyl její manžel přitažlivý. Ne odpudivý, ale nikterak dechberoucí. Běžný člen mužského pokolení, řekla by a v duchu se zamyslela, zda se do něho mohla zakoukat kvůli jeho postavě. Třeba přeci jen skrývá něco, co zatím neodhalila. O obsahu jeho černých plavek odmítala přemýšlet.
„Takže...“ protáhla, když už jí ticho přišlo nesnesitelné, „bazén.“
Pozvedl obočí. „Ano, tak se tomu říká,“ pronesl ironicky.
Sevřela rty. Skutečně nepotřebovala, aby si z ní utahoval. Zamračila se, stáhla rty a svoji nevoli dala najevo i zkříženými pažemi na hrudi. „Měla jsem za to, že se mnou chcete mluvit.“
Úšklebek mu zamrzl. „Ano, chtěl. Právě o tomhle.“
„O čem?“
„O tom tvém vykání, nelíbí se mi.“
Nevěděla, jestli se omluví, nebo mu odsekne, ale rozhodně se k tomu nadechovala.
„Vím, že to pro tebe není snadné, jsem profesor atd., ale slyšel vlastní ženu, jak mi vyká je krajně irelevantní a příliš mi to evokuje svazek mých prarodičů, které bych si do souvislostí s mým vlastním manželstvím raději nedával.“
Na vteřinu jí napadlo, jestli běžně užívá tolik cizích slov, nebo na ni chce jen zapůsobit, ale pak se její myšlenky vypravily jiným směrem. Jak moc se změní jejich vztah, když mu bude tykat? Věděla, že občas skáče od jednoho k druhému zvláště, když po ní vrhne ten pohled, ale stejně... považovala to za nezvyklé.
„Pokusím se si dát pozor.“
Přikývl, až mu mokré prameny sklouzly podél tváře. „Nechci ale, aby sis myslela, že tě potrestám, když se zmýlíš.“
Dobrá zpráva pro ni.
„A pokud by ti to nebylo proti vůli, rád bych si vytyčil i další hranice.“
„Vytyčil hranice?“
„Nebo stanovil pravidla, je mi v celku jedno, jak to označíš.“
Nechápala, o co jde, proto jen čekala.
„Tobě se očividně příčí některé věci, které dělám, a mě se zase nelíbí některé tvé chování. Navrhuji se domluvit na několika pravidlech, které se pokusíme dodržovat, abychom předešli zbytečným nepříjemnostem. Souhlasíš?“
Lehce zašoupala špičkou boty po dlaždičkách. „Co se vám nelíbí na mém chování?“ zeptala se nakonec. Netušila, zda by měla souhlasit. Zda se nejedná o nějakou fintu, jak ji donutit poslouchat. Něco jako kouzelnický slib? Snape byl Zmijozel, hlava koleje, určitě měl k úskokům blízko.
„Začal bych příkladně tím tvým vykáním.“
„A co když odmítnu?“
„Odmítáš mi tykat?“ pozvedl obočí. Tahle možnost mu přišla skutečně malicherná.
„Myslela jsem to všeobecně. Co když budu chtít tvoji podmínku odmítnout?“
Přehodil si ručník přes rameno a zkřížil ruce stejně jako ona. „Co by? Zavřu tě ve sklepení pod východním křídlem a nechám tě tam tak dlouho, dokud mi nebudeš po vůli. Východní křídlo jsi navštívila, tak víš, jak to tam vypadá.“
Pootevřela rty, jenom vzpomínka na ty děsivě prázdné chodby východního křídla jí ukradly z tváře všechnu barvu a na hlasivkách přiškrtily hlas.
Zamračil se. „To byl vtip.“
Probodla ho pohledem. Nechápala, jak si mohla vzít někoho, kdo měl tak neskutečně zvrácený smysl pro humor. Pokud se tomu humor dalo vůbec říkat.
„Ač tě to stále možná může překvapovat, tak tě neupálím na hranici za to, že mi neuvaříš večeři. Nejsme ve středověku, u Merlina, Hermiono!“ na konci jeho hlas opět zintenzívněl, až se odrazil od stěn a upozornil ženu na to, že ho nejspíš znovu urazila.
„Tak byste se ke mně mohl tak přestat chovat,“ prskla na něho.
Jen bezmocně rozhodil rukama.
„Mohl bys,“ opravila se.
Jen si promnul kořen nosu a zauvažoval, jestli na tohle budu mít ještě dostatečné množství nervů. „Dobře, můžeš se rozmyslet, jaké podmínky si stanovíš pro mě.“ Překvapený pohled, že si i ona bude moci zvolit, raději nekomentoval. „Domluvíme se, třeba večer? Nevím, jestli stihnu večeři, ale mohli bychom se sejít v osm v knihovně, souhlasíš?“
Neměla důvod odmítat. S přikývnutím se otočila a raději odešla, hlavu brnící od všech těch nápadů, které bude muset změnit v logické podmínky pro manžela. Za sebou zaslechla jen šplouchnutí vody, jak její manžel opět zmizel pod hladinou. A to si myslel, že se dnes zchladil už dost.

***

„Za prvé...,“ nakreslila na papír úhlednou jedničku a zamyslela se, „za prvé… hm… doteky/polibky,“ dopsala a snažila se psát natolik úhledně, aby to po ní přečetl i její manžel. Přeci jenom si nebyla zcela jistá, jestli to před ním dokáže přečíst bez toho, aniž by se rudá nepropadla do země. Chtěla napsat i něco dalšího, ale uvědomila si, že kromě letmých doteků a několika polibků se Snape o nic nepokusil. A to na to měl jako manžel zcela jistě právo.
Na další řádku zapsala bod č. 2 a zamyslela se. Vynucená přítomnost na jídle. Další bod označila jako žádost scházet se se služebnictvem, než nadšeně napsala čtyřku a zarazila se. Poklepávala hrotem o stůl, okusovala konec násadky, ale u Merlina už jí nic nenapadalo. Bylo to snad možné? Že by jí na jejím manželovi vadily pouze tyhle čtyři věci?
Ale vždyť jí lezl na nervy neustále, muselo v tom být i něco víc.
Ač si však lámala hlavu sebevíc, na nic nepřišla.

***

Dorazila jako první, i když hodiny už ukazovaly patřičný čas, rozžhnul se krb v knihovně až s jejím příchodem. Jasný důkaz toho, že se zde ještě nikdo nenacházel. Nervózně žmoulala kousek připraveného pergamenu, zbylý čas však strávila zkoumáním okolních polic. Už pochopila, že její oblíbené místo je na gauči, zatímco jejímu manželovi patří těžký stůl v rohu místnosti. Dost daleko od sebe, aby se vzájemně nerušili, a přesto dostatečně blízko, aby si ani jeden z nich nepřipadal opuštěný. Velmi ji však překvapilo, že v blízkosti Severusova stolu našla několik roztodivných předmětů, včetně poskládané… Rubikovy kostky.
Hermiona se zamračila, když brala ten nejslavnější hlavolam do rukou. Mudlovský hlavolam. Bylo snad možné, aby patřil jí?
Lehce pootočila jednou řadou barevných kostiček.
Pochybovala, podobné věci ji nikdy nešly. Nebyla taktik a hlavolamy pro ni vždy znamenaly nevítaného nepřítele. To Ron si podobné hračičky užíval a byl schopný nad nimi strávit půl mládí. A s nadšením. Že by její manžel trpěl stejnou úchylkou?
Ale už se staly už i zvláštnější věci, pomyslela si a prohlédla si několik pootočených řádků stavebnice. Nastal čas to vrátit do původního stavu. Ale… jak?
Se zděšením si uvědomila, že až neudělala více než tři pohyby, nebyla náhle schopna zjistit, jak to celé poskládat zpátky. A čím víc se o to snažila, tím víc se jednolitost barev bortila. „Sakra, jak…“
A právě ten okamžik si vybral její manžel k příchodu. „Už jsi tady? Omlouvám se za zpoždění, povinnosti.“
Vzala na vědomí, i když se podvědomě snažila rozházený hlavolam skrýt za záda. Nebo do dlaní, když jí to připadalo příliš nápadné. I když zřejmě i dlaně byly špatná skrýš, alespoň dle Snapeova pohledu, který okamžitě zabloudil na její ruce a neuměle skrytou Rubikovu kostku.
„Ehm…,“ zarděla se, přistižena při činu.
„Jaký jsi měla den?“ přerušil všechny její mentální pokusy o nějakou vhodnou výmluvu, když ji z prstů mimoděk sebral hlavolam.
„No, v podstatě jsem…“ Obočí jí vyskočilo, když postřehla, jak několika zkušenými pohyby kostku poskládal a v další chvíli už ji opět zcela složenou ukládal na polici. „… nic moc nedělala,“ dostala ze sebe nakonec. Jak to udělal?
„Tedy, až na… Tady,“ podala mu zahanbeně svůj skromný seznam, do kterého ještě připsala poznámku o tom, že by jí mohl nejdřív vše vysvětlit a seřvat ji i pak. Tím zaplnila bod čtyři, aby tam číslice nestála tak osamocená.
„Čtyři body?“ pozvedl její manžel obočí, když zběžně proběhl všechny odrážky. „Jsem polichocen.“ Fakt, že to celé měla sepsané, to nikterak nekomentoval a Hermiona hned v zápětí pochopila proč. To, když se jí do rukou dostal jeho vlastní seznam. A mnohem delší.
„Deset bodů?“ vydechla.
„Řekl jsem si, že to nechám na to desatero, jako správný klasik,“ odvětil nezaujatě a zamračil se nad bodem číslo jedno. Přijal ho s povzdechem, ale nad druhým se zarazil. Stejně jako Hermiona. Ta bod TYKÁNÍ! přijala je stejným povzdechem a poznámkou v hlavě, že si na to bude muset dávat pozor. Ale ten další…
„Společná jídla,“ začali oba současně.
Hermiona se zarazila, nevěděla, jak moc se s ním může přetahovat o slovo, ale kupodivu ji dal gentlemansky přednost.
„Společná jídla,“ zopakovala, „proč na nich tolik trvá-š,“ změnila na poslední chvíli oslovení, aby se alespoň částečně snažila splnit bod 1.
„Protože společná jídla jsou během dne téměř jediné chvíle, kdy se vidíme,“ vysvětlil. „A už před lety jsme se domluvili, že pokud budeme oba dva doma a nebudeme mít nějakou skutečně neodkladnou práci, že budeme jíst společně. A protože já jsem po většinu obědů v Bradavicích, tak myslím, že společné jídlo dvakrát denně není až zas taková přítěž, nemyslíš?“
Uvědomila si, že má pravdu. Mimo společná jídla se potkávali jen minimálně. Sice netoužila po jeho přítomnosti, ale pokud vidět ho znamenalo vidět ho jen při jídle, nezbývalo, než mu dát za pravdu. Raději se začetla do dalších výtek.
„Hermiono, jako paní domu ti nepřísluší být v přílišném kontaktu se služebnictvem,“ sdělil jí nad bodem tři. Ani to neznělo jako výtka, spíše jako připomenutí, i když ho Hermiona vlastně příliš neposlouchala, zarazila se nad bodem pět.
„Nemám se zamykat v koupelně?“ Copak si vzala nějakého úchyla? Věděla, že už před pár dny na ni volal skrze dveře, aby se tam nezamykala, ale to tomu nevěnovala přílišnou pozornost. Ale teď? „To mě tam hodláte chodit kontrolovat, nebo co to má znamenat?“
„Nerozčiluj se.“
„Ale já se sakra budu rozčilovat. To nemůžu mít soukromí ani v koupelně?“
O vteřinu déle nechal zavřené oči, než je otevřel a nasadil ten svůj tón, který používal vždy, když něco vykládal přitroublým studentů. Bod pět, napadlo hned Hermionu.
„Hermiono, jsi těhotná a v koupelně se zamykáš kouzlem. Kdyby se ti tam nedej Merlin něco stalo, třeba jsi… uklouzla,“ asi jen z té představy mu trochu přeskočil hlas, „tak než se k tobě dostaneme, tak můžeš… třeba vykrvácet. Slibuji, že za tebou nebudu já ani nikdo jiný chodit, pokud to nebude nezbytně nutné, ale…“
„V koupelně jsem mohla uklouznout celý svůj život a nikdy se to nestalo, tak nevidím jediný důvod, proč bych zrovna teďka měla padat!“
Severus se už už nadechoval, že předloží další argument, ale nakonec pusu zase zavřel. Možná se nechtěl hádat, možná ho zarazil zamračený výraz jeho drahé choti. „Prostě se tam zamykat nebudeš a tečka!“ praštil pergamenem o stůl a se zavlátím pláště opustil knihovnu. „Mimochodem jsem mluvil s tvými rodiči,“ otočil se ještě ve dveřích, „zítra jsme zváni na oběd. V jedenáct odjíždíme.“ A zmizel.
Hermiona se dlouhých pět vteřin nezmohla na jediné slovo. „A že by ses mě nejdřív zeptal?“ zakřičela na zavřené dveře. Jako kdyby to mohlo na celé situaci cokoliv změnit. Jenže ona to prostě musela říci a dokonce i práskla Severuosvými podmínkami, jako to předvedl on před chvílí. Nešlo ani o to, že by své rodiče nechtěla vidět, těšila se na ně, ale nechápala, proč to celé zařizuje její manžel a ne ona!
Znovu se podívala na pergament, který obsahoval ještě několik bodů, které po ní její manžel vyžadoval. S rudými odlesky v očích pergamen zmuchlala a zahodila ho plamenů. Z hrdla se jí vydralo něco, co by neznalý pozorovatel mohl považovat za vrčení rozzuřené lvice. A nebyl by daleko od pravdy.

Tak co říkáte na pravdila? :)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek