Blesk
Povídky - Harry Potter


V této kapitole se poprvé podíváme do vzpomínek, a proto - tučné je minulost a +++ jsou přechody v minulosti. A samozřejmě kapitola opět pro komentující: Garis, Gwen, Charli, Chavelierka, Kapi, lensha95, Lilly Potter ml., Liz, nadin, nikka, smack a zuzule.


10. Krok do temnoty?

Nemohla spát.
Převalovala se na svém kanapi v pracovně a hleděla do stropu. Za okny stále ještě bubnoval déšť, i když jeho intenzita už polevila. Potuloval se Severus stále ještě tam venku? Vyhnán do deště nenávistí vlastní ženy? Alfréd říkal, že když odcházela spát, že stále ještě pán doma nebyl.
A starý sluha jí dosvědčil každé manželovo slovo.
Připadala si hrozně. Jako kdyby něco provedla, někoho zradila. A vlastně i zradila.
Jeho důvěru.
Sice si stále nebyla zcela jistá tím vztahem, který je k sobě poutal, ale v tom kočáře, když se na ni díval, měla pocit, že v jeho očích zahlédla bodavou bolest zrady.
S povzdechem se vyhrabala z peřin, zase musela na záchod. Měla pocit, že za těch pár dní šla tuhle cestu snad stokrát. S papučemi na nohách a zabalená do županu se pak vydala ještě do kuchyně pro vodu. Věděla, že by si mohla zavolat skřítka, nebo si ji natočit v koupelně, ale potřebovala se trochu projít.
Zvláštní, ten dům byl ohromný a starý a přesto ji neděsil, jako kdyby ho důvěrně znala. A stejně věděla, že jí je jeden z domácích skřítků neustále v patách. Snad Snapeův příkaz. Snad aby si znovu nezopakovala výlet do východního křídla. S povzdechem vstoupila do kuchyně, kde rozsvítila a vykřikla.
Nebyla totiž sama.
To Snape seděl u kuchyňského stolu, u toho samého, kde ona nedávno seděla s Ignéz a jejím manželem, a vidličkou se šťoural ve studených těstovinách, které mu nejspíše Alfréd nechal k večeři. Co však Hermionu překvapilo víc, že měl stále mokré vlasy i šaty a že tu seděl po tmě.
Jen k ní zvedl oči.
„Já... já... já... jen jsem se chtěla napít, ale... ehm... asi raději...“
„Prosím,“ kývl směrem k zásobám, „nebo si myslíš, že tě kousnu?“ A dál se věnoval své večeři, v hlase i pohybech však poznala jasnou rezignaci.
Jen sevřela rty, než se mlčky natáhla pro sklenici vody, kterou vypila, a vydala se opět ke dveřím. Bez jediného slůvka, ale když překračovala práh, uvědomila se, že odejít prostě nemůže. „Omlouvám se.“
Zvedl k ní zkoumavý pohled, zatímco přežvykoval několik těstovin. Stále se však jednou rukou nepřestával rýpat v talíři. „Za co? Každá žena má právo si myslet, že je její manžel bezcitný hajzl.“ Snažil se tvářit, jako kdyby mu to nevadilo, ale příliš jasně poznala rozdíl. Teprve teď si začala uvědomovat, jak moc mu tím obviněním nejspíš ublížila.
„Já... nemyslela jsem... no...“
Zvedl k ní oči, snad i čekal, co z ní vypadne, ale nakonec se stejně nedočkal. Jen žmoulala okraj županu a přemítala, jestli by neměla raději odejít.
„Dal jsem ti snad k tomu nějaký důvod?“ zeptal se do ticha, s pohledem upřeným před sebe. „Udělal jsem někdy něco, čímž jsem si tuhle nenávist zasloužil?“ nadhodil skoro ironicky.
Neodpověděla hned, sama netušila, co říci. „Když já si vás...“
Povzdech podbarvený zavrčením. Věděla, jak nesnáší, kdy mu vyká.
„... tě pořád pamatuji jako profesora. Jako... jako chlapa, který nás honil po chodbách a smál se mi kvůli předkusu. Tohle jsou teď v podstatě veškeré moje vzpomínky na vás. Na tebe. Dost chybný základ na něco... dalšího.“
„A když ti řeknu, že se od té doby toho hodně změnilo, vezmeš to konečně na vědomí? To je totiž to, co se ti snažím už týden vysvětlit.“
Mlčela.
Povzdechl si. „Nemohla bys mi začít věřit? Že tě nechci každým pohledem uřknout a dotekem znásilnit?“
„A nemohl byste na mě přestat zírat a mít tendenci na mě sahat?“ vrátila mu a snažila se znít smířlivě. „To je na mě totiž moc a... občas prostě nějaký věci nechápu.“
Neochotně, ale přikývl. „Pokud to je cena za důvěru. Ale musíš mi to říct.“
Přikývla. „Když se nebude vztekat.“
Chtěl se ohradit, že on se přeci nikdy nevzteká, ale spolkl to. Místo toho jen odstrčil židli vedle sebe a pokynul jí, aby se posadila. Což s váháním udělala. „Tak se ptej. Pokud máš nějaké otázky,“ dodal po chvíli ticha.
Otázek měla asi miliardu, ale nevěděla, s kterou začít. Nejspíš by to chtělo něco víc neutrálního, než podrobný popis toho, jak se spolu zapletli. „Jak jsem se k tomu vůbec dostala? Myslím, k psychologii. Nevzpomínám si, že by mě dřív alespoň napadlo něco takového zkoušet.“
Snape stáhl obočí. „No, co si vzpomínám, tak v posledním ročníku už tě podobné myšlenky napadaly,“ zavrčel.
„Jak to myslíte?“
„Myslím to tak, že za tvoji první psychologickou analýzu jsem měl chuť tě přehnout přes koleno a nasekat ti tak, že by sis týden nesedla!“ Z nějakého důvodu byl skutečně rozčilený.
Hermiona se na něho nechápavě podívala, v očích nejistotu a snad i strach. Nerozuměla ani za mák, proč je tak naštvaný.
Severus si povzdechl a přejel si dlaní po tváři, věděl, že neměl své ženě vytýkat něco, co se stalo už před lety a něco, co si vůbec nepamatovala. „Bylo to někdy na začátku tvého sedmého ročníku...“

***

„Nespi.“
„Co?“ dívka zamrkala a rozhlédla se okolo. Jistě, ještě stále seděla vedle svého profesora lektvarů na gauči v jeho komnatách a oba klidně četli. Tedy, on do té chvíle ještě četl, ona svírala knížku v klíně a klimbala. „Vždyť já nespím.“
„Teď už rozhodně ne,“ poznamenal věcně a zvedl se z gauče. „Měla bys jít do postele.“
„Ještě ne,“ zakňourala. Nechtělo se jí odsud. Tyhle jejich večerní sedánky, ve které se změnily její tresty, byly pro ni skutečně příjemné. Dalo by se říci, že se z nich stala jakási droga.
„Bude už půlnoc, nemůžu tě tu tak dlouho držet.“
„Nedržíš mě tu.“
„Víš, jak to myslím,“ otočil se na ní netrpělivě od stolku s čajem, „oficiálně máš trest a kdybys z něho začala chodit pozdě, bylo by to podezřelé. Už teď můžeme mít problémy z toho, že jsi tady.“
Nadechla se k odpovědi, ale nakonec usoudila, že radši bude lepší nepřít se. I za tu chvíli, co s profesorem trávila svůj čas, pochopila, že čím víc bude v něčem naléhat, tím menší byla pravděpodobnost, že se jí podaří dosáhnout toho, co chtěla. Bude muset tedy začít odjinud. Ani tentokrát však nebyla její odpověď vypuštěna nahlas. Její společník ji zarazil pevným gestem ruky.
„Někdo sem jde,“ pronesl, zrak upřený ke dveřím.
Hermiona znejistěla. Neměla by tu být.
„Běž do knihovny.“
Zmizela za pootevřenými dveřmi. V další chvíli se na vchodové dveře ozvalo zoufalé bušení.
„Pane profesore! Pane profesore!“
BUCH, BUCH, BUCH!
„Profesore, prosím, otevřete!“
Severus se zamračil a poté se vydal ke dveřím. Tohle se nelíbilo ani jemu.
„Profe... profesore,“ dýchala rudá dívka za dveřmi, „musíte... rychle... Andrea ona... ona...“
„Slečno Whitová, přestaňte tu přeskakovat jako stará gramofonová deska a řekněte, co se děje!“
Dívka těžce polkla. „Andrea, je na astronomické věži. Chce... ona chce...“ Zbytek větu už říkat nemusela, profesor ji totiž odstrčil a už se řítil chodbami pryč. Dívce trvalo jen chvíli, než se vydala spěšně za ním. Ani jeden z nich si nevšiml Hermiony, která celý rozhovor vyslechla.
„Sev...“
Ne, nemělo cenu za ním volat, ani se je snažit zastavit, protože znala kratší cestu na Astronomickou věž. Ale mohla ji použít sama.

+++

Vyběhla několik posledních příkrých schodů. Měla pravdu, byla tu o hodně dříve, než Severus se svojí žačkou. Hermiona se zoufale podívala do chodby, ale bohužel ani nezaslechla, že by se sem už blížili, nezbývalo jí nic jiného, než začít sama. Udělala několik hlasitých kroků na ochoz a mohla jen doufat, že vyděšenou zmijozelku nevyděsí ještě víc.
„Kdo... kdo jsi?“ vydechla Andrea stojící na druhé straně cimbuří na jakémsi ochozu, ze kterého už však byl volný pád přímo do hlubin. „Jdi pryč!“
„Ehm... ahoj,“ začala Hermiona originálně a pomaloučku postupovala dopředu. „Chtěla jsem si jen... ehm... pročistit hlavu a zahlídla jsem tě tu... hm... nechceš slízt z toho okraje? Můžeš spadnout.“
„O to mi taky jde!“ odsekla druhá. „Nepřibližuj se! Nikdo mě nepřemluví, abych to neudělala!“
„Já tě přemlouvat nebudu,“ pronesla lehkým hlasem, i když srdce měla pěkně hluboko v žaludku. Pomalu se přibližovala a doufala, že dělá správně. „Ale nepřijde ti to tu dost vysoko? Já osobně nesnáším výšky...“
„Dost vysoko na to, abych pak už měla pokoj!“ špitla dívka a v jejím hlase se ozvalo zoufalství.
„Pokoj od čeho?“
„Od všeho. A od všech. Nepřibližuj se!“
„Klid... jen klid, nechci tě přemlouvat... ani tě tahat dolů, jen... můžu si přisednout?“
Uplakaná dívka se na ní překvapeně podívala.
V další chvíli se ozvaly hlučné kroky a na ochozu se objevil udýchaný profesor lektvarů se svojí stejně zadýchanou žačkou.
„Hermiono,“ vydechl překvapeně Snape. „Co tu…?“
„Ne… ne… já…,“ mrmlala zatím vyděšená zmijozelka, když viděla, jak se k ní Nebelvírka blíží.
„Jen si přisednu, nic víc,“ řekla Hermiona klidně a začala přelézat na druhou stranu cimbuří.
Profesoru Snapeovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval a než si uvědomil, jak je možné, že se tady Hermiona objevila ještě před nimi, ale rozhodně nechápal, co tu zatracenou, pitomou, hloupou, naivní holku vedlo k tomu, aby lezla na druhou stranu!
„Grangerová! Okamžitě se…“
Dívka ho zarazila gestem ruky, ale ani se na něho neotočila. Jen se opatrně přehoupla přes nižší místo cimbuří a posadila se k druhé dívce na ani ne půl metru širokou zídku.
Snape naprázdno polkl. V tuhle chvíli by se za ní nejraději vrhl a pak ji přerazil, ale věděl, že jakýkoliv prudký pohyb by mohl způsobit, že se jeho studentka lekne a skutečně skočí. A mohlo by se stát, že by s sebou stáhla i Hermionu. A to teď skutečně nechtěl.
To bych jí potom nemohl zabít sám!
„Ehm… páni,“ vydechla Hermiona, když si sedala. Kolena se jí pořádně třásla. „To je ale výška. Ehm… člověk to ani nevnímá, dokud nesedí tady.“
„Ehm… já… já jsem chodím často,“ špitla ta vedle ní.
„Vážně? Proč sem?“ vydechla hnědovláska a snažila se znít klidně.
„Nikdy mě tu nikdo nenašel. Mohla jsem se tu schovat.“
„Schovat před kým?“
„Před nima.“
„Kdo jsou oni?“
Dívka vedle popotáhla. „Všichni. Všichni z koleje. Nenávidí mě.“
„Ale ne… to… to určitě není pravda.“
„Ale jo, je!“
„Proč si myslíš, že tě nenávidí?“
Dívka popotáhla. „Pomlouvají mě. Pořád jen slyším, jak si o mě něco šeptají a ukazují si na mě. Snažila jsem se roky se s nimi spřátelit, ale ať jsem udělala cokoliv, vždycky to bylo špatně a já… jen jsem chtěla mít kamarády.“
„To chápu.“
„Nemůžeš to chápat!“ vztekala se dívka. „Vždyť ty máš ty dva. Pottera a toho druhého kluka. Jste spolu pořád, nikam se jeden bez druhého nehnete. Říká se o vás, že jste přátelé na život a na smrt, tak mi řekni, jak to můžeš chápat?!“
„A víš, jak jsem se s Harrym a s Ronem dala dohromady?“
Dívka si otřela slzy a zavrtěla hlavou.
„Na začátku jsme přátelé nebyli. Vlastně naopak, nenáviděli mě.“
„Proč?“
„Protože jsem byla šprt a poučovala jsem je, což se jim samozřejmě nelíbilo. A jednou jsem slyšela, jak mě pomlouvají a dělají si ze mě legraci. Bylo mi to líto… strašně líto… připadala jsem si jako… jako kdyby…“
„... jako kdyby tě zradili.“
„Přesně,“ přikývla Hermiona. „Strávila jsem celé odpoledne na záchodkách a jenom jsem brečela.“
„Tam chodím taky.“
„Nepoužívané?“
„Třetí patro,“ přikývla opět mladá zmijozelka a slabě se usmála. „Tam chodím často. Zajde tam málokdy, můžu tam v klidu brečet.“
„A je to výhodné zvláště mezi hodinami. Je to blízko u učeben, ale…“
„… ale je tam klid na to vybrečet se.“ Měla pocit jako kdyby našla spřízněnou duši. „A jak… jak jste se nakonec spřátelili?“
„Zachránili mě před trollem.“
Dívka překvapeně zamrkala. „Před trollem?“
„Ano, ty si nepamatuješ…? Vlastně nemůžeš, nastoupila jsi až rok potom.“ Hermiona jí povyprávěla celý příběh začátku jejich přátelství a v tu chvíli úplně přestala kontrolovat, co dělají ostatní. O to víc ji překvapilo, že se náhle kolem zmijozelské dívky sevřely pevné paže a začaly ji tahat z ochozu nahoru.
„Nééé, pusťte mě!“ vřískala dívka a začala se vzpouzet jako šílená. Kopala a mlátila sebou všude okolo a Hermiona měla co dělat, aby nějakou tu ránu neschytala.
Který blbec? pomyslela si Hermiona naštvaně, protože ten, který se dívku pokoušel vytáhnout, to očividně nezvládal. A to to měla tak krásně začaté. Vytáhla proto hůlku a jediným kouzlem dívku zkrotila. Přestala se sice vzpouzet, ale Hermioně bylo jasné, že pokud ji nepřemluví, aby začala spolupracovat, dopadne to skutečně špatně.
„Andreo, Andreo klid!“ mluvila na ni, zatímco se dívka pokoušela uvolnit z popruhů. „Hlavně se uklidni ano, nikdo ti neublíží. To spoutání je jen proto, aby sis neublížila, ano?“
Dívka se zklidnila, ale v jejich očích byla nedůvěra.
„Mně jde o to, aby se ti nic nestalo. Nechci, aby se takové skvělé holce něco stalo. Takže teď tě osvobodím, ale musíš mi něco slíbit.“
Dívka neochotně přikývla.
„Nepokusíš se o nějakou hloupost. Víš, co uděláme? Já se k tobě teď připoutám,“ mávla hůlkou a mezi jejich rukama se vytvořilo slabé pouto.
„To snad...,“ zaslechla za sebou nesouhlasné vrčení, ale rozhodla se ho ignorovat.
„…aby se ti nic nestalo. Tohle je tvoje jistota, že s tebou zůstanu a nikam neodejdu, dobře?“
Dívka přikývla.
„Dobře, takže teď zruším znehybnění a ty se mnou přelezeš zpět za cimbuří, ano?“
Mávla hůlkou a dívka se náhle mohla opět volně pohybovat.
Mladá zmijozelka se rozhlédla okolo sebe, ty lidi čekající za cimbuřím ji děsili, dívali se na ni vražednými a nenávistnými pohledy. Zatímco ta temnota dole vypadala tak krásně… sametově a klidně.
„Jestli skočíš, vezmeš mě s sebou,“ upozornila ji Hermiona a snažila se znít klidně, i když v ní byla jen malá dušička. „A určitě nechceš, aby si tě pamatovali jako tu, co mě zabila, viď že ne?“
V dívčiných očích se objevilo zděšení. „Ne! Já nikdy nechtěla nikomu ublížit.“
„Já vím,“ usmála se na ni Hermiona, i když ji srdce bušila jako o závod. „Proto ti věřím.“
„Ty mi věříš?“ hlesla dívka mezi vzlyky.
„Myslíš, že bych tady s tebou jinak byla? Vím, že bys nikdy nikomu neublížila.“
Zmijozelka popotáhla. „Nechci nikomu ublížit. Nikdy jsem nechtěla, jen… nechci, aby to pořád bolelo… tady uvnitř víš?“
„Neříkám, že to nebude už nikdy bolet, ale… co kdybychom si o tom promluvili někde jinde?“ navrhla Hermiona. „Půjdu s tebou až na ošetřovnu, tam ti pomůžou.“
Druhá slabě popotáhla. „Já nejsem blázen!“
„Já vím, že ne,“ přikývla hned nebelvírka. „Ale jsi zraněná, krvácí ti ruka,“ ukázala na škrábanec, který utržila, když se bránila vytáhnutí. „Potřebuje to ošetřit. Nikdo si nemyslí, že jsi blázen.“
Dívka popotáhla a potom přikývla. „Půjdeš tam se mnou?“
„Slibuju,“ usmála se Hermiona a stiskla dívčinu ruku. Potom už stačilo jediné kývnutí a obě byly vytaženy za cimbuří. Dřív, než však mohla něco udělat, omráčili Andreu a odnášeli ji někam pryč.
„Kam…“
„Bude v dobrých rukou,“ ujistil ji hned Brumbál. Ani si nevšimla, kdy přišel. „Ošetří ji a začnou s terapií a nebojte…,“ usmál se na ni, „nezavřou ji do žádného ústavu. Není blázen, jen je nešťastná. Oh, slečno Grangerová, co je vám?“ zalekl se trochu, když se dívka náhle zakymácela. Byl to však profesor Snape, který ji zachytil a opatrně posadil na zem.
„Nic… nic… jen se mi začaly strašně klepat nohy,“ vydechla a vůbec nechápala, proč se náhle chvěje jako ratlík a po tvářích se jí řinou slzy.
„Je v šoku,“ konstatoval hned profesor lektvarů, když se skláněl ke své studentce. „Brumbále, pokud chcete něco řešit, nechte to na zítřek, ona teď potřebuje klid.“
„Samozřejmě, Severusi. Vezmi ji na ošetřovnu a…“
„Postarám se o ni,“ řekl lektvarista prostě a vzal dívku do náruče. Ta mu zcela bezděčně omotala ruce okolo krku a začala mu usedavě vzlykat do kabátce. Měla však pocit, že to by v tu chvíli udělala komukoliv, i kdyby to byl samotný Pán zla.
„Zítra ráno se u vás zastavím.“
Bez dalšího slova se vydal chodbou pryč, ale jeho kroky nevedly na ošetřovnu, místo toho mířil přímo k sobě.
Jakmile za sebou zabouchl dveře, položil dívku na gauč a hned se vydal do laboratoře pro potřebný lektvar. Dívka vůbec nevnímala, že ji pustil, ani že se jí pokouší do úst vlít jakousi odpornou tekutinu.
„No tak… buď hodná…,“ mumlal si pro sebe. Nakonec dívka polkla, ale trvalo ještě dlouhých několik minut, že se její pohled začal projasňovat. Dech se jí uklidňoval a mysl jasnila. Konečně se dokázala rozhlédnout okolo sebe a zjistit, kde se tady vzala. Zamračila se na Severuse, který stál před ní a pomalu si skládala dohromady, jak se tam sakra dostala. A taky, co to prováděla. Hlavou jí proběhla vzpomínka na tu děsivou temnotu pod ní, když seděla na věži, a její kolena se opět rozechvěla.
„Merline!“ vydechl a ani si neuvědomila, že vklouzla svému profesorovi do náruče.
Pevně ji k sobě přitiskl. „Zasloužila bys nařezat,“ řekl jen. „Co tě to u svaté Morgany napadlo?!“ odtáhl ji od sebe a pevně zatřásl. „Mohla tě zabít, chápeš to vůbec?“
„Já vím, ale v tu chvíli…“
„Co? Co v tu chvíli? Myslela sis, že jsi pták, který má křídla? Že by se ti nemohlo nic stát?!“
„Ale…“
Znovu s ní zatřásl. „Můžeš mi říci, co to bylo za pitomý nápad lézt tam za ní?“
„Já nevím… já… já…,“ vzlykla.
„A připoutat ji k sobě. Stačilo, aby jí ruplo v hlavě a už jsem tě mohl sbírat rozplácnutou pod věží!“ křičel na ni, ale než se mohla jakkoliv ohradit, už ji k sobě opět pevně tiskl. „Náno pitomá!“
Nechtěla, ale i tak začala brečet.


Malý krůček pro Severuse, velký pro vztah?:)

Komentáře

<< >>

(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek