Blesk
Povídky - Harry Potter


1. – Nepřítel za branami

„Souhlas. Bylo to skvělý! A jak se potom ohnal a napálil mu ten potlouk přímo do ksichtu... krásná akcička. Za tohle by měl dostat minimálně Zlatý koště!“ rozplýval se Ron nad jednou akcí po uplynulém zápasu ve famfrpálu.
„Jo, bylo to super. Ale kdyby ten Potlouk radši poslal na Smithe než na Vritovou, tak Mrzimor mohl vyhrát,“ prohlásil Harry a nandal si na talíř kus kuřete a opečené brambory.
„To je fakt. Nemuseli dostat ten poslední gól, kterej je úplně vykolejil. Ale na druhou stanu...“ nedokončil. Zbytek věty mu zůstal v ústech po kvůli příchodu jejich „třetí polovičky“.
„Já se na to VYSERU!“ Hermiona třískla s taškou o stůl tak silně, že převrhla dva džbány a několik talířů a oba chlapci hrůzou nadskočili. Dívka byla rudá vzteky, div jí nešla od uší pára.
Takhle rozlícenou ji snad ještě neviděli a když už začala mlátit s učebnicemi a sprostě nadávat... tak to už muselo být něco.
„Kretén, úplně normální debilní KRETÉN!“ sedla si na lavičku, třískla hrnkem o stůl, vychrlila dalších několik nadávek na adresu někoho neznámého a pak hluboce vydechla.
Ron s Harrym si vyměnili nejisté pohledy.
„Ehm... Jsi v pořádku, Hermi?“ zeptal se Harry nesměle a tak mile, jak to jen šlo.
„Samozřejmě, že jsem v pořádku. Proč bych neměla být v pořádku?! Řekni mi jediný důvod, proč bych KURVA NEMOHLA BÝT V POŘÁDKU!“ vychrlila na ně a ke konci už to křičela přes půlku síně.
„Hermi, klid... klid,“ snažil se jí mírnit Harry, když se na ně otočila polovina osazenstva. V duchu se modlil, aby ji nenaštval ještě víc a neschytal jednu dobře mířenou ránu.
„Já jsem klidná!“ odsekla nabroušeně.
„Fajn, tak nekřič, ano?“ Přikývla a snažila se klidnit. „Jen nám řekni, co se stalo, ano?“
Hermiona se párkrát nadechla a vydechla. „Fajn,“ začala, „prostě jsem šla za...“
„Ale, ale, ale....,“ ozval se jí za zády posměšný hlas a dívka úplně ztuhla. „Kohopak to tady máme? Že by naše malinká mudlovská šmejdka? A není to ta samá šmejdka, která právě vyfasovala školní trest?“ Draco Malfoy stál těsně vedle nich se zkříženýma rukama a s jízlivostí sobě vlastní slastně protahoval každé slovo. Zamlaskal. „Teda, teda, co se to stalo, že naše dokonalá slečna vševědoucí porušila školní řád?“ pokračoval.
S každým slovem, které řekl, v Hermioně vřel vztek. Vyser se na něj, vyser se na něj! Chce tě jen vyprovokovat, říkala si stále v duchu a dýchala přes zaťaté zuby.
„Jaká to apokalypsa!“ pokračoval Malfoy teatrálně.
Jsem klidná, jsem klidná...!
„Slečna Dokonalá má školní trest na celý týden a to - se – Sna-pem!“ hláskoval jí přímo do obličeje.
NEJSEM klidná!!!!
Na Malfoyeově tváři se usadil vítězný úšklebek o vteřinu dřív, než se tam usadila i dívčina pěst. „TY DEBILE!“ vřískla na něho ke svým nohám, kam se skácel s přeraženou čelistí.
„Hermiono!“ vyletěli oba kamarádi a okamžitě ji každý chytli z jedné strany, protože hrozilo, že se na Malfoye za chvíli vrhne znova a vypadala, že je akorát zralá na to ho rozporcovat na malinké kousky a dát si je k obědu s tatarskou omáčkou.
„Pusťte mě na něj!“ vztekala se.
„Hermiono, uklidni se, ten magor ti za to nestojí!“ mírnil ji Harry, když se mu snažila vytrhnout, aby mohla Malfoyovi uštědřit ještě jednu ránu.
„CO SE TO TU DĚJE?!“ ozval se za nimi chladný hlas . V tu chvíli se Hermiona úplně napjala. Náhle se přestala vzpouzet a dokonce i křičet. Pevně zavřela oči, zatnula zuby a se vztyčenou hlavou se otočila na profesora lektvarů.
„Co by se mělo dít? Pane profesore,“ dodala pohrdavě.
Snape si ji změřil chladným pohledem a poté jím sklouzl na zem, kde se stále krčil zmijozelský princ. „Pane Malfoyi, dojděte si s tím na ošetřovnu. Hned! A až vás propustí, přijďte se mi ukázat. Teď jděte!“ řekl pevně a teprve, když se chlapec zvedl ze země, se otočil na dívku.
Ta však sledovala Draca, který se kolem ní prosmeknul v předklonu, aby si od krve neušpinil svůj jistě velmi drahý hábit, a tiše šeptnul. „Užij si to, čubko.“
Bylo to řečeno tak, že ho nemohl nikdo jiný slyšet, a jí bylo jasné, že se jí jen snaží vyprovokovat, ale v tuhle chvíli jí to bylo jedno. Pomyslný pohár trpělivosti už byl dávno převrhnutý.
Jediným dobře mířeným kopancem se trefila do nastaveného zadku a Malfoy se poroučel přímo mezi jídelní lavici a stůl.
„SLEČNO GRANGEROVÁ!“ utrhl se na ní profesor napůl naštvaně, napůl překvapeně její opovážlivostí. „Ano, pane?“ zeptala se skoro nevinně. „Promiňte, nemohla jsem odolat.“
Harry s Ronem, kteří stáli vedle ní jen nevěřícně valili oči.
„A DOST!“ naštval se Snape. „Tohle už přesahuje všechno. Ubírám Nebelvíru šedesát bodů a vám uděluji školní trest na celý následující měsíc, plus to, co jste už měla. Tohle si nebudete dovolovat, slečno Grangerová! Je vám to jasné?!“ zasyčel jí do obličeje. V tu chvíli se tvářil jako bůh pomsty a před tímhle výrazem se většina studentů toužila zahrabat několik stop pod zem. Ani Hermioně nebyl nijak příjemný, ale teď zvítězil vztek nad zdravým rozumem.
„Naprosto, pane profesore,“ odvětila klidně. „Možná vás to překvapí, ale já nejsem blbá, pokud jste si ještě nevšiml. I když já zapomněla… vy si přeci takových věcí nevšímáte,“ dodala s takovou dávkou jízlivosti, že i Snape zůstal stát s vyjevenýma očima. Nikomu, kdo je slyšel, neušel dvojsmysl jejích slov, který jasně poukazoval na nedávné drby, že se profesor lektvarů spustil s nejhezčí dívkou ze školy. Nejhezčí, ale také nejtupější…
„Hermiono,“ šeptl za ní Ron vyjeveně jakoby jí chtěl varovat.
A měl k tomu i důvod. Snape nejdříve zbledl, pak mírně zezelenal a nakonec začal rudnout. „JAK SE OPOVAŽUJETE?!“ zařval na ni. „Jak si něco takového můžete vůbec dovolit, slečno?! Strhávám vaší koleji dalších padesát bodů a trest prodlužuji o další měsíc. A zaručuji vám, že z vašeho chování vyvodím důsledky! Rozlučte se s primuským odznakem. A buďte ráda, že rovnou nedostanete lístek domů!“ zavrčel a Hermiona v tu chvíli vypadala, že je zralá na to, zopakovat si to, co před chvíli předvedla na Malfoyovi.
Naštěstí ji Harry i Ron zadrželi.
„Dnes v osm v mém kabinetu. A za každou vteřinu strhávám další body. Slečno!“ dodal naštvaně a pak s vražedným výrazem, před kterým všichni couvali, odkráčel pryč.
„Jistě. Pane! Vaši společnost si přeci nemůžu nechat ujít ani o vteřinku,“ odsekla za ním. Na sotva postřehnutelnou sekundu se zarazil a váhal, jestli jí má usmažit, ale nakonec pokračoval dál v cestě, rozhodnut, že si ji vychutná večer.
Oba kamarádi si vyměnili vyděšené pohledy a pak spěšně dívku odtáhly z Velké síně. Dotáhli ji do nejbližší umývárny a tam jí strčili hlavu pod kohoutek. Studená voda jí okamžitě smáčela vlasy.
„Áááá, kluci, co blbnete!“ utrhla se na ně a vykroutila se z jejich sevření. „Zbláznili jste se?!“
„Ne, ale ty jo,“ odsekl Harry a vypnul vodu. „Co tě to u Merlina napadlo?“
„Co to do tebe vjelo?“ přidal se Ron. „Vždyť to co jsi udělala… řekla… vždyť tě Snape málem sežral!“
„No a co?! Tak mi dal trest a sebral pár bodů! Rozhodně to není tolik, kolik za ty léta sebrali vám a i tak… VYPADNI!“ vřískla, když dovnitř nakoukl nějaký malý druhák, který chtěl jít nejspíš na záchod. Se zděšením v očích rychle vycouval pryč.
„Kašli na body,“ pokračoval Harry naštvaně. „Tady jde o to, cos mu řekla a … a to všechno. Jak… jak sis tohle vůbec mohla dovolit?!“
„Jednoduše! A vůbec… co je vám do toho?!“
„Je nám do toho hodně,“ pokračoval Harry a snažil se znít jak nejjemněji to šlo. „Nechci, aby ti ublížil, jenže to, co jsi mu řekla… bude zázrak jestli tě za to nezabije!“
„Zasloužil si to, kretén…,“ zabrblala.
„Co ti udělal? Takhle jsme tě snad ještě v životě neviděl. Většinou jsi to byla ty, kdo mírnil nás, když jsme na něj nadávali. Ne, že by ten dnešek nebyl zážitek,“ zasmál se Ron. „Ale i já si myslím, žes to přehnala.“
Dlouhou dobu jen mlčela a naštvaně vypouštěla nosem páru. „Dal tu cenu Malfoyovi!“ řekla nakonec.
„Jakou cenu?“ nechápali.
„Tu cenu v těch lektvarech. Jak nám nedávno zadal. Vyrobit nějaký svůj léčivý lektvar. Dřela jsem na tom celej pitomej měsíc. A ten kretén mi to UKRAD!“ křikla zoufale.
„Snape?“ zvedl Harry nevěřícně obočí.
„Ne Snape! Malfoy! Ukrad mi to a vydával za svůj. A Snape mu to klidně vzal, i když jsem mu řekla, že to je moje a Malfoy očividně ani nevěděl z čeho ten lektvar je. Prostě mě jen naschvál potopil! Jak já ho nesnáším! Malfoy je hajzl! Takovej HAJZL!“
„Hermi, klid,“ objal ji Harry a snažil se jí uklidnit, protože nevěděl, jestli začne dřív ničit všechno kolem nebo brečet. To druhé bylo aktuálnější. Konejšivě s ní pohupoval dokud se neuklidnila.
„Vykašli se na ně. Na oba,“ řekl jí mile a zvedl si její tvář k sobě. „Za tohle ti ty kreténi přece nestojí.“ Jen mírně kývla. „Tak a teď půjdeme v klidu na oběd, jo?“
„Já nejdu,“ narovnala se a popadla svou brašnu. „Nemám na nic chuť. Leda tak na smaženého netopýra uvařeného zaživa,“ dodala polohlasně, když opouštěla umývárnu.

***

Zbytek dne jí ubýval velmi pomalu. Nejenže si teprve poté dodatečně uvědomila, co se všechno stalo, že nejspíš přijde o odznak, připravila kolej o víc než sto bodů a… to bylo nejhorší… čekali ji dva dlouhé měsíce na trestu se Snapem. A byla si jistá, že si ji vychutná.
„Tak držíme palečky,“ ukázali jí kamarádi zatnuté pěsti, když se přiblížila osmá hodina.
„A ať to přežiješ bez újmy na zdraví,“ dodal Ron.
„Snad,“ usmála se na ně a snažila se skrýt svou nervozitu. Celou cestu do sklepení se jí zrychloval dech a neustále si žmoulala zpocené ruce. Přede dveřmi se zhluboka nadechla a tiše zaklepala.
„DÁLE!“ ozvala se strohá odpověď.
Nejistě vešla a zavřela za sebou dveře. Teprve poté se k němu otočila čelem. „Dobrý… dobrý večer,“ dostala ze sebe.
Při pohledu na její nejistotu se mu na tváři usadil sebejistý škleb. „Dobrý,“ kývl a zvedl se ze židle. „Takže, slečno Grangerová, dnes začnete váš dvouměsíční školní trest. Nebojte práce budete mít dost a taky vás ujišťuji, že já své tresty neodpouštím. Nejraději bych vás totiž rovnou vyrazil,“ dodal s úsměvem tiše a snad to mělo být i pouze pro sebe. „Ale buďte bez obav, dnešní trest… není to nic hrozného,“ řekl s úšklebkem, když ji přivedl ke stolku zakrytého kusem látky. „Nic, co bylo vhodným trestem za vaši drzost,“ s posledním slovem strhl látku a odkryl tak pracovní desku s prkýnkem, lesklým nožíkem, několika nádobami a…
Ne, proboha, to ne! To přeci nemůžu… ! Jak to sakra může vědět?!
Při pohledu na sklenici plnou obrovských, slizkých, kroutících se červů se musela hodně přemáhat, aby nezačala ječet a neutekla pryč.
Snesla hady, pavouky, žáby, brouky… cokoli… jen červy nesnášela. Při pouhém pohledu na ně jí naskakovala husí kůže a chtělo se jí zvracet.
„Larvy cevošuroma velkého. Velmi vzácné, velmi potřebné a velice citlivé na dotek. Sebemenší stisknutí může způsobit jejich smrt, ale jak dobře víte, tak se musí porcovat zaživa, jinak jejich orgány nemají význam. Takže, abyste jich nezabila moc, neberte si rukavice. Tak budete moci lépe odhadnout stisk. Nádob tu máte dost, tak se pusťte do práce. Až budete mít všechny rozkrájené, budete moci odejít. Příjemnou zábavu,“ dodal s vítězným úšklebkem a sledoval její tvář, která měnila odstíny od bílé na zelenou a zase zpět. Hermiona dlouho jen zírala na sklenici plnou těch odporných červů a snažila se přijít na jakýkoliv způsob, jak se z toho vyvlíknout. Třeba, kdyby se mu omluvila… NE! Stejně by jí to neodpustil. Akorát by dostal důkaz, že vyhrál.
Napjatě dosedla na židli a do ruky vzala skalpel. Se zatnutými zuby sáhla do sklenice a pevně stiskla oči. Ruku spouštěla pomalu níž a když pod konečky prstů ucítila slizký pohyb, rychle jí zase stáhla. Z hrdla se jí vydral zoufalý výkřik.
Zvedla hlavu k profesorovi, ale ten byl skloněný nad nějakými esejemi. Neušel jí však spokojený úsměv na jeho tváři.
V tu chvíli se v ní opět rozžhnul vztek. Naštvaně sáhla do sklenice a s odporem vytáhla několik červů. V tu chvíli byla však tak naštvaná, že zapomněla, že se larvy nesmějí mačkat, a proto všechny červy pod jejím stiskem explodovaly. Všechno kolem a Hermiona především bylo v tu ránu pokryto vrstvičkou odporné, slizké a příšerně páchnoucí hmoty.
Znechuceně si otřela pusu. Zvedl se jí žaludek, ten smrad byl hrozný.
Snape na chvilku přestal opravovat pergameny a spokojeně sepjal ruce před tváří, brkem si jemně přejíždějíc po rtech. „Neřekl jsem vám, že když je stisknete, tak prasknou a vypustí tak sekrementovou žluč,“ řekl klidně. „Počítal jsem s tím, že to budete vědět. Jak se zdá, tak jsem se spletl. No to nevadí, kvůli tomu vás přeci hned nebudu považovat za úplně hloupou,“ řekl jízlivě. Úplně si to užíval. „Tak až to všechno uklidíte, budete moci pokračovat,“ dodal s úšklebkem a vrátil se zpět k práci.

***

Uplynuly už nejmíň čtyři hodiny, co se tady babrala v tom svinstvu. Už sice v klidu dokázala odhadnout potřebný stisk, ale stejně to bylo příšerné. Její oblečení páchlo od toho slizu, ruce měla úplně olepené tím vším, co z larev vytékalo a jak se zdálo, tak červů stále neubývalo.
Hodila očkem po profesorovi, který teď jen klidně seděl u stolu, listoval nějakou knihou a popíjel kávu. Ani v nejmenším ho nenapadlo, že by jí třeba mohl už pustit, jít jí pomoct nebo cokoli jiného…
„Dement.“
Naštvaně a uřízla červovi hlavu.
„Ignorant!“
Vyďoubla oči.
„Debil!“
Podélně rozřízla.
„Kretén!“
Vyřízla srdce a hodila do krabičky.
„Ichtil!“
Rozkuchala na kousíčky a roztřídila do krabiček. Pak se natáhla pro další hrst do sklenice, lehce je položila na prkénko a pak si hřbetem ruky otřela čelo. Nevšimla si však, že se jí jeden červík přilepila k ruce a ve chvíli, kdy dala ruku nahoru odpadl… a přímo jí do výstřihu.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
Hermiona vyletěla ze židle a začala vřískat jakoby jí někdo trhal hlavu. Poskakovala sem a tam, šermovala rukama a pokoušela se zbavit toho hnusu, který se jí kroutil někde v podprsence.
Snape vyletěl na nohy a vydal se k ní, aby zjistil, co se jí stalo, ale v půli cesty mu na hlavě přistála její košile. Zarazil se.
Dívce to bylo fuk. Strhla ze sebe svršek a jediné po čem toužila, bylo dostat toho červa pryč. Posunula si podprsenku a kroutící se červ konečně vypadl na zem. Okamžitě ho zadupla, čímž opět všechno zaneřádila žlučí a možná by na něj dupala ještě dalších několik minut, kdyby se neozvalo klepání.
Úplně ztuhla. Teprve teď si uvědomila, že tu stojí polonahá s podprsenkou napůl staženou a jen dva metry od ní stojí Snape s její košilí v rukou a vyjeveným pohledem na tváři.
I on se zarazil.
Dlouhé tři vteřiny na sebe jen zírali.
Hodil jí její oblečení a ukázal za nedalekou skříň, kam okamžitě zaplula. Skutečně nestál o to, aby ho tu někdo nachytal s polonahou studentkou. Ty následky by pro něho byly rozhodně nemilé. Neřekl však ani slovo a vydal se otevřít dveře. Bylo mu jedno, že ještě vůbec nebyla oblečená, když je otvíral. A k jejímu zděšení nemohl přijít nikdo jiný než…
„Co chcete, pane Malfoyi?“ zeptal se Snape.
„Říkal jste ať se vám přijdu ukázat, až…,“ náhle se zarazil, „až mě propustí,“ dořekl klidně.
„Jistě,“ kývl Snape. „Vše v pořádku?“
„Přeražený nos a čelist. Ale už je to v pořádku. Musím však říct, že to nebylo nic příjemného. Madam Pomfreyová říkala, že by se to nemělo nechat jen tak!“
„Nebojte,“ přerušil ho profesor chladně. „Potrestání slečny Grangerové nechte na mě. Já se o to už postarám.“
„Tím jsem si jistý,“ ušklíbl se Draco a Hermiona nechápala, co tím myslí. Vidět ji nemohl, byla za skříní. Věděl snad něco o tom, co pro ni Snape přichystal?
„Můžete jít, pane Malfoyi. Dobrou noc.“
„Vám taky.“
Dveře zaklaply a dívka vykoukla z úkrytu. Slabě se kousla do rtu a jen krůček po krůčku se ploužila k profesorovi. Cítila se strašně trapně. Nejspíš by se měla nějak omluvit, vysvětlit to, ale dřív než stačila cokoli říct…
„Nemám sebemenší zdání, co jste tím zamýšlela, slečno Grangerová,“ řekl jí ledově, „ale akorát jste mě utvrdila v tom, že jsem si vás zařadil správně. Mezi obyčejné… Nebudu radši říkat co! Strhávám Nebelvíru dalších padesát bodů!“
„Ale pane, já…!“
„Nechci nic slyšet! Je mi jedno, co chcete říct, buďte ráda, že na to zapomenu a nebudu z toho vyvozovat důsledky. Ale upozorňuji vás, že na podobné exhibice nejsem zvědavý. A už vůbec ne u někoho jako vy. A teď zmizte!“ řekl jí rázně. Vůbec jí nepustil ke slovu. Vůbec neposlouchal, ale to si nenechala jen tak líbit. Teď už neměla, co ztratit.
„Nápodobně, pane profesore, ujišťuji vás, že vy jste ten poslední, před kým bych se chtěla svlíkat. Ale nebojte se, já jsem si vás taky zařadila správně. A mezi bezcharakterníma ignorantama dostanete první příčku!“
„Slečno Grangerová!“
„…jak se zdá, vy jste totiž nejen předpojatý vůči každému kromě svých miláčků, ale také neskonale zabedněný, když ani nevidíte, že to nebylo naschvál! Je mi úplně jedno, co si o mě myslíte nebo co mi uděláte. Věřte mi, že mám svoji hrdost a od někoho, kdo si nevidí ani na špičku nosu, se nenechám srážet. Příjemný večer… profesore,“ dodala sarkasticky a se vztyčenou hlavou a prásknutím dveří odešla pryč. Jen tam stál neschopen slova. Tohle se mu ještě nestalo.
Zrychlila krok. Doufala, že nepůjde za ní, aby jí na místě zabil. Mířila si to přímo do věže, když tu náhle…
„Tak jakej je?“ ozval se za ní jízlivý hlas.
Ke svému zděšení zjistila, že o sloup stojí opřený Draco Malfoy.
„Kdo?“ vyjela.
„Profesůrek přeci. Vždyť si mu tam přeci dělala striptýz nebo jsi s ním rovnou vlezla do postele?“ nadhodil a ona na něj jen zůstala zírat. „Ale vždyť to je jedno. Copak jsi dostala za odměnu? Přidal ti body? Dal ti lepší známku z písemky? Nebo co…?“ Nevěřícně na něj zírala. „Příště to zkus někde, kde není zrcadlo, na které je vidět ode dveří,“ dodal s úšklebem a Hermioně se zatmělo před očima.
„Ale musím říct, žes mě překvapila Grangerová. Nejseš tak hnusná, jak se zdáš. Musím říct… tohle bych od tebe nečekal, i když… proč vlastně ne, co jinýho čekat od šmejdky. Už chápu, proč máš z písemek tak dobrý známky, máš soukromý doučování, co?“ nadhodil ironicky.
„Drž hubu, Malfoyi, nebo přes ni znovu dostaneš!“
„A co já? Šla bys i se mnou? Peněz mám dost,“ pokračoval a v očích se mu blýsklo.
„Jsi nechutnej Malfoyi! Tebe bych se nedotkla ani metrovou tyčí a toho debila, co si říká profesor, taky ne! Nesahej na mě, ubožáku!“ uskočila o krok dozadu. „To tě žádná nechce, že dolejzáš i za šmejdkou? To si na tom hodně špatně!“ oplatila mu jízlivost.
Dracova tvář zbělala a rychle jí popadl za ruku. „Já za nikým nedolejzám, ty čubko! Ale to je teď jedno… myslím, že všechny ve škole bude zajímat za kým dolejzáš ty!“ ušklíbl se a konečně ji pustil.
„Opovaž se! Cekni a zabiju tě!“ křikla za ním, ale on už mizel pryč. Byla zoufalá, bylo jí jasné, že on je schopný to o ní opravdu rozhlásit. Vyndala hůlku a se zoufalým výkřikem na něho vyslala první kouzlo, které jí přišlo na mysl. Ani vlastně nevěděla, co to bylo.
S úděsem v očích se Dracovi podařilo kletbě vyhnout, ale ta narazila na brnění za ním a odrazila se do několika směrů.
Ještě zahlédla, jak jeden paprsek odhodil Draca kamsi na stěnu, ale poté i jí kouzlo odhodilo a v další chvíli se všechno rozplynulo v mlze.

***

Pomalu zvedla ztěžká víčka a několikrát zamrkala. Nic se nezměnilo, všude bylo stále bílo. Pomalu otočila hlavu a zjistila, že kolem ní visí bílé závěsy.
Ošetřovna… napadlo jí zoufale a snažila se vyškrábat do sedu, ale cítila se příliš vysílená. Slabě zasténala.
„Áááá… dobrý den, tak už jste se probrala?“ ozvalo se nad ní. Pootočila hlavu a nad sebou uviděla mladou sestřičku v bílém plášti. A nebyla to madam Pomfreyová.
Zamračila se. „Kde…kde…kde to jsem?“
„U sv. Munga. Ale nebojte, všechno je v pořádku. Dojdu pro léčitele,“ oznámila jí a zmizela pryč.
U Munga? Co tu kruci dělám? Pokusila se vzpomenout, co se stalo předtím, než se propadla do mdlob, ale k ničemu jí to nebylo. Její hlava nespolupracovala.
V další chvíli dovnitř vklouzl mladý, sympaticky vypadající léčitel.
„Dobrý den,“ usmál se na ní a vzal si od sestřičky spis a žena odešla. Chvíli si jen něco brblal. „Tak jak se cítíte?“
„Už mi bylo i líp. Ale… co se mi stalo?“
„Spadla jste. Nic vážného, jen ta rána do hlavy byla trochu silnější. Za pár dní se budete moci vrátit do práce.“
„Do práce? Ale já nechodím do práce,“ ohradila se jemně.
„No jo, vidíte, já zapomněl,“ usmál se na ni. Posadil se k ní a hůlkou jí posvítil do očí. „Jak se jmenujte?“ zeptal se potom.
„Ehm… Hermiona Grangerová,“ řekla.
„Dobře,“ kývl.
„Ehm… promiňte…“
„Ano?“
„Proč nejsem na ošetřovně?“ zeptala se nejistě.
„Na ošetřovně? Kde?“ usmál se.
„V Bradaviscích, přeci…“
„Co byste tam dělala?“ ušklíbl se léčitel. „Přeci vás z ministerstva nebudou převážet do Bradavic.“
„Z ministerstva?“ vydechla nechápavě.
„Ano, copak si nevzpomínáte? Uklouzla jste a uhodila jste se do hlavy. Říkal jsem jim už milionkrát ať to atrium tolik nevoskují. Už jste alespoň třetí případ, který má ta podlaha na svědomí. Ale nebojte, pár hodin jste byla sice mimo, ale dítěti se nic nestalo. Nejspíš jen malý šok, ale jinak bude v pořádku. Pro jistotu si vás tu ještě den necháme, abyste…“
„Dítěti?!“ vypálila vyděšeně a nejistě zároveň. „Jaké… dítě?“
Léčitel se zarazil. Chvíli ji nechápavě pozoroval a pak řekl. „Vaše dítě. Jste těhotná,“ oznámil ji.
Dívka na něho chvíli zírala. „Ale to... to... to... to není možné, já přeci...“
Lehce pokynul k jejímu břichu. Pomalu a vyděšeně přesunula ruku k výstřihu, lehce si odtáhla košili od těla a podívala se dovnitř.
Merline!
Nejenže měla prsa větší asi o čtyři čísla, ale také to břicho pod nimi muselo znamenat, že buď strašně přibrala nebo je…
„Těhotná?“ šeptla a opět košili pustila. „Ale… ale… ale… já přeci nemůžu být těhotná… vždyť…vždyť…,“ koktala. „Já jsem ještě pořád… teda ještě nikdy a… a… a jsem na škole a…,“ blekotala pátý přes devátý.
„Na škole? Hermiono, co byste dělala na škole, vždyť jste na mateřské dovolené,“ oznámil jí léčitel a nevěřícně ji pozoroval. Nechápavý pohled mu vracela.
„Na mateřský? Těhotná? Vždyť jsem na mateřství ještě strašně mladá a… a…“
„Proč mladá? Pětadvacet je ideální věk.“
Ztuhla. „Pětadvacet?“ dostala ze sebe.
„Vy nevíte kolik vám je?“ zeptal se trochu nejistě.
Zavrtěla hlavou.
„Asi ta rána měla větší následky než jsme si mysleli,“ mumlal si pro sebe a znovu jí zkontroloval zorničky. „Uděláme ještě nějaké testy, zda není na mozku otok. Částečná amnezie je občasný následek zranění. Za pár dní se rozpomenete. Napíšu vám něco na posilnění a na ten šok,“ mávl hůlkou a na pergamu se objevil předpis. „Budeme vás hlídat a nebojte, budete v pořádku. Jen žádné hlouposti, ať neublížíte sobě nebo miminku.“
Miminku? Pětadvacet? Znělo jí to absurdně. Nechápala to. To si z ní všichni dělali legraci? To byl pěkně blbej vtip, ale tím pádem… kde jsem vzala takový břicho? Kde jsem se vzala na ministerstvu? A kam se podělo těch sedm let mýho život??? Ozvalo se klepání.
„Promiňte,“ nakoukla sestřička. „Je tu váš manžel a dost důrazně se dožaduje vstupu. Mohu ho pustit?“
Manžel? Já jsem vdaná???“ proběhlo dívce hlavou a oči jí vyběhly na vrch hlavy. „No, alespoň že tak. Alespoň, že nejsem svobodná matka a znám otce.“
„Nevidím důvod proč ne.“ Léčitel sjel pohledem od ženy, zpět k Hermioně. „Pošlu vám sem ty lektvary a potom se vrátím,“ kývl na ní. „Možná si do té doby vzpomenete,“ usmál se a odešel.
„Manžel? Tak kdo to je? Harry nebo Ron? Někdo známý? To je vlastně jedno, ať to bude kdokoli, těším se, že uvidím nějakou normální osobu. Určitě jsem si vzala někoho kloudnýho,“ říkala si v duchu a snažila se uklidnit své splašené srdce.
V další vteřině se dovnitř vřítil vysoký černovlasý muž a hnal se přímo k ní. „Mio,“ sedl si, pevně jí k sobě přitiskl a políbil do vlasů, „tys mě vyděsila!“ šeptl k ní. „Jak je ti? Jsi v pořádku? Co malý?“ vyzvídal.
Hermiona však nebyla schopna pohybu, natož slova. Ruce měla ztuhlé ve vzduchu, jakoby se bála se svého muže jen dotknout a oči třeštila kamsi přes jeho rameno, pusu dokořán….
„Tak tohle je můj manžel?“ ptala se sama sebe. Její vnitřní já však začalo velmi rychle protestovat. „Ne, to není můj manžel. To je SNAPE!“


Trochu zmatek, ale vše bude vysvětleno... Snad. :-D

Komentáře

>>

 

 
(c)2006 - Design by Lukáš Rolínek